Papežský stát

Rozbalit box

Obsah boxu

Papežský stát (latinsky Status Pontificius, italsky Stato della Chiesa nebo Stato Pontificio) byl státní útvar existující ve střední Itálii od 8. do 19. století, v jehož čele stál papež jakožto světský panovník. Tento stát, jehož centrem byl Řím, hrál po více než tisíc let klíčovou roli v politických, náboženských a kulturních dějinách Evropy. Jeho existence byla formálně ukončena v roce 1870 sjednocením Itálie, avšak jeho dědictví přetrvává v podobě suverénního městského státu Vatikán, který vznikl na základě Lateránských smluv v roce 1929.

📜 Historie

Dějiny Papežského státu jsou neoddělitelně spjaty s dějinami papežství a jeho rostoucího vlivu po pádu Západořímské říše.

👑 Vznik a rané období (Pipinova donace)

Po rozpadu římské moci v Itálii se římští biskupové (papežové) stali významnými politickými a administrativními autoritami v Římě a jeho okolí. Původně spravovali území známé jako "Patrimonium Sancti Petri" (Dědictví svatého Petra), což byly pozemky darované církvi. Skutečný základ pro suverénní stát byl položen v polovině 8. století.

V roce 751 dobyli Langobardi Ravennský exarchát, poslední baštu Byzantské říše v severní Itálii. Papež Štěpán II. se v obavě o osud Říma obrátil o pomoc na franského krále Pipina III. Krátkého. Pipin v letech 754 a 756 vtrhl do Itálie, porazil Langobardy a dobytá území (bývalý exarchát a Pentapolis) daroval papeži. Tento akt, známý jako Pipinova donace, je považován za formální vznik Papežského státu. Darování bylo později potvrzeno a rozšířeno Pipinovým synem, Karlem Velikým.

⚔️ Středověké boje a Avignonské zajetí

Ve středověku byla existence Papežského státu neustále ohrožována jak vnějšími, tak vnitřními nepřáteli. Papežové vedli spory o nadvládu se císaři Svaté říše římské (viz boj o investituru), kteří se snažili uplatnit svou moc nad Itálií. Samotný Řím byl dějištěm bojů mezi mocnými šlechtickými rody (např. Orsiniové a Colonnové), které se snažily ovládnout papežský stolec.

Ve 14. století vedla politická nestabilita v Římě a tlak francouzského krále Filipa IV. Sličného k přesunutí papežského sídla do Avignonu ve Francii. Toto období, známé jako Avignonské zajetí (1309–1377), vedlo k oslabení papežské kontroly nad italskými državami. V Římě se v té době dokonce ujal moci tribun lidu Cola di Rienzo, který snil o obnově římské republiky. Po návratu papežů do Říma následovalo Velké západní schizma, které dále podkopalo autoritu papežství.

르네상스 a vrchol moci

Období renesance v 15. a 16. století představovalo vrchol světské moci Papežského státu. Papežové jako Alexandr VI., Julius II. nebo Lev X. se chovali spíše jako italští knížata než jako duchovní vůdci. Vedli války, uzavírali politické aliance a pomocí nepotismu posilovali moc svých rodů (např. Borgiové, Medicejové).

Papež Julius II. byl znám jako "papež válečník" a osobně vedl vojska, aby znovu dobyl ztracená území v Romagni a Bologni. Během tohoto období se Řím stal centrem umění a kultury. Papežové byli největšími mecenáši umělců jako Michelangelo, Raffael či Donato Bramante. Začala velkolepá přestavba baziliky svatého Petra. Tato nákladná politika však vedla k obrovskému zadlužení a přispěla k nespokojenosti, která vyústila v protestantskou reformaci.

📉 Úpadek a napoleonské války

Nástup reformace a vzestup silných národních monarchií v Evropě postupně oslabovaly politický vliv papežství. Papežský stát se stal jedním z mnoha menších italských států, jehož význam upadal.

Konec 18. století přinesl dramatický zvrat. Během Francouzské revoluce a následných napoleonských válek byl Papežský stát několikrát okupován francouzskými vojsky. V roce 1798 byla v Římě vyhlášena krátce existující Římská republika a papež Pius VI. byl odvezen do zajetí ve Francii, kde zemřel. Napoleon Bonaparte později Papežský stát anektoval a začlenil jej do Francouzského císařství. Po Napoleonově pádu byl Papežský stát na Vídeňském kongresu v roce 1815 obnoven.

🇮🇹 Sjednocení Itálie a zánik

V 19. století se Itálií šířilo hnutí za národní sjednocení, známé jako Risorgimento. Papežský stát, vnímaný jako překážka sjednocení, se stal jeho hlavním cílem. Papež Pius IX. zpočátku projevoval liberální sklony, ale po revoluci v roce 1848 a vyhlášení druhé Římské republiky se stal zapřisáhlým konzervativcem a odpůrcem sjednocení.

