Obsedantně-kompulzivní porucha

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - nemoc Obsedantně-kompulzivní porucha (často zkracováno jako OCD z anglického Obsessive-Compulsive Disorder) je psychická porucha řazená mezi úzkostné a související poruchy, která se vyznačuje přítomností obsesí (vtíravých, opakujících se a nežádoucích myšlenek, představ nebo impulzů) a/nebo kompulzí (opakovaných nutkavých činů nebo mentálních rituálů). Tyto symptomy jsou pro jedince zátěžové, časově náročné (často zaberou více než hodinu denně) a významně narušují jeho běžné fungování v sociální, pracovní či osobní oblasti.

Jedinec s OCD si je obvykle vědom iracionality svých obsesí a kompulzí, ale nedokáže se jim ubránit. Kompulze provádí ve snaze snížit úzkost vyvolanou obsesemi nebo zabránit nějaké obávané události. Tento cyklus však přináší pouze dočasnou úlevu a v dlouhodobém horizontu poruchu udržuje a posiluje. OCD se může objevit v jakémkoli věku, nejčastěji však propuká v dospívání nebo rané dospělosti.

📜 Historie a klasifikace

Historicky byla OCD dlouho považována za projev náboženské posedlosti nebo morální slabosti. První vědecké popisy se objevily v 19. století. Francouzský psychiatr Jean-Étienne Dominique Esquirol popsal stav jako "chorobu pochybování" (folie du doute). Na konci 19. století pak Pierre Janet detailně popsal psychastenii, která zahrnovala mnoho symptomů dnes známých jako OCD. Termín "obsedantně-kompulzivní neuróza" zavedl Sigmund Freud, který ji spojoval s regresí do análního stadia psychosexuálního vývoje.

Po většinu 20. století byla OCD klasifikována jako neuróza nebo úzkostná porucha. Zlom nastal s vydáním diagnostického manuálu DSM-5 v roce 2013, kde byla OCD vyčleněna z kapitoly úzkostných poruch a zařazena do nové samostatné kapitoly "Obsedantně-kompulzivní a související poruchy". Tato změna reflektovala rostoucí množství důkazů o specifických neurobiologických a genetických základech OCD, které ji odlišují od jiných úzkostných poruch, jako je například generalizovaná úzkostná porucha nebo panická porucha. Podobně je klasifikována i v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-11).

🔬 Příznaky a projevy

OCD se skládá ze dvou klíčových komponent: obsesí a kompulzí. Ačkoliv většina pacientů zažívá obojí, někteří mohou mít pouze obsese nebo pouze kompulze.

Obsese (vtíravé myšlenky)

Obsese jsou opakované, vtíravé a nechtěné myšlenky, obrazy nebo nutkání, které způsobují výraznou úzkost a nepohodu. Jedinec se je snaží ignorovat, potlačit nebo neutralizovat jinou myšlenkou či činem (kompulzí). Mezi nejčastější témata obsesí patří:

Kontaminace: Strach z bakterií, virů, špíny, tělesných tekutin, chemikálií nebo jiných nečistot.
Symetrie a pořádek: Intenzivní potřeba, aby věci byly uspořádány přesně daným způsobem, symetricky nebo "správně".
Agresivní nebo násilné obsese: Strach z ublížení sobě nebo druhým, strach ze spáchání násilného činu (např. bodnutí nožem, sražení chodce autem).
Sexuální obsese: Nechtěné a často tabuizované sexuální myšlenky nebo představy, včetně myšlenek pedofilních, incestních nebo homosexuálních (pokud je jedinec heterosexuál a naopak).
Náboženské a morální obsese (skrupulozita): Přehnané obavy z rouhání, hříchu nebo porušení morálních pravidel.
Hromadění (hoarding): Strach z vyhození zdánlivě nepotřebných věcí, protože by mohly být v budoucnu potřeba. (V DSM-5 je patologické hromadění klasifikováno i jako samostatná porucha).
Somatické obsese: Přehnané obavy o vlastní zdraví a strach z onemocnění, například rakovinou nebo AIDS.

