Přeskočit na obsah

Úzkostná porucha

Z Infopedia
Úzkostná porucha
Soubor:Symbol uzkosti.svg
Úzkostné poruchy jsou charakterizovány nadměrným strachem, obavami a souvisejícími behaviorálními poruchami.
SynonymaAnxiozita, úzkostné stavy
PříčinyKombinace genetických, neurobiologických, psychologických a environmentálních faktorů
Rizikové faktoryRodinná anamnéza, traumatické zážitky, chronický stres, některé osobnostní rysy
PříznakyNadměrné obavy, strach, panika, nespavost, svalové napětí, bušení srdce, vyhýbavé chování
DiagnostikaKlinické hodnocení psychiatrem nebo psychologem dle diagnostických manuálů (MKN-11, DSM-5)
LéčbaPsychoterapie (zejména KBT), farmakoterapie (antidepresiva, anxiolytika)
PrevenceTechniky zvládání stresu, zdravý životní styl, včasná intervence
PrognózaS adekvátní léčbou je prognóza dobrá, mnoho lidí dosáhne výrazného zlepšení nebo úplné remise.
MKN-10F40–F41
MKN-9300.0
MedlinePlus000916

```

``` Úzkostná porucha je zastřešující termín pro skupinu duševních poruch, jejichž společným znakem jsou výrazné a trvalé pocity úzkosti a strachu. Na rozdíl od běžné, přirozené úzkosti, která je normální reakcí na stres, je úzkost u těchto poruch nadměrná, často neodpovídá reálné situaci a významně narušuje každodenní fungování jedince v osobním, sociálním i pracovním životě.

Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější psychické poruchy na světě a postihují lidi všech věkových kategorií. Projevují se kombinací psychických, tělesných a behaviorálních symptomů. Léčba, která obvykle zahrnuje psychoterapii, farmakoterapii nebo jejich kombinaci, je ve většině případů účinná. ```

```

🧠 Co je úzkostná porucha?

Základem úzkostné poruchy je patologická úzkost. Zatímco normální úzkost je adaptivní emocí, která nás varuje před nebezpečím a motivuje k akci (např. nervozita před zkouškou nás nutí se učit), patologická úzkost je nepřiměřená, intenzivní a dlouhodobá. Člověk s úzkostnou poruchou prožívá obavy a strach i v situacích, které objektivně nejsou nebezpečné, nebo je jeho reakce na potenciální hrozbu zcela neadekvátní.

Tento stav není projevem slabosti nebo nedostatku vůle, ale jedná se o skutečné onemocnění mozku, které ovlivňuje zpracování emocí a vnímání hrozeb. Mozkové struktury jako amygdala (centrum strachu) a prefrontální kůra (centrum racionálního rozhodování) mohou u lidí s úzkostnými poruchami fungovat odlišně, což vede k přehnané reakci na stresory. ```

```

📋 Typy úzkostných poruch

Úzkostné poruchy tvoří širokou kategorii, která se dále dělí na několik specifických diagnóz. Podle mezinárodních klasifikačních systémů, jako je MKN-11 nebo DSM-5, patří mezi hlavní typy:

  • Generalizovaná úzkostná porucha (GAD)
    • Projevuje se chronickou, všudypřítomnou a těžko kontrolovatelnou úzkostí a obavami z mnoha různých oblastí života (práce, rodina, zdraví, finance). Tyto starosti jsou doprovázeny tělesnými příznaky jako svalové napětí, únava a poruchy spánku.
  • Panická porucha
    • Charakterizují ji opakované a nečekané záchvaty paniky – náhlé epizody intenzivního strachu, které dosahují vrcholu během několika minut. Jsou doprovázeny silnými tělesnými příznaky, jako je bušení srdce, dušnost, bolest na hrudi, závratě a strach ze smrti nebo zešílení.
  • Sociální úzkostná porucha (sociální fobie)
    • Zahrnuje intenzivní strach a úzkost ze sociálních situací, ve kterých by jedinec mohl být pozorován nebo hodnocen ostatními. Lidé s touto poruchou se obávají ztrapnění nebo ponížení a často se takovým situacím (např. mluvení na veřejnosti, setkávání s novými lidmi) vyhýbají.
  • Agorafobie
    • Je definována jako strach a úzkost z míst nebo situací, ze kterých by mohl být únik obtížný nebo kde by nebyla dostupná pomoc v případě panického záchvatu. Typicky se jedná o otevřená prostranství, veřejnou dopravu, nákupní centra nebo davy lidí.
  • Specifické fobie
    • Jedná se o výrazný a nepřiměřený strach z konkrétního objektu nebo situace, například ze zvířat (pavouci, psi), přírodního prostředí (výšky, bouřky), krve a zranění nebo specifických situací (uzavřené prostory).
  • Separační úzkostná porucha
    • Typická především pro dětství, ale může se vyskytnout i v dospělosti. Projevuje se nadměrným strachem z odloučení od domova nebo od osob, ke kterým má jedinec silnou citovou vazbu.
  • Selektivní mutismus
    • Vzácná porucha, která se projevuje neschopností mluvit v určitých sociálních situacích (např. ve škole), ačkoliv v jiném prostředí (např. doma) jedinec mluví normálně.