V roce 1860 anektovalo Sardinské království (předchůdce Italského království) většinu území Papežského státu (Marche a Umbrii) po bitvě u Castelfidarda. Papeži zůstal pouze Řím a malá oblast Lazia, chráněná francouzskou posádkou.

Konečný zánik přišel během prusko-francouzské války. Po odvolání francouzských vojsk vstoupila 20. září 1870 italská armáda do Říma u brány Porta Pia. Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie. Papež Pius IX. se prohlásil za "vězně ve Vatikánu", odmítl uznat anexi a exkomunikoval italského krále. Tím začala tzv. římská otázka, spor mezi Svatým stolcem a italským státem, který trval téměř 60 let.

🇻🇦 Dědictví a Lateránské smlouvy

Římská otázka byla vyřešena až 11. února 1929 podpisem Lateránských smluv mezi Svatým stolcem (zastupovaným kardinálem Pietrem Gasparrim) a Italským královstvím (zastupovaným Benitem Mussolinim). Tyto smlouvy uznaly suverenitu Svatého stolce a vytvořily nový stát, Vatikán, na malém území v Římě, čímž byla obnovena, i když v miniaturní podobě, světská moc papeže.

🌍 Geografie a územní vývoj

Území Papežského státu se v průběhu staletí výrazně měnilo. V době svého největšího rozmachu v 18. století se rozkládal na ploše přibližně 44 000 km² a sahal od Jaderského k Tyrhénskému moři.

Mezi hlavní regiony patřily:

• Lazio: Jádro státu s hlavním městem Římem.
• Umbrie: Hornatá oblast ve střední Itálii s městy jako Perugia a Assisi.
• Marche: Pobřežní region u Jaderského moře s přístavem Ancona.
• Romagna: Severní část s městy Bologna, Ferrara a Ravenna.

Kromě toho měl Papežský stát i dvě exklávy na území Francie:

• Avignon
• Hrabství Venaissin

Tyto francouzské državy byly ztraceny během Francouzské revoluce.

🏛️ Vláda a administrativa

Papežský stát byl absolutní teokratickou volební monarchií.

• Papež: Jako římský biskup a hlava katolické církve byl absolutním suverénem s nejvyšší zákonodárnou, výkonnou i soudní mocí. Byl volen doživotně sborem kardinálů v procesu zvaném konkláve.
• Římská kurie: Centrální administrativní aparát církve, který plnil i funkce vlády. Klíčovou roli hrál Kardinál státní sekretář, který fungoval jako předseda vlády a ministr zahraničí.
• Provinční správa: Území mimo Řím byla spravována legáty (obvykle kardinály) nebo guvernéry, kteří zastupovali papežskou moc.

Právní systém byl založen na kanonickém právu, ale zahrnoval i prvky římského práva.

💰 Hospodářství a společnost

Ekonomika Papežského státu byla převážně agrární a ve srovnání s jinými italskými státy, jako byla Florentská republika nebo Benátská republika, poměrně zaostalá. Hlavními zdroji příjmů byly:

• Daně a cla z vlastního území.
• Příjmy z rozsáhlého církevního majetku po celém katolickém světě.
• Desátky a dary od věřících.
• Příjmy z poutí, zejména během Svatých roků.

Společnost byla silně hierarchická. Na vrcholu stál klérus (duchovenstvo) a římská šlechta, která často obsazovala vysoké církevní i světské úřady. Většinu obyvatelstva tvořili rolníci a městská chudina.

🛡️ Armáda

Papežský stát udržoval vlastní armádu, která sloužila k obraně jeho území a prosazování papežských zájmů. Její velikost a kvalita se v průběhu staletí měnily. V období renesance byla papežská armáda významnou silou v italských válkách a často využívala služeb kondotiérů (žoldnéřských velitelů).

Nejznámější složkou papežské armády je Švýcarská garda, založená papežem Juliem II. v roce 1506. Původně elitní žoldnéřská jednotka dnes slouží jako osobní stráž papeže a ceremoniální jednotka ve Vatikánu.

💡 Pro laiky

• Teokracie: Forma vlády, kde je moc v rukou církve nebo duchovních. V Papežském státě byl hlavou státu papež, tedy náboženský vůdce.
• Pipinova donace: Historický dar území od franského krále Pipina Krátkého papeži v roce 756. Je to považováno za oficiální začátek Papežského státu jako suverénního útvaru.
• Risorgimento: Italské národní hnutí v 19. století, jehož cílem bylo sjednotit rozdrobený Apeninský poloostrov do jednoho státu. Papežský stát byl jednou z hlavních překážek tohoto sjednocení.
• Lateránské smlouvy: Dohody podepsané v roce 1929 mezi Itálií a Svatým stolcem. Ukončily dlouholetý spor, Itálie uznala existenci nového suverénního státu – Vatikánu – a papež uznal existenci Italského království s hlavním městem Římem.

Šablona:Aktualizováno