Úzkostné poruchy

Rozbalit box

Obsah boxu

Úzkostné poruchy jsou skupinou psychických poruch, jejichž společným znakem je nadměrná, iracionální a ochromující úzkost nebo strach. Na rozdíl od běžného strachu, který je přirozenou reakcí na reálné nebezpečí, je úzkost u těchto poruch nepřiměřená situaci, přetrvává dlouhodobě a významně narušuje každodenní fungování jedince v osobní, sociální i pracovní oblasti. Patří mezi nejčastější psychické poruchy v populaci.

Podle moderních klasifikačních systémů, jako je DSM-5 nebo MKN-11, se do této skupiny řadí několik specifických diagnóz, například generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha, sociální úzkostná porucha a různé specifické fobie. Dříve sem byly řazeny i obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) a posttraumatická stresová porucha (PTSD), které jsou nyní klasifikovány v samostatných kapitolách, ale stále s úzkostí úzce souvisejí.

Léčba úzkostných poruch je obvykle kombinací psychoterapie (zejména kognitivně behaviorální terapie) a farmakoterapie (především antidepresiva typu SSRI).

🧠 Charakteristika a příznaky

Úzkost se projevuje na několika úrovních, které se vzájemně ovlivňují a vytvářejí začarovaný kruh.

• Tělesné (somatické) příznaky: Jsou výsledkem aktivace autonomního nervového systému, konkrétně sympatiku (reakce "bojuj nebo uteč").

   *   Bušení srdce (palpitace), zrychlený puls (tachykardie)
   *   Zrychlené a mělké dýchání (hyperventilace), pocit dušnosti
   *   Pocení, návaly horka nebo chladu
   *   Třes, chvění
   *   Svírání na hrudi, bolest u srdce
   *   Nevolnost, žaludeční potíže, průjem
   *   Svalové napětí, bolesti hlavy
   *   Závratě, pocity na omdlení
   *   Sucho v ústech

• Kognitivní (myšlenkové) příznaky: Týkají se způsobu myšlení a vnímání reality.

   *   Katastrofické myšlení (očekávání nejhoršího možného scénáře)
   *   Neustálé obavy a starosti, které nelze kontrolovat
   *   Pocit ohrožení, neustálá ostražitost
   *   Poruchy soustředění a paměti
   *   Pocity derealizace (svět se zdá neskutečný) nebo depersonalizace (pocit odcizení od sebe sama)
   *   Strach ze ztráty kontroly, zešílení nebo smrti

• Emocionální příznaky:

   *   Intenzivní strach, panika, hrůza
   *   Nervozita, podrážděnost, vnitřní neklid
   *   Pocity bezmoci a beznaděje

• Behaviorální (chování) příznaky:

   *   Vyhýbavé chování (snaha vyhnout se situacím, které spouštějí úzkost)
   *   Zabezpečovací chování (rituály nebo činnosti, které mají snížit úzkost, např. neustálá kontrola)
   *   Únik ze situací vyvolávajících úzkost
   *   Sociální izolace
   *   Neschopnost relaxovat, neustálá aktivita

📊 Klasifikace a typy úzkostných poruch

Současná klasifikace (podle DSM-5) zahrnuje následující hlavní poruchy:

Generalizovaná úzkostná porucha (GAD)

Charakterizována je chronickou, nadměrnou a nekontrolovatelnou úzkostí a obavami týkajícími se širokého spektra témat (práce, rodina, zdraví, finance), které nejsou vázány na konkrétní situaci. Tento stav trvá nejméně šest měsíců a je doprovázen příznaky jako svalové napětí, únava, podrážděnost a poruchy spánku. Lidé s GAD žijí v neustálém očekávání katastrofy.

Panická porucha

Projevuje se opakovanými a neočekávanými záchvaty intenzivní úzkosti, tzv. panickými atakami. Panická ataka je náhlá epizoda hrůzy, která dosahuje vrcholu během několika minut a je doprovázena silnými tělesnými příznaky (bušení srdce, dušnost, závratě) a strachem ze smrti, zešílení nebo ztráty kontroly. Mezi záchvaty trpí jedinec tzv. anticipační úzkostí – strachem z dalšího záchvatu.

Sociální úzkostná porucha (sociální fobie)

Jedná se o výrazný a přetrvávající strach ze sociálních situací nebo situací, kde je jedinec vystaven možnému hodnocení druhými lidmi. Obavy se týkají toho, že se člověk ztrapní, poníží nebo bude odmítnut. Typickými spouštěči jsou mluvení na veřejnosti, setkávání s cizími lidmi, jídlo na veřejnosti nebo telefonování. Lidé se těmto situacím buď vyhýbají, nebo je snášejí s intenzivní úzkostí.

