Sicilské království
Obsah boxu
| Sicilské království | |
|---|---|
 Regnum Siciliae (latinsky)Regnu di Sicilia (sicilsky) | |
| Základní informace | |
| Hlavní město | Palermo (1130–1282) Neapol (1282–1816, pro pevninskou část) Catania, Messina (dočasně pro ostrovní část) |
| Jazyky | Latina (úřední), sicilština, neapolština, řečtina, arabština |
| Náboženství | Římskokatolická církev, pravoslaví, islám, judaismus |
| Měna | Tari, Dukát |
| Hlavy státu | |
| Vznik a zánik | |
| Následnictví a geografie | |
Sicilské království (latinsky Regnum Siciliae, italsky Regno di Sicilia) byl státní útvar, který existoval na jihu dnešní Itálie od roku 1130 až do roku 1816. Zahrnoval ostrov Sicílie a většinu jižní části Apeninského poloostrova (známou jako Mezzogiorno). Ve své době patřilo k nejbohatším a nejvlivnějším státům v Evropě a bylo unikátním centrem, kde se prolínaly normanské, byzantsko-řecké, arabské a latinské kulturní vlivy.
Jeho historie je poznamenána častými změnami vládnoucích dynastií a také rozdělením na dvě části po povstání známém jako Sicilské nešpory v roce 1282. Od té doby se často hovoří o dvou královstvích – ostrovním „Sicilském království za úžinou“ (Trinacria) a pevninském „Sicilském království před úžinou“, které je běžněji označováno jako Neapolské království. Formálně byly oba státy znovu sjednoceny až v roce 1816, kdy vzniklo Království obojí Sicílie.
📜 Historie
🌄 Normanský vznik (11.–12. století)
Základy budoucího království položili normanští dobrodruzi a žoldnéři, kteří na počátku 11. století přišli do jižní Itálie. Region byl tehdy politicky roztříštěný a ovládaný Byzantskou říší, lombardskými knížaty a muslimskými vládci na Sicílii. Normanští vůdci z rodu Hauteville postupně získávali moc. Nejvýznamnějším z nich byl Robert Guiscard, který se stal vévodou Apulie a Kalábrie. Jeho bratr Roger I. Sicilský zahájil dobývání Sicílie, které dokončil v roce 1091.
Jeho syn, Roger II. Sicilský, zdědil Sicilské hrabství a po smrti svých příbuzných ovládl i normanská území na pevnině. V roce 1130 využil papežského schizmatu a získal od protipapeže Anakléta II. královský titul. Na Vánoce téhož roku byl v Palermu korunován prvním králem Sicílie. Jeho vláda byla později potvrzena i papežem Inocencem II. Roger II. vytvořil silný, centralizovaný stát s efektivní byrokracií, která čerpala z byzantských i arabských vzorů. V roce 1140 vydal soubor zákonů známý jako Assise z Ariany, který sjednotil právo v celém království. Jeho dvůr v Palermu se stal centrem vzdělanosti a umění.
🦅 Štaufská éra a zlatý věk (12.–13. století)
Po vymření mužské linie rodu Hauteville přešla koruna prostřednictvím sňatku Konstancie, dcery Rogera II., s císařem Jindřichem VI. na německou dynastii Štaufů. Jejich syn, Fridrich II. Štaufský, byl jednou z nejpozoruhodnějších postav středověku. Byl korunován králem již jako dítě a po dosažení plnoletosti se stal i císařem Svaté říše římské.
Fridrich II., přezdívaný Stupor Mundi (Údiv světa), vládl z Palerma a jeho dvůr byl proslulý svou kosmopolitní atmosférou. Podporoval vědu, poezii (zde vznikla tzv. Sicilská škola, která položila základy moderní italštiny) a umění. V roce 1231 vydal Konstituce z Melfi (Liber Augustalis), pokrokový zákoník, který posiloval královskou moc na úkor šlechty. Jeho neustálé konflikty s papeži, kteří se obávali obklíčení svých států štaufskými državami, však vedly k dlouhým válkám a destabilizaci Itálie.
⚜️ Anjouovská a aragonská nadvláda (13.–15. století)
Po Fridrichově smrti a pádu dynastie Štaufů nabídl papež sicilskou korunu Karlu I. z Anjou, mladšímu bratrovi francouzského krále Ludvíka IX. Karel porazil posledního Štaufa, Konradina, v bitvě u Tagliacozzo (1268) a ujal se vlády. Jeho vláda však byla nepopulární. Přesunul hlavní město z Palerma do Neapole a dosazoval na důležité úřady francouzskou šlechtu, která se chovala povýšeně a zvyšovala daně.
Nespokojenost vyvrcholila na Velikonoční pondělí roku 1282 povstáním v Palermu, které se rozšířilo po celém ostrově a vešlo do dějin jako Sicilské nešpory. Povstalci zmasakrovali francouzskou posádku a nabídli korunu aragonskému králi Petrovi III., který byl manželem Konstancie, dcery posledního štaufského krále Manfréda.
Tato událost vedla k dlouhé válce o sicilské nešpory a faktickému rozdělení království. Ostrov Sicílie se dostal pod vládu aragonské koruny (později vedlejší větve dynastie), zatímco pevninská část zůstala v rukou Anjouovců a stala se známou jako Neapolské království. Ačkoliv si oba státy nárokovaly titul "Sicilské království", v praxi existovaly odděleně po několik staletí.
👑 Španělská nadvláda a úpadek (15.–18. století)
V roce 1442 dobyl Neapolské království aragonský král Alfons V. Aragonský, který již ovládal Sicílii, a oba státy tak byly dočasně personálně sjednoceny. Po jeho smrti se však opět rozdělily. Na počátku 16. století se obě království stala součástí expandujícího španělského impéria a byla spravována místokráli.