Dříve byly pod úzkostné poruchy řazeny i obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) a posttraumatická stresová porucha (PTSD). V novějších klasifikacích (DSM-5, MKN-11) mají tyto poruchy již své vlastní samostatné kapitoly, ačkoliv úzkost zůstává jejich významnou součástí. ```

```

🧬 Příčiny a rizikové faktory

Vznik úzkostných poruch je komplexní a nelze jej připsat jediné příčině. Jedná se o souhru několika faktorů:

  • Psychologické faktory
    • Určité osobnostní rysy, jako je neuroticismus (sklony k prožívání negativních emocí) nebo behaviorální inhibice (plachost a ostýchavost v dětství), jsou spojeny s vyšším rizikem. Kognitivní vzorce, jako je tendence ke katastrofickému myšlení (očekávání nejhoršího možného scénáře) nebo nadměrná pozornost věnovaná hrozbám, také přispívají k udržování úzkosti.
  • Faktory prostředí a životní události
    • Prožití traumatických událostí (zneužívání, nehoda, násilí), chronický stres, nestabilní rodinné prostředí v dětství nebo významné životní změny mohou být spouštěčem úzkostné poruchy u predisponovaných jedinců.
  • Zdravotní stav
    • Některé tělesné nemoci (např. onemocnění štítné žlázy, srdeční arytmie) nebo užívání určitých léků či návykových látek mohou vyvolat příznaky podobné úzkosti.

```

```

🩺 Diagnostika

Diagnostiku úzkostné poruchy provádí psychiatr nebo klinický psycholog. Proces obvykle zahrnuje:

  1. Klinický rozhovor: Lékař podrobně zjišťuje povahu, trvání a intenzitu příznaků, jejich dopad na fungování pacienta a rodinnou i osobní anamnézu.
  2. Psychologické testy a dotazníky: Mohou být použity standardizované škály k posouzení míry úzkosti a k upřesnění diagnózy (např. Beckův inventář úzkosti).
  3. Vyloučení tělesných příčin: Praktický lékař nebo specialista provede fyzikální vyšetření a případně laboratorní testy (např. krevní obraz, funkce štítné žlázy), aby se vyloučilo, že příznaky jsou způsobeny jiným onemocněním.

Pro stanovení diagnózy musí příznaky splňovat kritéria uvedená v mezinárodních diagnostických manuálech, jako je MKN-11 nebo DSM-5. Klíčové je, že příznaky způsobují klinicky významné utrpení nebo narušení v sociální, pracovní či jiné důležité oblasti života. ```

```

💊 Léčba

Léčba úzkostných poruch je obvykle velmi účinná a je založena na kombinaci psychoterapie a farmakoterapie.

Psychoterapie

Psychoterapie je základním pilířem léčby. Za nejúčinnější metodu je považována:

  • Kognitivně behaviorální terapie (KBT): Pomáhá pacientům identifikovat a změnit negativní myšlenkové vzorce a chování, které udržují úzkost. Součástí KBT je často expoziční terapie, při které se pacient postupně a bezpečně vystavuje obávaným situacím, aby se jeho strach snížil.

Dalšími používanými přístupy jsou:

  • Relaxační techniky: Nácvik technik, jako je hluboké dýchání, progresivní svalová relaxace nebo mindfulness, pomáhá zvládat tělesné příznaky úzkosti.
  • Psychodynamická terapie: Zaměřuje se na zkoumání nevědomých konfliktů a minulých zkušeností, které mohou přispívat k současným potížím.

Farmakoterapie

Léky mohou významně snížit příznaky úzkosti, zejména u středně těžkých a těžkých forem poruchy.

  • Antidepresiva: Jsou lékem první volby. Zejména léky ze skupiny SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) a SNRI (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu) jsou účinné a bezpečné pro dlouhodobé užívání.
  • Anxiolytika: Především benzodiazepiny (např. diazepam, alprazolam) rychle ulevují od úzkosti, ale jsou vysoce návykové. Používají se proto jen krátkodobě na začátku léčby nebo k zvládnutí akutních stavů.
  • Ostatní léky: Někdy se používají i betablokátory ke zmírnění tělesných příznaků (např. bušení srdce) nebo některá antipsychotika v nízkých dávkách.

Změny životního stylu

Doplňkovou, ale důležitou součástí léčby je úprava životního stylu:

  • Pravidelná fyzická aktivita
  • Vyvážená strava
  • Dostatek kvalitního spánku
  • Omezení kofeinu a alkoholu
  • Techniky zvládání stresu

```

```

💡 Pro laiky

Představte si, že váš mozek má zabudovaný "poplašný systém" proti nebezpečí. U zdravého člověka se tento alarm spustí, jen když hrozí skutečné nebezpečí – například když na přechodu vidí rychle se blížící auto. Alarm (úzkost) ho přiměje uskočit a zachránit se. Jakmile nebezpečí pomine, alarm se vypne.

U člověka s úzkostnou poruchou je tento poplašný systém přecitlivělý a porouchaný. Spouští se i při sebemenším podnětu, nebo dokonce úplně bezdůvodně. Je to, jako by se siréna rozezněla naplno nejen při pohledu na řítící se auto, ale i když kolem projede kolo, zaštěká pes, nebo jen při pomyšlení, že by nějaké auto mohlo projet.

Tento neustálý falešný poplach je vyčerpávající. Tělo je v neustálé pohotovosti ("bojuj nebo uteč"), což způsobuje bušení srdce, pocení a svalové napětí. Mysl je zaplavena katastrofickými myšlenkami. Člověk se pak začne vyhýbat místům a situacím, kde by se alarm mohl spustit, což ho stále více omezuje v životě. Léčba (terapie a léky) pomáhá tento "poplašný systém" opravit a zkalibrovat, aby reagoval přiměřeně a jen na skutečné hrozby. ```

```

📚 Související články

```

```

⏰ Tento článek je aktuální k datu 11.12.2025

```

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Úzkostná_porucha&oldid=14024“