Specifické fobie

Jde o intenzivní, iracionální strach z konkrétního objektu nebo situace. Kontakt se spouštěčem vyvolává okamžitou úzkostnou reakci. Mezi nejčastější typy patří:

• Fobie ze zvířat: např. arachnofobie (strach z pavouků), kynofobie (strach ze psů).
• Fobie z přírodního prostředí: např. akrofobie (strach z výšek), astrafobie (strach z bouřek).
• Fobie z krve, injekcí a zranění: Tento typ často vede k mdlobám kvůli specifické vazovagální reakci.
• Situační fobie: např. klaustrofobie (strach z uzavřených prostor), strach z létání.

Agorafobie

Dříve byla chápána jako strach z otevřených prostranství, dnes je definována šířeji jako strach ze situací, ze kterých by bylo obtížné uniknout nebo kde by nebyla dostupná pomoc v případě panického záchvatu. Lidé s agorafobií se často bojí opustit domov, cestovat hromadnou dopravou, být v davu nebo stát ve frontě.

Separační úzkostná porucha

Tato porucha je charakteristická nadměrným strachem z odloučení od domova nebo od osob, ke kterým má jedinec silnou citovou vazbu. Ačkoliv je typická pro dětství, může se vyskytnout i v dospělosti.

Selektivní mutismus

Jedná se o poruchu, kdy dítě nebo dospělý v určitých sociálních situacích (např. ve škole) nemluví, ačkoliv v jiném prostředí (např. doma) komunikuje normálně. Je to považováno za projev extrémní sociální úzkosti.

Poruchy dříve řazené mezi úzkostné

• Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD): V DSM-5 a MKN-11 má vlastní kapitolu. Charakterizují ji obsese (vtíravé, nežádoucí myšlenky) a kompulze (nutkavé chování nebo rituály), které slouží ke snížení úzkosti spojené s obsesemi.
• Posttraumatická stresová porucha (PTSD): Rovněž zařazena do samostatné kapitoly poruch spojených se stresem. Vzniká jako reakce na prožití traumatické události a projevuje se vtíravými vzpomínkami (flashbacky), vyhýbáním se podnětům spojeným s traumatem a zvýšenou dráždivostí.

🧬 Příčiny a rizikové faktory

Vznik úzkostných poruch je komplexní a vysvětluje se pomocí biopsychosociálního modelu, který zohledňuje souhru více faktorů.

Biologické faktory

• Genetická predispozice: Úzkostné poruchy se častěji vyskytují v rodinách, což naznačuje dědičnou složku. Nejedná se však o dědičnost konkrétní poruchy, ale spíše o obecnou zranitelnost vůči úzkosti.
• Neurobiologie: Klíčovou roli hraje nerovnováha neurotransmiterů v mozku, zejména serotoninu, noradrenalinu a GABA. Důležité jsou také mozkové struktury jako amygdala (centrum strachu), hippocampus a prefrontální kůra.

Psychologické faktory

• Kognitivní schémata: Lidé s úzkostnými poruchami mají tendenci interpretovat nejednoznačné situace jako ohrožující, podceňují své schopnosti se s nimi vyrovnat a přeceňují pravděpodobnost negativních následků (tzv. kognitivní zkreslení).
• Osobnostní rysy: Vyšší míra neuroticismu (emoční labilita) a behaviorální inhibice (plachost a tendence vyhýbat se novým situacím v dětství) jsou významnými rizikovými faktory.
• Zkušenosti z dětství: Rané traumatické zážitky, nejistá citová vazba k rodičům nebo příliš ochranitelská výchova mohou přispět k rozvoji úzkostné poruchy v pozdějším věku.

Sociální a environmentální faktory

• Stresové životní události: Chronický stres, ztráta zaměstnání, rozvod, úmrtí v rodině nebo finanční problémy mohou být spouštěčem poruchy u predisponovaných jedinců.
• Sociální opora: Nedostatek kvalitních mezilidských vztahů a sociální izolace zvyšují riziko.

🩺 Diagnostika

Diagnostika úzkostných poruch je založena na klinickém posouzení psychiatrem nebo klinickým psychologem. Základem je podrobný rozhovor s pacientem (anamnéza), kde se zjišťuje povaha, trvání a intenzita příznaků a jejich dopad na fungování. Lékař také musí vyloučit jiné možné příčiny příznaků, jako jsou:

• Tělesná onemocnění (např. poruchy štítné žlázy, srdeční arytmie, astma).
• Užívání návykových látek (např. kofein, alkohol, drogy) nebo jejich odnětí.
• Nežádoucí účinky některých léků.

Pro stanovení konkrétní diagnózy se používají standardizovaná diagnostická kritéria z manuálů DSM-5 nebo MKN-11. K posouzení závažnosti příznaků mohou být použity i standardizované dotazníky a škály (např. Beckův inventář úzkosti - BAI).

