Risorgimento
Obsah boxu
Šablona:Infobox historická událost Risorgimento (v italštině doslova "vzkříšení" či "obrození") je označení pro politické a společenské hnutí, které v 19. století vedlo ke sjednocení států na Apeninském poloostrově do jednoho státního celku – Italského království. Proces Risorgimenta je obvykle datován od Vídeňského kongresu v roce 1815 až po připojení Říma k Itálii v roce 1870, případně až do konce první světové války a připojení Tridentu a Terstu.
Hnutí bylo inspirováno ideály Francouzské revoluce a živeno rostoucím nacionalismem. Hlavními překážkami sjednocení byly Rakouské císařství, které ovládalo severovýchodní část poloostrova (Království lombardsko-benátské), a Papežský stát, který kontroloval střední Itálii. Klíčovými postavami hnutí byli politik Camillo Cavour, revolucionář Giuseppe Mazzini, vojevůdce Giuseppe Garibaldi a panovník Viktor Emanuel II., král Sardinsko-piemontského království, které se stalo motorem sjednocovacího procesu.
📜 Historický vývoj
Itálie byla od pádu Západořímské říše politicky roztříštěná. V 19. století byla rozdělena na několik států, z nichž nejvýznamnější byly:
- Sardinské království (Piemont, Sardinie, Savojsko, Nice, Janov) – jediný stát pod vládou domácí Savojské dynastie.
- Království lombardsko-benátské – pod přímou nadvládou Rakouského císařství.
- Papežský stát – teokratický stát pod vládou papeže.
- Království obojí Sicílie – pod vládou vedlejší větve Bourbonů.
- Menší vévodství ve střední Itálii (Toskánské velkovévodství, Modenské vévodství, Parmské vévodství), de facto pod rakouským vlivem.
🏛️ Počátky hnutí (1815–1848)
Po napoleonských válkách a Vídeňském kongresu v roce 1815 byla obnovena politická roztříštěnost Itálie a posílen rakouský vliv. To vyvolalo nespokojenost a vedlo ke vzniku tajných spolků, z nichž nejznámější byli Karbonáři (Carbonari). Jejich cílem bylo svržení absolutistických monarchií a zavedení ústav. V letech 1820 a 1821 zorganizovali povstání v Neapoli a v Piemontu, která však byla potlačena rakouskou intervencí.
Významnou postavou raného Risorgimenta byl Giuseppe Mazzini, janovský právník a revolucionář. V roce 1831 založil v exilu v Marseille hnutí Mladá Itálie (La Giovine Italia). Jeho cílem bylo sjednocení Itálie "zdola" prostřednictvím lidového povstání a vytvoření jednotné, svobodné a republikánské Itálie. Ačkoliv Mazziniho pokusy o vyvolání revoluce byly neúspěšné, jeho myšlenky inspirovaly celou generaci italských vlastenců.
💥 Revoluční rok 1848
Vlna revolucí v roce 1848 zasáhla i Apeninský poloostrov. V lednu vypuklo povstání na Sicílii, které donutilo krále Ferdinanda II. přijmout ústavu. V březnu následovalo povstání v Miláně (tzv. "Pět dní v Miláně") a v Benátkách, které vyhnalo rakouské posádky.
Sardinský král Karel Albert Sardinský se postavil do čela národního hnutí a vyhlásil Rakousku válku. Tím začala První italská válka za nezávislost. Zpočátku se k němu připojily i další italské státy, ale jejich podpora byla vlažná a brzy ji odvolaly. Piemontská armáda byla nakonec drtivě poražena rakouským maršálem Radeckým v bitvě u Custozy (1848) a definitivně v bitvě u Novary (1849). Král Karel Albert poté abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II.