Kompulze (nutkavé rituály)

Kompulze jsou opakované vzorce chování nebo mentální akty, které jedinec cítí nucení provádět v reakci na obsesi nebo podle přísně uplatňovaných pravidel. Cílem kompulzí je snížit úzkost nebo zabránit obávané události. Kompulze však nejsou realisticky spojeny s tím, čemu mají zabránit, nebo jsou zjevně přehnané.

Mytí a čištění: Nadměrné mytí rukou (až do poškození kůže), sprchování, čištění domácnosti.
Kontrolování: Opakované kontrolování zamčených dveří, vypnutých spotřebičů, odeslaných e-mailů apod.
Počítání: Nutkavé počítání předmětů, kroků, slov nebo opakování činností do určitého "bezpečného" čísla.
Uspořádávání a rovnání: Aranžování předmětů do dokonalé symetrie nebo pořádku.
Opakování: Opakování slov, frází nebo pohybů.
Mentální rituály: Tiché modlení, nahrazování "špatných" myšlenek "dobrými", mentální opakování určitých slov.
Vyhledávání ujištění: Neustálé dotazování se okolí, zda je vše v pořádku, zda neudělali chybu apod.

🧬 Příčiny a rizikové faktory

Příčina OCD není plně objasněna, ale předpokládá se, že jde o kombinaci genetických, neurobiologických a environmentálních faktorů.

Biologické faktory

Genetika: Studie na dvojčatech a rodinách ukazují na významnou dědičnou složku. Pokud má příbuzný prvního stupně (rodič, sourozenec) OCD, riziko rozvoje poruchy je vyšší.
Neurobiologie: Výzkumy pomocí zobrazovacích metod (jako je funkční magnetická rezonance) poukazují na nadměrnou aktivitu v určitých oblastech mozku, zejména v tzv. kortiko-striato-thalamo-kortikálním okruhu. Tento okruh zahrnuje orbitofrontální kůru, bazální ganglia (zejména nucleus caudatus) a thalamus. Předpokládá se, že narušení komunikace v tomto okruhu vede k neschopnosti "vypnout" vtíravé myšlenky.
Neurotransmitery: Klíčovou roli hraje neurotransmiter serotonin. Hypotéza o nedostatku serotoninu je podpořena účinností léků ze skupiny SSRI, které zvyšují jeho dostupnost v synapsích.

Psychologické a environmentální faktory

Kognitivně-behaviorální model: Tento model předpokládá, že jedinci s OCD mají tendenci nesprávně interpretovat své myšlenky. Například věří, že mít špatnou myšlenku je morálně ekvivalentní jejímu vykonání (tzv. fúze myšlenky a činu). Mají také přehnaný pocit zodpovědnosti a tendenci katastrofizovat následky.
Stres a trauma: Významné stresové události, jako je úmrtí v rodině, zneužívání nebo jiné trauma, mohou působit jako spouštěč u geneticky predisponovaných jedinců.
PANDAS/PANS: U dětí může být náhlý vznik OCD spojen s autoimunitní reakcí na streptokokovou infekci (Pediatric Autoimmune Neuropsychiatric Disorders Associated with Streptococcal Infections) nebo jiné infekce (Pediatric Acute-onset Neuropsychiatric Syndrome).

🩺 Diagnostika

Diagnózu stanovuje psychiatr nebo klinický psycholog na základě podrobného klinického rozhovoru. Diagnostická kritéria podle DSM-5 vyžadují přítomnost obsesí, kompulzí nebo obojího, které jsou časově náročné (zabírají více než hodinu denně) nebo způsobují klinicky významné utrpení či narušení v sociální, pracovní nebo jiné důležité oblasti fungování.

Pro posouzení závažnosti symptomů se často používá standardizovaný dotazník, jako je Yale-Brownova škála obsedantně-kompulzivních symptomů (Y-BOCS). Je také důležité vyloučit jiné poruchy, které mohou mít podobné příznaky, jako je tělesná dysmorfická porucha, trichotillomanie, poruchy příjmu potravy nebo psychóza.

