Bitva u Solferina
Obsah boxu
Šablona:Infobox bitva Bitva u Solferina byla rozhodující bitvou druhé italské války za nezávislost, která se odehrála 24. června 1859. Spojené síly Francouzského císařství pod velením císaře Napoleona III. a Sardinského království pod velením krále Viktora Emanuela II. v ní porazily armádu Rakouského císařství vedenou císařem Františkem Josefem I. Jednalo se o jednu z největších a nejkrvavějších bitev 19. století, která měla zásadní dopad nejen na proces sjednocení Itálie, ale také na vznik moderního humanitárního práva a založení Mezinárodního červeného kříže.
📜 Historický kontext
V polovině 19. století byl Apeninský poloostrov roztříštěn na několik států, přičemž severní části, Lombardsko-benátské království, vládli Habsburkové z Vídně. Sardinský premiér Camillo Cavour usiloval o sjednocení Itálie pod vládou sardinské Savojské dynastie. K tomu potřeboval silného spojence, kterého našel ve francouzském císaři Napoleonovi III., jenž chtěl oslabit vliv Rakouska v Evropě.
V dubnu 1859 Rakousko, vyprovokované sardinskými vojenskými manévry, vyhlásilo Sardinii válku. Francie se v souladu s tajnou dohodou přidala na stranu Sardinie. Spojenecká vojska rychle postupovala a po vítězství v bitvě u Magenty osvobodila Milán. Rakouská armáda, nyní pod přímým velením mladého císaře Františka Josefa I., se stáhla za řeku Mincio, kde se přeskupila a připravila k protiútoku. Obě strany se neočekávaně střetly u města Solferino v časných ranních hodinách 24. června.
⚔️ Průběh bitvy
Bitva se odehrála na rozsáhlém území jižně od Gardského jezera a zúčastnilo se jí téměř 300 000 vojáků, což z ní činí jednu z největších bitev od bitvy u Lipska. Bojovalo se na frontě dlouhé přibližně 15 kilometrů.
🌄 Ranní střetnutí
Střetnutí začalo brzy ráno, když francouzské předvoje narazily na rakouské pozice. Obě armády o sobě neměly přesné informace a střet byl do značné míry dílem náhody. Boj se rychle rozhořel po celé délce fronty. Francouzské síly tvořily střed a pravé křídlo spojenecké armády, zatímco sardinská armáda operovala na levém křídle v oblasti San Martino.
🏰 Boj o klíčové pozice
Centrem rakouské obrany se staly výšiny kolem města Solferino, zejména věž známá jako Spia d'Italia (Špionka Itálie), odkud byl strategický výhled na celé bojiště. O tyto pozice se vedly nejtvrdší a nejkrvavější boje dne. Francouzské jednotky, včetně elitní Císařské gardy, podnikaly opakované útoky na opevněné rakouské pozice. Boje probíhaly dům od domu, často na bodáky, a ztráty na obou stranách byly enormní.
Zároveň na severu sváděla sardinská armáda urputný boj s rakouským pravým křídlem o kontrolu nad kopci u San Martina. Pozice zde několikrát změnily majitele a sardinští vojáci prokázali mimořádnou statečnost.
⛈️ Závěrečná fáze a ústup
Kolem druhé hodiny odpoledne se Francouzům po vyčerpávajícím boji konečně podařilo prolomit rakouský střed a dobýt Solferino. Tento průlom rozhodl o osudu bitvy. Krátce nato se nad bojištěm strhla prudká bouře s lijákem, která dočasně přerušila boje a ztížila koordinaci rakouských jednotek. Císař František Josef I., otřesený obrovskými ztrátami a průlomem v centru své linie, nařídil všeobecný ústup za řeku Mincio. Ústup probíhal chaoticky, ale spojenci byli příliš vyčerpaní, aby Rakušany pronásledovali.
🩸 Důsledky a ztráty
Bitva u Solferina byla drtivým vítězstvím spojenců, ale za strašlivou cenu. Během jediného dne bylo zabito, zraněno nebo zajato téměř 40 000 vojáků. Bojiště bylo poseto tisíci umírajících a zraněných mužů, kterým se nedostávalo téměř žádné lékařské péče. Vojenské zdravotnické služby byly naprosto nedostatečné a nedokázaly se postarat o tak obrovské množství raněných.
Politicky bitva donutila Františka Josefa I. k jednání. Přestože válka ještě nebyla formálně u konce, otřesený císař souhlasil s příměřím ve Villafrance, kde se dohodl s Napoleonem III. na ukončení bojů. Rakousko postoupilo Lombardii Francii, která ji následně předala Sardinskému království. Tento výsledek byl klíčovým krokem ke sjednocení Itálie, i když Benátsko zůstalo pod rakouskou nadvládou.
❤️ Zrod Červeného kříže
Nejvýznamnějším a nejtrvalejším důsledkem bitvy nebyl její vojenský výsledek, ale humanitární dopad. Švýcarský obchodník Henry Dunant náhodou cestoval oblastí a stal se očitým svědkem hrůzostrašných následků bitvy. Byl hluboce otřesen pohledem na tisíce zraněných vojáků ponechaných bez pomoci na bojišti.
Spontánně začal organizovat pomoc a mobilizoval civilní obyvatelstvo, zejména ženy z nedalekého města Castiglione delle Stiviere, aby pomáhaly raněným bez ohledu na jejich národnost či uniformu. Jejich heslem se stalo "Tutti fratelli" (Všichni jsme bratři).
Tato zkušenost Dunanta navždy změnila. Po návratu do Ženevy napsal knihu Vzpomínka na Solferino, ve které barvitě popsal utrpení vojáků a navrhl dvě zásadní myšlenky:
- Vytvořit v každé zemi dobrovolnické společnosti, které by byly v době míru cvičeny k pomoci raněným vojákům v době války.
- Přijmout mezinárodní smlouvu, která by zaručovala ochranu a neutrální status těmto dobrovolníkům a vojenskému zdravotnickému personálu.
Dunantovy myšlenky našly širokou odezvu. V roce 1863 byl v Ženevě založen Mezinárodní výbor pro pomoc raněným, který se později stal Mezinárodním výborem Červeného kříže. V roce 1864 byla podepsána první Ženevská úmluva, která položila základy moderního mezinárodního humanitárního práva. Utrpení u Solferina tak paradoxně vedlo ke zrodu jednoho z nejvýznamnějších humanitárních hnutí v dějinách.
💡 Pro laiky
Bitva u Solferina byla obrovská a krvavá bitva v severní Itálii, kde Francie a Sardinské království (předchůdce Itálie) porazily Rakousko. Toto vítězství bylo velmi důležité pro sjednocení Itálie do jednoho státu, jak ho známe dnes.
Nejdůležitější věcí, která z této bitvy vzešla, však nebyl vojenský výsledek. Na bojišti zůstalo po bitvě ležet asi 40 000 zraněných a umírajících vojáků bez jakékoliv pomoci. Viděl to švýcarský občan jménem Henry Dunant a byl tím tak zděšen, že se rozhodl jednat. Jeho snaha pomoci všem raněným, bez ohledu na to, za jakou stranu bojovali, vedla k založení Červeného kříže a k přijetí mezinárodních pravidel (tzv. Ženevských úmluv), která chrání zraněné vojáky a zdravotníky ve válkách.