Toto období bylo charakterizováno ekonomickou stagnací, vysokým daňovým zatížením a sociálními nepokoji. Království sloužilo především jako zdroj surovin a daní pro španělskou korunu a jako strategická základna v boji proti Osmanské říši a berberským pirátům. Významnými událostmi byly například bitva u Lepanta (1571), které se účastnila i sicilská a neapolská flotila, nebo velká povstání, jako bylo Masaniellovo povstání v Neapoli v roce 1647.
🔄 Války o dědictví a konec království (18.–19. století)
Po válce o španělské dědictví na počátku 18. století přešlo Sicilské království pod vládu Savojska a později rakouských Habsburků. V roce 1734 však obě království (Neapol i Sicílii) dobyl španělský infant Don Carlos z rodu Bourbonů, který zde založil vedlejší španělskou větev dynastie.
Během napoleonských válek byla pevninská část království obsazena Francouzi a král Ferdinand IV. uprchl na Sicílii pod ochranu britského námořnictva. Po Vídeňském kongresu a porážce Napoleona se Ferdinand vrátil do Neapole. V roce 1816 formálně zrušil obě samostatná království a spojil je do nového státního útvaru, Království obojí Sicílie, čímž historie samostatného Sicilského království po téměř 700 letech skončila.
🌍 Geografie a území
Sicilské království ve své původní podobě zahrnovalo celý jih Itálie. Jeho území se skládalo ze dvou hlavních částí:
- Ostrov Sicílie: Největší ostrov ve Středozemním moři, strategicky umístěný na křižovatce obchodních cest. Hlavními městy byla Palermo, Messina a Catania.
- Pevninská část (Mezzogiorno): Zahrnovala regiony Kalábrie, Apulie, Basilicata, Kampánie, Abruzzo a Molise. Centrem této části byla nejprve Salerno a později především Neapol.
Království také po určitou dobu ovládalo Maltu a mělo vliv v severní Africe, zejména za vlády Rogera II., kdy dočasně kontrolovalo pobřežní města v dnešním Tunisku a Libyi. Jeho poloha mu umožňovala kontrolovat Messinský průliv a námořní trasy mezi západním a východním Středomořím.
🏛️ Společnost a kultura
Sicilské království bylo ve středověku unikátním příkladem multikulturní společnosti. Normanští vládci byli tolerantní k různým etnickým a náboženským skupinám, které na jejich území žily.
- Jazyky: Oficiálním jazykem administrativy byla latina, ale běžně se mluvilo sicilsky, řecky (zejména v Kalábrii a Apulii) a arabsky (na Sicílii).
- Náboženství: Většina populace byla římskokatolická, ale existovaly zde významné komunity řeckých ortodoxních křesťanů, muslimů (především na Sicílii) a židů.
- Architektura: Vznikl zde unikátní normansko-arabsko-byzantský styl, který kombinoval prvky románské architektury s byzantskými mozaikami a arabskými ornamentálními motivy. Nejlepšími příklady jsou Katedrála v Palermu, Katedrála v Monreale a kaple Cappella Palatina v královském paláci v Palermu.
- Věda a literatura: Dvůr Fridricha II. byl centrem vědeckého bádání a překladů z arabštiny a řečtiny. V Salernu se nacházela proslulá Schola Medica Salernitana, považovaná za první lékařskou univerzitu v Evropě. Na královském dvoře také působila Sicilská škola básníků, kteří jako první začali psát milostnou poezii v lidovém italském jazyce (dialektu) a ovlivnili tak pozdější tvorbu, včetně Danta Alighieriho.
💰 Ekonomika
Ekonomika království byla založena především na zemědělství. Sicílie byla tradičně považována za "obilnici Středomoří" a exportovala obrovské množství pšenice. Dále se pěstovaly olivy, vinná réva, citrusy a cukrová třtina.
Důležitou roli hrál také obchod. Díky své poloze profitovalo království z obchodu mezi Itálií, Byzancí, severní Afrikou a Levantou. Přístavy jako Messina, Amalfi a Bari byly významnými obchodními centry. Stát měl také značné příjmy z královských monopolů na sůl, železo a lov tuňáků. Společenský systém byl silně feudální, s mocnou vrstvou baronů, jejichž vliv se králové často snažili omezit.
💡 Pro laiky
Představte si stát, který existoval na "špičce italské boty" a na ostrově Sicílie po více než 700 let. Nebylo to jen tak ledajaké království. Bylo to jako středověký "tavicí kotlík", kde se mísili rytíři z Francie (Normani), byzantští Řekové, Arabové a místní Italové. Každá skupina přinesla něco svého – Arabové matematiku a zavlažovací systémy, Normani vojenskou organizaci a stavbu hradů, Řekové zase umění a mozaiky.
Království bylo zpočátku neuvěřitelně bohaté a mocné. Jeho vládci, jako například Fridrich II. Štaufský, byli jedni z nejvzdělanějších a nejvlivnějších lidí své doby. Později se však království kvůli povstání rozdělilo na dvě části – ostrovní (Sicílie) a pevninskou (Neapolsko). Bylo to, jako by se Československo rozdělilo, ale obě části si stále nárokovaly původní jméno a považovaly se za ten "pravý" stát. Po staletí byly tyto dvě části ovládány různými cizími mocnostmi, především Španěly, až byly nakonec v 19. století opět spojeny. Odkazem tohoto království je úžasná architektura, která kombinuje evropské a orientální prvky, a také to, že zde vznikly jedny z prvních básní v italštině.
⏰ Tento článek je aktuální k datu 23.12.2025