Mezitím v Římě vypuklo povstání proti papeži Piovi IX., který uprchl z města. Byla vyhlášena Římská republika, v jejímž čele stanul triumvirát s Mazzinim. Obranu města vojensky vedl Giuseppe Garibaldi. Republika však měla krátké trvání – v červenci 1849 byla potlačena francouzskou armádou, kterou na pomoc papeži povolal Napoleon III.. Porážka revolucí v roce 1848 ukázala, že sjednocení Itálie nelze dosáhnout pouze lidovým povstáním, ale vyžaduje silné vojenské a diplomatické vedení.
🧠 Diplomacie Cavoura a druhá válka za nezávislost (1852–1860)
Po porážce v roce 1849 se vůdčí role ve sjednocovacím procesu ujalo Sardinské království, které si jako jediný italský stát udrželo ústavu. Ministerským předsedou se v roce 1852 stal hrabě Camillo Cavour, geniální politik a diplomat. Cavour pochopil, že k porážce Rakouska je nutné získat podporu některé z evropských velmocí.
Cavour modernizoval piemontskou ekonomiku a armádu. Jeho prvním diplomatickým úspěchem bylo zapojení Sardinského království do Krymské války na straně Francie a Velké Británie. Tím získal místo u jednacího stolu na pařížském mírovém kongresu v roce 1856, kde mohl upozornit na "italskou otázku".
V roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s francouzským císařem Napoleonem III. v Plombières-les-Bains. Francie přislíbila vojenskou pomoc Piemontu ve válce proti Rakousku výměnou za odstoupení Savojska a Nice. Cavour poté vyprovokoval Rakousko k vyhlášení války v dubnu 1859. Tím začala Druhá italská válka za nezávislost.
Spojená francouzsko-sardinská vojska porazila Rakušany v krvavých bitvách u Magenty a Solferina. Po těchto porážkách se Napoleon III., znepokojený vysokými ztrátami a hrozbou pruské intervence, rozhodl uzavřít s Rakouskem příměří ve Villafrance. Podle podmínek příměří získal Piemont pouze Lombardii, zatímco Benátsko zůstalo pod rakouskou nadvládou. Cavour, zklamaný zradou Napoleona III., na protest rezignoval.
Mezitím však ve střední Itálii (Toskánsko, Modena, Parma, Romagna) vypukla lidová povstání, která svrhla místní vládce a jejich obyvatelstvo se v plebiscitech vyslovilo pro připojení k Sardinskému království.
🛡️ Garibaldiho výprava tisíce (1860)
V dubnu 1860 vypuklo povstání na Sicílii proti bourbonské nadvládě. Giuseppe Garibaldi, nespokojený s Cavourovou opatrnou politikou, se rozhodl jednat. S tisícovkou dobrovolníků, tzv. "Rudých košil" (Camicie rosse), se tajně vylodil na Sicílii. Jeho Výprava tisíce (Spedizione dei Mille) se setkala s obrovským úspěchem. S podporou místního obyvatelstva porazil mnohem početnější bourbonskou armádu a osvobodil celý ostrov.
Poté se Garibaldi přeplavil na pevninu a triumfálně vstoupil do Neapole. Hrozilo, že bude pokračovat na Řím, což by vyvolalo intervenci Francie, která chránila papeže. Cavour, aby tomu zabránil, vyslal piemontskou armádu na jih. Ta porazila papežská vojska a obsadila většinu Papežského státu (kromě Říma a jeho okolí).
Garibaldi, přestože byl republikán, se zachoval jako vlastenec. Na historickém setkání v Teano se podřídil autoritě krále Viktora Emanuela II. a předal mu vládu nad osvobozeným jihem. Plebiscity v Království obojí Sicílie a v částech Papežského státu potvrdily připojení k Sardinskému království.
👑 Vyhlášení Italského království a dokončení sjednocení
Dne 17. března 1861 se v Turíně sešel první celoitalský parlament, který vyhlásil vznik Italského království a Viktor Emanuel II. se stal jeho prvním králem. Hlavním městem byl prozatím Turín. Mimo nové království stále zůstávalo Benátsko pod rakouskou nadvládou a Řím s okolím pod vládou papeže, chráněný francouzskou posádkou.
