Západořímská říše
| Západořímská říše | |
|---|---|
| Obrázek mapa | Western_Roman_Empire_400_AD.png |
| První hlava státu | Honorius |
| Latinský název | Imperium Romanum Pars Occidentalis |
| Název | Západořímská říše |
| Vznik | Rozdělení Římské říše |
| Zánik | Abdikace Romula Augustula |
| Období | 395–476/480 |
| Předchůdce | Římská říše |
| Obrázek |  |
| Hlavní město | Mediolanum (395–402) Ravenna (402–476) Řím (symbolické centrum) |
| Jazyky | latina (úřední), vulgární latina, regionální jazyky |
| Nástupci | Odoakerovo království Vizigótské království Vandalské království Franská říše Byzantská říše (nárokovala si nástupnictví) |
| Hlava státu | Císař |
| Náboženství | křesťanství (státní, nikajské vyznání), ariánství (u germánských kmenů), pohanství |
| Popisek mapa | Západořímská říše v roce 400 n. l. za vlády císaře Honoria |
| Poslední hlava státu | Romulus Augustulus (v Itálii) Julius Nepos (v Dalmácii) |
| Datum zániku | 4. září 476 |
| Datum vzniku | 17. ledna 395 |
Západořímská říše je moderní označení pro západní část Římské říše v období od jejího faktického rozdělení v roce 395 až po sesazení posledního císaře Romula Augustula germánským vojevůdcem Odoakerem v roce 476. Ačkoliv současníci stále vnímali říši jako jeden celek spravovaný dvěma císaři, historicky se tento státní útvar vyvíjel samostatně a čelil odlišným výzvám než jeho východní protějšek, Byzantská říše. Zánik Západořímské říše je tradičně považován za jeden z milníků označujících konec starověku a počátek středověku v evropských dějinách.
Hlavním městem bylo nejprve Mediolanum (dnešní Milán), od roku 402 pak strategicky výhodnější Ravenna. Říše zahrnovala Itálii, Galii, Hispánii, Británii a severní Afriku. Během své osmdesátileté existence byla charakterizována postupným politickým a vojenským úpadkem, ztrátou území ve prospěch germánských kmenů a hlubokou ekonomickou krizí.
Historie
Cesta k rozdělení říše
Problémy, které vedly k pádu západní části říše, měly kořeny již v krizi třetího století. Obrovské impérium bylo stále obtížnější spravovat z jednoho centra. Císař Diocletianus se pokusil tento problém vyřešit zavedením tetrarchie v roce 293, systému vlády čtyř panovníků (dvou starších augustů a dvou mladších caesarů), který dočasně stabilizoval říši. Ačkoliv se systém po Diokleciánově abdikaci zhroutil, myšlenka rozdělené vlády přetrvala.
Definitivní rozdělení nastalo po smrti císaře Theodosia I. v roce 395, který odkázal vládu svým dvěma synům: staršímu Arcadiovi připadl Východ a mladšímu Honoriovi Západ. Zatímco Východořímská říše se ukázala být odolnější a přežila o dalších tisíc let, Západořímská říše se téměř okamžitě ocitla pod enormním tlakem.
Tlak barbarů a ztráta území
Období vlády Honoria (395–423) bylo poznamenáno invazemi germánských kmenů, které byly součástí širšího procesu známého jako stěhování národů. Tento pohyb byl z velké části vyvolán vpádem Hunů do východní Evropy kolem roku 375.
Klíčovou událostí byla porážka Římanů v bitvě u Adrianopole v roce 378, kde padl východořímský císař Valens. Tato bitva odhalila zranitelnost římské armády a otevřela hranice dalším vpádům.
- Vyplenění Říma (410): Vizigóti pod vedením Alaricha po neúspěšném obléhání a vyjednávání v roce 410 dobyli a na tři dny vyplenili Řím. Ačkoliv město již nebylo politickým centrem, jeho pád měl obrovský psychologický dopad na celý římský svět.
