Sicilské království

Rozbalit box

Obsah boxu

Sicilské království
Regnum Siciliae (latinsky) Regnu di Sicilia (sicilsky)
Základní informace
Hlavní město	Palermo (1130–1282) Neapol (1282–1816, pro pevninskou část) Catania, Messina (dočasně pro ostrovní část)
Jazyky	Latina (úřední), sicilština, neapolština, řečtina, arabština
Náboženství	Římskokatolická církev, pravoslaví, islám, judaismus
Měna	Tari, Dukát
Hlavy státu
Vznik a zánik
Následnictví a geografie

Sicilské království (latinsky Regnum Siciliae, italsky Regno di Sicilia) byl státní útvar, který existoval na jihu dnešní Itálie od roku 1130 až do roku 1816. Zahrnoval ostrov Sicílie a většinu jižní části Apeninského poloostrova (známou jako Mezzogiorno). Ve své době patřilo k nejbohatším a nejvlivnějším státům v Evropě a bylo unikátním centrem, kde se prolínaly normanské, byzantsko-řecké, arabské a latinské kulturní vlivy.

Jeho historie je poznamenána častými změnami vládnoucích dynastií a také rozdělením na dvě části po povstání známém jako Sicilské nešpory v roce 1282. Od té doby se často hovoří o dvou královstvích – ostrovním „Sicilském království za úžinou“ (Trinacria) a pevninském „Sicilském království před úžinou“, které je běžněji označováno jako Neapolské království. Formálně byly oba státy znovu sjednoceny až v roce 1816, kdy vzniklo Království obojí Sicílie.

📜 Historie

🌄 Normanský vznik (11.–12. století)

Základy budoucího království položili normanští dobrodruzi a žoldnéři, kteří na počátku 11. století přišli do jižní Itálie. Region byl tehdy politicky roztříštěný a ovládaný Byzantskou říší, lombardskými knížaty a muslimskými vládci na Sicílii. Normanští vůdci z rodu Hauteville postupně získávali moc. Nejvýznamnějším z nich byl Robert Guiscard, který se stal vévodou Apulie a Kalábrie. Jeho bratr Roger I. Sicilský zahájil dobývání Sicílie, které dokončil v roce 1091.

Jeho syn, Roger II. Sicilský, zdědil Sicilské hrabství a po smrti svých příbuzných ovládl i normanská území na pevnině. V roce 1130 využil papežského schizmatu a získal od protipapeže Anakléta II. královský titul. Na Vánoce téhož roku byl v Palermu korunován prvním králem Sicílie. Jeho vláda byla později potvrzena i papežem Inocencem II. Roger II. vytvořil silný, centralizovaný stát s efektivní byrokracií, která čerpala z byzantských i arabských vzorů. V roce 1140 vydal soubor zákonů známý jako Assise z Ariany, který sjednotil právo v celém království. Jeho dvůr v Palermu se stal centrem vzdělanosti a umění.

🦅 Štaufská éra a zlatý věk (12.–13. století)

Po vymření mužské linie rodu Hauteville přešla koruna prostřednictvím sňatku Konstancie, dcery Rogera II., s císařem Jindřichem VI. na německou dynastii Štaufů. Jejich syn, Fridrich II. Štaufský, byl jednou z nejpozoruhodnějších postav středověku. Byl korunován králem již jako dítě a po dosažení plnoletosti se stal i císařem Svaté říše římské.

Fridrich II., přezdívaný Stupor Mundi (Údiv světa), vládl z Palerma a jeho dvůr byl proslulý svou kosmopolitní atmosférou. Podporoval vědu, poezii (zde vznikla tzv. Sicilská škola, která položila základy moderní italštiny) a umění. V roce 1231 vydal Konstituce z Melfi (Liber Augustalis), pokrokový zákoník, který posiloval královskou moc na úkor šlechty. Jeho neustálé konflikty s papeži, kteří se obávali obklíčení svých států štaufskými državami, však vedly k dlouhým válkám a destabilizaci Itálie.

⚜️ Anjouovská a aragonská nadvláda (13.–15. století)

Po Fridrichově smrti a pádu dynastie Štaufů nabídl papež sicilskou korunu Karlu I. z Anjou, mladšímu bratrovi francouzského krále Ludvíka IX. Karel porazil posledního Štaufa, Konradina, v bitvě u Tagliacozzo (1268) a ujal se vlády. Jeho vláda však byla nepopulární. Přesunul hlavní město z Palerma do Neapole a dosazoval na důležité úřady francouzskou šlechtu, která se chovala povýšeně a zvyšovala daně.

Nespokojenost vyvrcholila na Velikonoční pondělí roku 1282 povstáním v Palermu, které se rozšířilo po celém ostrově a vešlo do dějin jako Sicilské nešpory. Povstalci zmasakrovali francouzskou posádku a nabídli korunu aragonskému králi Petrovi III., který byl manželem Konstancie, dcery posledního štaufského krále Manfréda.

Tato událost vedla k dlouhé válce o sicilské nešpory a faktickému rozdělení království. Ostrov Sicílie se dostal pod vládu aragonské koruny (později vedlejší větve dynastie), zatímco pevninská část zůstala v rukou Anjouovců a stala se známou jako Neapolské království. Ačkoliv si oba státy nárokovaly titul "Sicilské království", v praxi existovaly odděleně po několik staletí.

👑 Španělská nadvláda a úpadek (15.–18. století)

V roce 1442 dobyl Neapolské království aragonský král Alfons V. Aragonský, který již ovládal Sicílii, a oba státy tak byly dočasně personálně sjednoceny. Po jeho smrti se však opět rozdělily. Na počátku 16. století se obě království stala součástí expandujícího španělského impéria a byla spravována místokráli.

