Pius VI.

Pius VI.
Hrobka	Bazilika svatého Petra, Vatikán
Obrázek
Občanské jméno	Giovanni Angelo Braschi
Pontifikát do	29. srpna 1799
Nástupce	Pius VII.
Místo úmrtí	Valence, Francie
Narození	25. prosince 1717
Předchůdce	Klement XIV.
Místo narození	Cesena, Papežský stát
Jméno	Pius VI.
Úmrtí	29. srpna 1799
Pontifikát od	15. února 1775

Rozbalit box

Obsah boxu

Pius VI. (občanským jménem Giovanni Angelo hrabě Braschi; * 25. prosince 1717, Cesena – † 29. srpna 1799, Valence) byl 250. papež katolické církve. Jeho pontifikát, trvající od 15. února 1775 až do jeho smrti, je jedním z nejdelších v historii a spadá do období velkých politických a společenských otřesů, především osvícenství a Francouzské revoluce. Jeho vláda byla poznamenána střety s evropskými monarchy usilujícími o kontrolu nad církví a vyvrcholila jeho zajetím francouzskými vojsky a smrtí v exilu.

📜 Život před pontifikátem

Giovanni Angelo Braschi se narodil v Ceseně v Papežském státě do šlechtické, avšak zchudlé rodiny. Vzdělání získal na jezuitské koleji ve svém rodném městě a následně vystudoval právo na univerzitě ve Ferraře.

Jeho kariéra v římské kurii začala, když se stal tajemníkem kardinála Tommasa Ruffa, papežského legáta ve Ferraře. Jeho schopnosti a diplomatický talent upoutaly pozornost papeže Benedikta XIV., který ho povolal do Říma. Zde zastával řadu významných úřadů, včetně kanovníka baziliky svatého Petra. V roce 1758 byl jmenován osobním tajemníkem papeže Klementa XIII. a v roce 1773 ho papež Klement XIV. jmenoval kardinálem-knězem titulu Sant'Onofrio. Během svého působení v kurii si získal pověst schopného administrátora a umírněného duchovního.

🇻🇦 Pontifikát (1775–1799)

🗳️ Zvolení a počátky

Po smrti Klementa XIV. se konkláve sešlo v roce 1774. Trvalo více než čtyři měsíce a bylo poznamenáno silným politickým tlakem ze strany katolických mocností, zejména Francie, Španělska a Rakouska. Kardinál Braschi byl nakonec zvolen jako kompromisní kandidát 15. února 1775 a přijal jméno Pius VI.

Jedním z jeho prvních významných činů bylo vyhlášení Svatého roku 1775, který přilákal do Říma mnoho poutníků. Na začátku svého pontifikátu se také věnoval reformě církevních financí a správě Papežského státu.

👑 Střet s osvícenskými monarchy

Pius VI. musel čelit sílícímu vlivu osvícenského absolutismu, jehož panovníci se snažili omezit moc papeže a podřídit si národní církve kontrole státu.

Josefinismus

Nejvýraznější konflikt vedl s císařem Svaté říše římské Josefem II.. Císařovy reformy, známé jako josefinismus, zahrnovaly rušení klášterů, které se nevěnovaly vyučování nebo péči o nemocné, zřízení státem kontrolovaných seminářů pro výchovu kněží a vydávání dekretů zasahujících do liturgie a církevní praxe.

V zoufalé snaze zastavit tyto reformy podnikl Pius VI. v roce 1782 bezprecedentní cestu do Vídně, aby se osobně setkal s císařem. Ačkoliv byl papež přijat s velkými poctami a jeho návštěva měla obrovský symbolický význam, praktický výsledek byl minimální. Josef II. od svých reforem neustoupil.

Další spory

Podobným snahám o omezení papežského vlivu čelil Pius VI. i v dalších zemích. V Toskánsku prosazoval podobné reformy císařův bratr, velkovévoda Leopold. V Německu se šířily myšlenky febronianismu, které zdůrazňovaly práva národních biskupů vůči Římu.

🇫🇷 Francouzská revoluce

Největší výzvou a nakonec i tragédií jeho pontifikátu se stala Francouzská revoluce, která vypukla v roce 1789.

