Přeskočit na obsah

Panická porucha

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - nemoc Panická porucha je úzkostná porucha charakterizovaná opakovanými a neočekávanými záchvaty paniky. Jedná se o náhlé epizody intenzivního strachu nebo nepohodlí, které dosahují vrcholu během několika minut a jsou doprovázeny řadou tělesných i psychických symptomů. Klíčovým znakem poruchy není jen samotný záchvat, ale také přetrvávající obavy z dalších záchvatů (tzv. "strach ze strachu") nebo významné změny v chování související s těmito obavami, jako je vyhýbání se určitým místům nebo situacím. Často se vyskytuje společně s agorafobií.

🧠 Charakteristika a příznaky

Základním stavebním kamenem panické poruchy je panický záchvat. Pro stanovení diagnózy samotné poruchy je však nutné, aby se tyto záchvaty opakovaly a vedly k dalším psychickým a behaviorálním komplikacím.

Záchvat paniky

Panický záchvat je náhlá vlna intenzivního strachu nebo nepohodlí, která vrcholí během několika minut. Během této doby se objevují čtyři nebo více z následujících příznaků:

  • Tělesné příznaky:
   *   Palpitace, bušení srdce nebo zrychlený srdeční tep
   *   Pocení
   *   Třes nebo chvění
   *   Pocit dušnosti nebo zalykání se
   *   Pocit nedostatku vzduchu
   *   Bolest nebo nepříjemné pocity na hrudi
   *   Nevolnost nebo břišní potíže
   *   Pocit závratě, nejistoty, točení hlavy nebo mdloby
   *   Zimnice nebo naopak návaly horka
   *   Parestézie (znecitlivění nebo pocity mravenčení)
  • Psychické (kognitivní) příznaky:
   *   Derealizace (pocity neskutečnosti) nebo depersonalizace (pocit odcizení od sebe sama)
   *   Strach ze ztráty kontroly nebo "zešílení"
   *   Strach ze smrti

Záchvaty mohou vzniknout jak z klidového stavu (neočekávaně), tak v reakci na obávanou situaci (očekávaně). Právě neočekávané záchvaty jsou typickým znakem panické poruchy.

Panická porucha

Samotná porucha je definována opakovanými neočekávanými záchvaty paniky, po kterých následuje alespoň jeden měsíc jednoho nebo obou z následujících jevů:

  1. Přetrvávající obavy nebo starosti z dalších panických záchvatů nebo jejich důsledků (např. ztráta kontroly, infarkt, "zešílení").
  2. Významná maladaptivní změna v chování související se záchvaty (např. vyhýbání se cvičení nebo neznámým situacím, aby se předešlo spuštění záchvatu).

🔗 Souvislost s agorafobií

Panická porucha je velmi často spojena s agorafobií. Agorafobie je strach a vyhýbání se místům nebo situacím, ze kterých by mohl být únik obtížný nebo kde by nebyla dostupná pomoc v případě panického záchvatu. Typicky se jedná o:

Lidé s agorafobií se těmto situacím vyhýbají, vyžadují doprovod, nebo je snášejí s intenzivním strachem. V nejtěžších případech mohou být zcela upoutáni na svůj domov.

🧬 Příčiny a rizikové faktory

Vznik panické poruchy je multifaktoriální, což znamená, že se na něm podílí kombinace biologických, psychologických a environmentálních faktorů.

Biologické faktory

  • Genetika: Panická porucha se častěji vyskytuje v rodinách, což naznačuje genetickou predispozici.
  • Neurobiologie: Porucha je spojována s nerovnováhou neurotransmiterů v mozku, zejména serotoninu, noradrenalinu a GABA. Klíčovou roli hrají také určité mozkové struktury, jako je amygdala (centrum strachu) a locus coeruleus.
  • Zdravotní stav: Některé zdravotní problémy, jako jsou poruchy štítné žlázy, srdeční arytmie nebo respirační onemocnění, mohou napodobovat nebo spouštět příznaky paniky.

Psychologické faktory

  • Kognitivně-behaviorální model: Tento model předpokládá, že jedinci s panickou poruchou mají tendenci katastroficky interpretovat běžné tělesné pocity. Například bušení srdce po vypití kávy si mylně vysvětlí jako příznak infarktu, což spustí bludný kruh strachu, který vyústí v plný panický záchvat.
  • Citlivost na úzkost: Někteří lidé mají vrozeně vyšší citlivost na příznaky úzkosti a vnímají je jako nebezpečné a ohrožující.
  • Osobnostní rysy: Vyšší míra neuroticismu a sklon k negativnímu prožívání zvyšují riziko vzniku poruchy.