- Ztráta Afriky: V roce 429 překročili Vandalové pod vedením Geisericha Gibraltarský průliv a během deseti let dobyli bohatou provincii Afrika, která byla klíčovou "obilnicí" Říma. Ztráta daňových příjmů a dodávek obilí byla pro západní říši zdrcující ranou.
- Invaze Hunů: V polovině 5. století ohrožoval říši hunský vůdce Attila. Jeho invazi do Galie v roce 451 zastavil římský vojevůdce Flavius Aetius spolu s vizigótskými spojenci v bitvě na Katalaunských polích. Ačkoliv se jednalo o jedno z posledních velkých vítězství Západořímské říše, Attila o rok později vpadl do Itálie a jen diplomatické úsilí papeže Lva I. ho odvrátilo od plenění Říma.
- Druhé vyplenění Říma (455): V roce 455 Vandalové v čele s Geiserichem připluli z Kartága a Řím systematicky plundrovali po dobu dvou týdnů.
Poslední desetiletí a pád
Po zavraždění císaře Valentiniana III. v roce 455 nastalo období politického chaosu, kdy se na trůně v rychlém sledu střídali tzv. stínoví císaři. Skutečnou moc drželi v rukou germánští vojevůdci (magister militum), jako byl Ricimer.
V roce 475 dosadil vojevůdce Orestes na trůn svého mladistvého syna Romula, posměšně nazývaného Romulus Augustulus ("malý Augustus"). Jeho vláda však trvala jen deset měsíců. V roce 476 se germánští žoldnéři v římské armádě vzbouřili a jejich velitel Odoaker Oresta zabil a Romula 4. září 476 donutil k abdikaci.
Odoaker nepřijal titul císaře, ale stal se králem Itálie a odeslal císařské insignie do Konstantinopole východořímskému císaři Zenonovi s tím, že Západ již vlastního císaře nepotřebuje. Tento akt je tradičně považován za formální konec Západořímské říše, ačkoliv legitimní císař Julius Nepos, vyhnaný do Dalmácie, si nárokoval trůn až do své smrti v roce 480.
Příčiny pádu
Pád Západořímské říše nebyl důsledkem jediné události, ale šlo o dlouhodobý proces s mnoha propojenými příčinami.
- Vnější tlaky: Neustálé vojenské střety na dlouhých hranicích a masivní migrace germánských kmenů (tzv. stěhování národů) vyčerpávaly vojenské i hospodářské zdroje říše.
- Vnitřní politická nestabilita: Časté občanské války, uzurpace a rychlé střídání slabých císařů v 5. století oslabily centrální vládu a její schopnost reagovat na krize.
- Ekonomický kolaps: Ztráta klíčových provincií (zejména Afriky) vedla ke kolapsu daňového systému. Inflace, nadměrné daňové zatížení a narušení obchodních cest vedly k úpadku měst a návratu k naturálnímu hospodářství.
- Vojenský úpadek: Římská armáda se stále více spoléhala na žoldnéře z řad Germánů, jejichž loajalita byla často pochybná. Tento proces, známý jako "barbarizace" armády, snížil její efektivitu a disciplínu.
- Sociální a demografické změny: Pokles populace, způsobený válkami, epidemiemi a nízkou porodností, vedl k nedostatku pracovních sil v zemědělství i rekrutů do armády. Společnost byla také rozdělena obrovskými sociálními rozdíly mezi bohatou aristokracií a zbídačeným obyvatelstvem.
- Environmentální faktory: Někteří historikové poukazují i na dopad klimatických změn a pandemií (např. předchůdci Justiniánského moru), které dále oslabily hospodářskou a demografickou základnu říše.
Dědictví
Pád Západořímské říše znamenal konec politické jednoty západní Evropy a její fragmentaci na řadu germánských království. Navzdory politickému rozpadu však římské dědictví přetrvalo. Latina zůstala jazykem církve, vzdělanosti a správy. Římské právo se stalo základem mnoha evropských právních systémů a katolická církev převzala roli hlavního nositele a uchovatele antické kultury a vzdělanosti během raného středověku. Idea jednotné říše inspirovala pozdější vládce, jako byl Karel Veliký, a přetrvala v konceptu Svaté říše římské.