Revoluční vláda nejprve zabavila církevní majetek a v roce 1790 schválila Občanskou ústavu duchovenstva. Tento dokument zcela reorganizoval církev ve Francii, učinil z kněží a biskupů státem placené úředníky volené lidem a vyžadoval od nich přísahu věrnosti státu, která byla v rozporu s jejich poslušností papeži.

Pius VI. po dlouhém váhání v roce 1791 Občanskou ústavu duchovenstva odsoudil v bule Quod aliquantum. To vedlo k hlubokému rozkolu ve francouzské církvi mezi "přísežnými" kněžími, kteří přísahu složili, a "odpírajícími", kteří zůstali věrní Římu a byli následně tvrdě pronásledováni. Francie také anektovala papežská území Avignon a Comtat Venaissin.

Situace se dále zhoršila s nástupem Napoleona Bonaparta. Během jeho italského tažení v letech 1796–1797 byla papežská armáda poražena. Pius VI. byl donucen podepsat 19. února 1797 potupný Toloský mír, v němž se vzdal velkých území (včetně Bologni a Ferrary), zaplatil obrovské válečné reparace a vydal Francouzům stovky cenných uměleckých děl z vatikánských sbírek.

⛓️ Uvěznění a smrt v exilu

V roce 1798 francouzská vojska pod velením generála Louise-Alexandra Berthiera vpochodovala do Říma a vyhlásila Římskou republiku. Osmdesátiletý a nemocný papež byl prohlášen za sesazeného a zatčen.

Byl odvezen z Říma a jako vězeň putoval přes Sienu a Florencii až do Francie. Nakonec byl internován v citadele ve městě Valence na řece Rhôně. Zde, vyčerpán útrapami a nemocí, 29. srpna 1799 zemřel. Jeho poslední slova údajně byla prosbou o odpuštění pro jeho věznitele. Po jeho smrti se zdálo, že instituce papežství je na konci. Francouzský direktorát dokonce zakázal volbu jeho nástupce.

Jeho ostatky byly po Napoleonově dohodě s novým papežem Piem VII. v roce 1802 převezeny zpět do Říma a pohřbeny v kryptě baziliky svatého Petra.

🏛️ Mecenáš umění a stavitel

Navzdory politickým problémům byl Pius VI. významným mecenášem umění a vědy. Jeho největším přínosem bylo rozšíření Vatikánských muzeí založením Museo Pio-Clementino, které dnes hostí jedny z nejvýznamnějších sbírek antického sochařství na světě. Nechal také postavit novou sakristii pro baziliku sv. Petra a inicioval ambiciózní, i když ne zcela úspěšný, projekt na odvodnění Pontinských bažin jižně od Říma, aby získal novou zemědělskou půdu.

✨ Odkaz a hodnocení

Pontifikát Pia VI. představuje tragický přechod mezi starým světem Ancien régime a moderní dobou. Začal jako renesanční papež, mecenáš umění a vládce světského státu, ale skončil jako mučedník a vězeň revoluce. Jeho nekompromisní postoj vůči Francouzské revoluci, ačkoliv vedl k jeho osobní zkáze, posílil morální autoritu papežství a definoval jeho roli jako hlavního oponenta sekularismu a revolučních ideologií v 19. století. Jeho pontifikát, trvající 24 let, 6 měsíců a 14 dní, patří mezi pět nejdelších v historii církve.

🧑‍🏫 Pro laiky

Josefinismus: Představte si, že císař, a ne papež, začne rozhodovat o tom, kolik svíček má hořet v kostele, které kláštery se zruší a co se budou učit kněží. To byl ve zkratce josefinismus – snaha panovníka Josefa II. podřídit si církev ve své zemi a omezit vliv Říma. Papež Pius VI. se proti tomu snažil bojovat, ale neúspěšně.
Občanská ústava duchovenstva: Během Francouzské revoluce se revolucionáři rozhodli, že si církev "přeorganizují". Kněží a biskupové se měli stát státními zaměstnanci, volenými lidmi, a museli přísahat věrnost novému režimu, nikoliv primárně papeži. Papež to odsoudil, což rozdělilo francouzské duchovní na ty, kteří přísahali (a byli podporováni státem), a ty, kteří zůstali věrní Římu a byli za to často pronásledováni a zabíjeni.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 22.12.2025