Spouštěče

Ačkoli záchvaty mohou být neočekávané, jejich frekvenci může zvýšit:

🩺 Diagnostika

Diagnózu stanovuje psychiatr nebo klinický psycholog na základě podrobného klinického rozhovoru. Důležité je vyloučit jiné zdravotní příčiny, které by mohly příznaky způsobovat. Proto je často součástí diagnostického procesu i fyzikální vyšetření, EKG a krevní testy (např. na funkci štítné žlázy). Diagnostika se opírá o kritéria uvedená v mezinárodních klasifikačních manuálech, jako je DSM-5 nebo MKN-11.

💊 Léčba

Léčba panické poruchy je obvykle velmi úspěšná a kombinuje psychoterapii a farmakoterapii.

Psychoterapie

Zlatým standardem v léčbě je kognitivně behaviorální terapie (KBT). KBT se zaměřuje na:

  • Psychoedukace: Pochopení podstaty poruchy, mechanismu panického záchvatu a bludného kruhu strachu.
  • Kognitivní restrukturace: Identifikace a změna katastrofických myšlenek a interpretací tělesných pocitů.
  • Interoceptivní expozice: Postupné a kontrolované vystavování se obávaným tělesným pocitům (např. rychlé dýchání, točení na židli) s cílem naučit se, že tyto pocity nejsou nebezpečné.
  • Expoziční terapie in vivo: Pokud je přítomna agorafobie, pacient se postupně vystavuje obávaným situacím v reálném životě.

Dalšími účinnými přístupy mohou být relaxační techniky, nácvik mindfulness nebo psychodynamická psychoterapie.

Farmakoterapie

Léky první volby jsou antidepresiva ze skupiny SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu), jako jsou sertralin, paroxetin nebo escitalopram. Účinná jsou také antidepresiva ze skupiny SNRI (např. venlafaxin). Plný nástup jejich účinku trvá několik týdnů.

Pro rychlou úlevu od akutních záchvatů se někdy krátkodobě předepisují benzodiazepiny (např. alprazolam, klonazepam). Vzhledem k riziku vzniku závislosti by jejich užívání mělo být pouze dočasné.

📈 Prognóza a epidemiologie

S adekvátní léčbou je prognóza panické poruchy velmi dobrá. Mnoho lidí dosáhne úplné remise nebo významného snížení příznaků. Bez léčby má však porucha tendenci k chronickému průběhu s obdobími zhoršení a zlepšení.

  • **Prevalence:** Postihuje přibližně 2–3 % populace během jednoho roku.
  • **Pohlaví:** Vyskytuje se zhruba dvakrát častěji u žen než u mužů.
  • **Věk nástupu:** Nejčastěji se objevuje v pozdní adolescenci a rané dospělosti (mezi 20. a 30. rokem života).

📜 Historie

Koncept podobný panické poruše byl popisován již v 19. století. Americký lékař Jacob Mendes Da Costa popsal stav známý jako "Da Costův syndrom" nebo "vojákovo srdce" u vojáků během americké občanské války, který se projevoval bušením srdce, dušností a bolestí na hrudi bez zjevné fyzické příčiny. Termín "panická porucha" byl formálně zaveden až v roce 1980 v třetím vydání DSM-III.

🤔 Pro laiky: Falešný poplach v mozku

Představte si, že ve vašem těle je zabudovaný poplašný systém, který se má spustit, když vám hrozí skutečné nebezpečí – například když proti vám běží tygr. Tento systém (reakce "bojuj nebo uteč") bleskově připraví tělo na akci: srdce začne bušit, aby pumpovalo více krve do svalů, dýchání se zrychlí, aby se do těla dostalo více kyslíku, a začnete se potit, abyste se ochladili.

U panické poruchy se tento poplašný systém spouští bezdůvodně, jako "falešný poplach". Sedíte v klidu doma a najednou se spustí stejná reakce, jako byste čelili tygrovi. Vaše tělo je v plné pohotovosti, ale mozek nechápe proč. Začnete si tyto normální, i když intenzivní, tělesné reakce mylně vysvětlovat jako něco nebezpečného: "Buší mi srdce, určitě mám infarkt!" nebo "Nemůžu se nadechnout, udusím se!". Tato katastrofická myšlenka strach ještě zesílí a rozjede se začarovaný kruh, který vyústí v panický záchvat. Panická porucha je tedy v podstatě porucha tohoto "poplašného systému" a strach z toho, že se znovu nečekaně spustí. Léčba se pak zaměřuje na "překalibrování" tohoto systému a naučení se, že tyto tělesné pocity, i když nepříjemné, nejsou nebezpečné.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Panická_porucha&oldid=15056“