💊 Léčba

Léčba by měla být komplexní a přizpůsobená individuálním potřebám pacienta. Nejúčinnější je kombinace psychoterapie a farmakoterapie.

Psychoterapie

• Kognitivně behaviorální terapie (KBT): Je považována za "zlatý standard" v léčbě většiny úzkostných poruch. Zaměřuje se na identifikaci a změnu negativních myšlenkových vzorců (kognitivní restrukturace) a na postupné vystavování se obávaným situacím (expoziční terapie), což vede ke snížení úzkosti a odbourání vyhýbavého chování.
• Expoziční terapie: Je klíčovou složkou KBT, zvláště u fobií a panické poruchy. Pacient je postupně a systematicky vystavován obávanému podnětu v bezpečném prostředí, dokud úzkost neodezní (habituace).
• Psychodynamická psychoterapie: Zaměřuje se na neuvědomované konflikty a rané životní zkušenosti, které mohou být kořenem úzkosti.
• Relaxační techniky: Nácvik relaxace (např. progresivní svalová relaxace, autogenní trénink) a dechová cvičení pomáhají zvládat tělesné příznaky úzkosti.
• Mindfulness (všímavost): Techniky založené na všímavosti učí pacienty pozorovat své myšlenky a pocity bez hodnocení a nechat je volně plynout, což snižuje jejich intenzitu.

Farmakoterapie

• Antidepresiva: Jsou lékem první volby, zejména u chronických poruch jako GAD nebo sociální fobie.

   *   Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI): Např. sertralin, escitalopram, fluoxetin. Jsou bezpečné a dobře snášené.
   *   Inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu (SNRI): Např. venlafaxin, duloxetin.

• Anxiolytika: Léky specificky potlačující úzkost.

   *   Benzodiazepiny (např. alprazolam, diazepam): Působí rychle a účinně, ale mají vysoký potenciál vzniku závislosti. Používají se proto jen krátkodobě na začátku léčby nebo k zvládnutí akutních stavů (např. panické ataky).

• Další léky: V některých případech se používají i betablokátory (ke zmírnění tělesných příznaků, jako je bušení srdce) nebo pregabalin.

🌍 Epidemiologie

Úzkostné poruchy patří k nejrozšířenějším psychickým onemocněním na světě. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jimi celosvětově trpí stovky milionů lidí.

• Celoživotní prevalence (pravděpodobnost, že člověk onemocní alespoň jednou za život) se odhaduje na 15–25 %.
• Ženy jsou postiženy přibližně dvakrát častěji než muži.
• Poruchy nejčastěji začínají v pozdním dětství, adolescenci nebo rané dospělosti.
• Úzkostné poruchy se často vyskytují společně (komorbidita) s jinými psychickými poruchami, nejčastěji s depresí, poruchami příjmu potravy nebo závislostí na návykových látkách.

📜 Historie

Koncept úzkosti jako medicínského problému se začal formovat na konci 19. století. Sigmund Freud byl jedním z prvních, kdo oddělil úzkostnou neurózu od jiných forem "neuróz" a popsal její různé projevy. Během 20. století se s rozvojem psychiatrie a psychologie pohled na úzkostné poruchy dále vyvíjel. Zavedení moderních diagnostických manuálů v druhé polovině 20. století (DSM a MKN) umožnilo přesnější klasifikaci a výzkum těchto poruch. Vývoj účinných léků (benzodiazepinů v 60. letech a SSRI v 80. letech) a psychoterapeutických metod (zejména KBT) znamenal revoluci v jejich léčbě.

💡 Pro laiky: Co je a co není úzkostná porucha?

Každý člověk občas zažívá strach a úzkost. Je to normální a dokonce užitečná emoce, která nás varuje před nebezpečím a motivuje k výkonu (např. nervozita před zkouškou). O úzkostnou poruchu se jedná tehdy, když tyto pocity splňují několik kritérií:

• Nepřiměřenost: Úzkost je mnohem silnější, než by odpovídalo reálné hrozbě. Například panický záchvat v klidném prostředí supermarketu.
• Dlouhodobost: Úzkost není jen chvilková reakce, ale přetrvává týdny, měsíce nebo i roky.
• Nekontrolovatelnost: Člověk má pocit, že své obavy a strach nedokáže ovládat vůlí.
• Ochromující dopad: Úzkost a snaha se jí vyhnout výrazně narušují běžný život – člověk přestává chodit do práce, setkávat se s přáteli nebo opouštět domov.

Zatímco běžná úzkost je jako dočasný alarm, který se spustí, když hrozí nebezpečí, a pak utichne, úzkostná porucha je jako porouchaný alarm, který houká neustále, i když žádné nebezpečí nehrozí. Je to nemoc, nikoliv slabost charakteru, a vyžaduje odbornou léčbu.

Šablona:Aktualizováno