- **Připojení Benátska (1866):** Itálie využila prusko-rakouské války v roce 1866. Spojila se s Pruskem a i přes vojenské porážky od Rakušanů (u Custozy a v námořní bitvě u Visu) získala díky drtivému vítězství Pruska v bitvě u Hradce Králové Benátsko jako odměnu za spojenectví.
- **Připojení Říma (1870):** Poslední krok byl učiněn v roce 1870 během prusko-francouzské války. Když Napoleon III. musel stáhnout svou posádku z Říma na obranu Francie, italská armáda 20. září 1870 obsadila město. Papež Pius IX. se prohlásil za "vatikánského vězně" a odmítl uznat italský stát. Tento spor, známý jako "Římská otázka", byl vyřešen až Lateránskými smlouvami v roce 1929.
V roce 1871 se Řím stal hlavním městem sjednocené Itálie. Proces Risorgimenta byl v podstatě završen.
💡 Klíčové postavy
- Giuseppe Mazzini (1805–1872) – "Duše Itálie". Ideolog a revolucionář, zakladatel Mladé Itálie, neúnavný propagátor republikánského sjednocení.
- Giuseppe Garibaldi (1807–1882) – "Meč Itálie". Charismatický vojevůdce a partyzán, hrdina dvou světů, který vedl legendární Výpravu tisíce.
- Camillo Cavour (1810–1861) – "Mozek Itálie". Ministerský předseda Sardinského království, mistrný diplomat, který sjednocení politicky a diplomaticky zorganizoval.
- Viktor Emanuel II. (1820–1878) – "Otec vlasti". Poslední král Sardinie a první král sjednocené Itálie, který poskytl sjednocovacímu procesu politickou a vojenskou záštitu.
🤔 Důsledky a odkaz
Risorgimento úspěšně vytvořilo jednotný italský stát, ale nová země čelila mnoha problémům:
- **Severo-jižní otázka (Questione meridionale):** Hluboké ekonomické, sociální a kulturní rozdíly mezi průmyslovým severem a agrárním, zaostalým jihem.
- **Brigantaggio:** Rozsáhlé banditství na jihu, které bylo v podstatě občanskou válkou proti nové vládě.
- **Římská otázka:** Konflikt mezi italským státem a katolickou církví, který trval téměř 60 let.
- **Vysoká negramotnost** a nízká politická participace (volební právo měl jen malý zlomek populace).
Navzdory těmto problémům představuje Risorgimento klíčovou kapitolu italských dějin a je považováno za základ moderního italského národa. Jeho ideály svobody a národní jednoty ovlivnily i další národněosvobozenecká hnutí v Evropě.
🧐 Pro laiky
Představte si, že Česká republika by byla v 19. století rozdělena na mnoho malých království a vévodství. Některé by ovládalo Rakousko, v jiném by vládl místní kníže a uprostřed by byl samostatný stát řízený církví. Risorgimento bylo hnutí, které chtělo všechny tyto státečky spojit do jednoho velkého státu – Itálie.
- **Mazzini** byl jako snílek a spisovatel, který psal plamenné články o tom, jak by měla sjednocená Itálie vypadat a inspiroval lidi, aby za ni bojovali.
- **Garibaldi** byl odvážný generál, který s malou skupinou dobrovolníků dokázal porazit velké armády a osvobodit jih Itálie. Byl to akční hrdina své doby.
- **Cavour** byl chytrý politik, něco jako dnešní premiér. Místo boje na ulici používal diplomacii – domlouval spojenectví s jinými zeměmi (například s Francií), aby mu pomohly porazit silné Rakousko.
- **Viktor Emanuel II.** byl král jednoho z italských států (Sardinského království), který celý proces zaštítil a nakonec se stal králem celé sjednocené Itálie.
Celý proces trval desítky let a stál mnoho životů, ale nakonec vedl ke vzniku Itálie, jak ji známe dnes.