💊 Léčba

Léčba OCD je obvykle nejúčinnější, když kombinuje psychoterapii a farmakoterapii.

Psychoterapie

Zlatým standardem v léčbě OCD je kognitivně-behaviorální terapie (KBT), konkrétně metoda zvaná expozice a prevence rituálu (ERP).

Expozice: Pacient je postupně a systematicky vystavován situacím, myšlenkám nebo předmětům, které spouštějí jeho obsese a úzkost. Expozice probíhá v bezpečném a kontrolovaném prostředí, od nejméně obávaných situací po ty nejobtížnější.
Prevence rituálu (reakce): Pacient se učí odolávat nutkání provést kompulzivní rituál. Cílem je, aby si zvykl na úzkost (habituace) a zjistil, že jeho obavy se nenaplní, i když rituál neprovede. Úzkost postupně sama odezní.

ERP je náročná, ale vysoce účinná metoda, která pomáhá mozku "přeučit se" a oslabit spojení mezi obsesí a kompulzí.

Farmakoterapie

Léky první volby jsou antidepresiva ze skupiny selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), jako jsou fluoxetin, sertralin, fluvoxamin nebo escitalopram. U OCD jsou často potřeba vyšší dávky než u léčby deprese a plný účinek se může projevit až po 10–12 týdnech.

Pokud léčba SSRI není dostatečně účinná, může lékař předepsat klomipramin (tricyklické antidepresivum s výrazným serotoninovým účinkem) nebo přidat k SSRI další lék (tzv. augmentace), například antipsychotikum v nízké dávce (např. risperidon nebo aripiprazol).

Další léčebné metody

Pro pacienty s těžkou a na léčbu rezistentní OCD existují i další možnosti:

Hluboká mozková stimulace (DBS): Neurochirurgický zákrok, při kterém jsou do specifických oblastí mozku implantovány elektrody, které pomocí elektrických impulzů modulují abnormální mozkovou aktivitu.
Transkraniální magnetická stimulace (TMS): Neinvazivní metoda využívající magnetické pole k ovlivnění aktivity nervových buněk v mozku.

🌍 Epidemiologie

OCD postihuje přibližně 1–2 % populace v průběhu života. Porucha se vyskytuje po celém světě a napříč různými kulturami. U dospělých se vyskytuje přibližně stejně často u mužů i žen. V dětství a dospívání je však častější u chlapců. Průměrný věk začátku onemocnění je kolem 19 let, přičemž zhruba čtvrtina případů začíná již před 14. rokem života.

🧠 Pro laiky: Zjednodušené vysvětlení

Představte si, že váš mozek má poplašný systém, který vás varuje před nebezpečím. U většiny lidí se tento alarm spustí, jen když hrozí skutečné riziko (např. blíží se auto). U člověka s OCD je tento poplašný systém přecitlivělý a spouští se neustále a bezdůvodně.

Obsese je jako falešný poplach – mozek vám neustále hlásí: "Pozor, ruce máš špinavé a plné smrtelných bakterií!" nebo "Nezkontroloval jsi dveře, určitě vás vykradou!". I když víte, že je to nesmysl, alarm je tak hlasitý a nepříjemný (vyvolává úzkost), že ho nemůžete ignorovat.
Kompulze je pokus tento alarm "vypnout". Jdete si tedy po sté umýt ruce nebo se desetkrát vrátíte zkontrolovat dveře. To přinese krátkodobou úlevu – alarm na chvíli ztichne.

Problém je v tom, že tímto "vypínáním" mozek učíte, že falešný poplach byl oprávněný a že jediný způsob, jak se zbavit úzkosti, je provést rituál. Tím se celý cyklus posiluje a člověk se stává otrokem svých rituálů. Léčba (zejména metoda ERP) pak funguje tak, že se učíte nechat alarm zvonit, aniž byste na něj reagovali. Postupně zjistíte, že se nic hrozného nestane, a alarm začne slábnout a spouštět se méně často.

Šablona:Aktualizováno