Toto období bylo charakterizováno ekonomickou stagnací, vysokým daňovým zatížením a sociálními nepokoji. Království sloužilo především jako zdroj surovin a daní pro španělskou korunu a jako strategická základna v boji proti Osmanské říši a berberským pirátům. Významnými událostmi byly například bitva u Lepanta (1571), které se účastnila i sicilská a neapolská flotila, nebo velká povstání, jako bylo Masaniellovo povstání v Neapoli v roce 1647.

🔄 Války o dědictví a konec království (18.–19. století)

Po válce o španělské dědictví na počátku 18. století přešlo Sicilské království pod vládu Savojska a později rakouských Habsburků. V roce 1734 však obě království (Neapol i Sicílii) dobyl španělský infant Don Carlos z rodu Bourbonů, který zde založil vedlejší španělskou větev dynastie.

Během napoleonských válek byla pevninská část království obsazena Francouzi a král Ferdinand IV. uprchl na Sicílii pod ochranu britského námořnictva. Po Vídeňském kongresu a porážce Napoleona se Ferdinand vrátil do Neapole. V roce 1816 formálně zrušil obě samostatná království a spojil je do nového státního útvaru, Království obojí Sicílie, čímž historie samostatného Sicilského království po téměř 700 letech skončila.

🌍 Geografie a území

Sicilské království ve své původní podobě zahrnovalo celý jih Itálie. Jeho území se skládalo ze dvou hlavních částí:

• Ostrov Sicílie: Největší ostrov ve Středozemním moři, strategicky umístěný na křižovatce obchodních cest. Hlavními městy byla Palermo, Messina a Catania.
• Pevninská část (Mezzogiorno): Zahrnovala regiony Kalábrie, Apulie, Basilicata, Kampánie, Abruzzo a Molise. Centrem této části byla nejprve Salerno a později především Neapol.

Království také po určitou dobu ovládalo Maltu a mělo vliv v severní Africe, zejména za vlády Rogera II., kdy dočasně kontrolovalo pobřežní města v dnešním Tunisku a Libyi. Jeho poloha mu umožňovala kontrolovat Messinský průliv a námořní trasy mezi západním a východním Středomořím.

🏛️ Společnost a kultura

Sicilské království bylo ve středověku unikátním příkladem multikulturní společnosti. Normanští vládci byli tolerantní k různým etnickým a náboženským skupinám, které na jejich území žily.

• Jazyky: Oficiálním jazykem administrativy byla latina, ale běžně se mluvilo sicilsky, řecky (zejména v Kalábrii a Apulii) a arabsky (na Sicílii).
• Náboženství: Většina populace byla římskokatolická, ale existovaly zde významné komunity řeckých ortodoxních křesťanů, muslimů (především na Sicílii) a židů.
• Architektura: Vznikl zde unikátní normansko-arabsko-byzantský styl, který kombinoval prvky románské architektury s byzantskými mozaikami a arabskými ornamentálními motivy. Nejlepšími příklady jsou Katedrála v Palermu, Katedrála v Monreale a kaple Cappella Palatina v královském paláci v Palermu.
• Věda a literatura: Dvůr Fridricha II. byl centrem vědeckého bádání a překladů z arabštiny a řečtiny. V Salernu se nacházela proslulá Schola Medica Salernitana, považovaná za první lékařskou univerzitu v Evropě. Na královském dvoře také působila Sicilská škola básníků, kteří jako první začali psát milostnou poezii v lidovém italském jazyce (dialektu) a ovlivnili tak pozdější tvorbu, včetně Danta Alighieriho.

💰 Ekonomika

Ekonomika království byla založena především na zemědělství. Sicílie byla tradičně považována za "obilnici Středomoří" a exportovala obrovské množství pšenice. Dále se pěstovaly olivy, vinná réva, citrusy a cukrová třtina.

Důležitou roli hrál také obchod. Díky své poloze profitovalo království z obchodu mezi Itálií, Byzancí, severní Afrikou a Levantou. Přístavy jako Messina, Amalfi a Bari byly významnými obchodními centry. Stát měl také značné příjmy z královských monopolů na sůl, železo a lov tuňáků. Společenský systém byl silně feudální, s mocnou vrstvou baronů, jejichž vliv se králové často snažili omezit.

💡 Pro laiky

Představte si stát, který existoval na "špičce italské boty" a na ostrově Sicílie po více než 700 let. Nebylo to jen tak ledajaké království. Bylo to jako středověký "tavicí kotlík", kde se mísili rytíři z Francie (Normani), byzantští Řekové, Arabové a místní Italové. Každá skupina přinesla něco svého – Arabové matematiku a zavlažovací systémy, Normani vojenskou organizaci a stavbu hradů, Řekové zase umění a mozaiky.

Království bylo zpočátku neuvěřitelně bohaté a mocné. Jeho vládci, jako například Fridrich II. Štaufský, byli jedni z nejvzdělanějších a nejvlivnějších lidí své doby. Později se však království kvůli povstání rozdělilo na dvě části – ostrovní (Sicílie) a pevninskou (Neapolsko). Bylo to, jako by se Československo rozdělilo, ale obě části si stále nárokovaly původní jméno a považovaly se za ten "pravý" stát. Po staletí byly tyto dvě části ovládány různými cizími mocnostmi, především Španěly, až byly nakonec v 19. století opět spojeny. Odkazem tohoto království je úžasná architektura, která kombinuje evropské a orientální prvky, a také to, že zde vznikly jedny z prvních básní v italštině.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 23.12.2025