Napoleon III.

Napoleon III.
	Charles-Louis Napoléon Bonaparte
	Soubor:Napoleon III by Flandrin.jpg
	Oficiální portrét Napoleona III. od Hippolyta Flandrina, 1861
Titul	Císař Francouzů
Období vlády	2. prosince 1852 – 4. září 1870
Korunovace	2. prosince 1852
Předchůdce	On sám jako prezident; (Ludvík Filip jako monarcha)
Nástupce	Adolphe Thiers (jako prezident Třetí republiky)
Datum narození	20. dubna 1808
Místo narození	Paříž, Francouzské císařství
Datum úmrtí	9. ledna 1873
Místo úmrtí	Chislehurst, Kent, Spojené království
Místo pohřbení	Císařská krypta, Opatství sv. Michala, Farnborough
Dynastie	Bonapartové
Otec	Ludvík Bonaparte
Matka	Hortense de Beauharnais
Manželka/y	Evženie de Montijo
Děti	Napoleon Evžen Ludvík Bonaparte

Rozbalit box

Obsah boxu

Napoleon III. (celým jménem Charles-Louis Napoléon Bonaparte; * 20. dubna 1808, Paříž – † 9. ledna 1873, Chislehurst) byl první prezident Druhé francouzské republiky a později, jako Napoleon III., poslední císař Druhého francouzského císařství. Byl synovcem císaře Napoleona I.

Jeho vláda je spojena s rozsáhlou modernizací Francie, včetně slavné přestavby Paříže pod vedením barona Haussmanna, rozvojem železnic a podporou průmyslu. V zahraniční politice se snažil obnovit francouzský vliv v Evropě, což vedlo k účasti v Krymské válce a podpoře sjednocení Itálie. Jeho ambice však vedly i k neúspěšným podnikům, jako byla intervence v Mexiku. Jeho vláda skončila katastrofální porážkou v prusko-francouzské válce, kde byl zajat v bitvě u Sedanu, což vedlo k pádu císařství a vyhlášení Třetí republiky.

📜 Život před nástupem k moci

👶 Mládí a exil

Charles-Louis Napoléon Bonaparte se narodil v Paříži jako třetí syn Ludvíka Bonaparta, krále Holandska a mladšího bratra Napoleona I., a Hortense de Beauharnais, dcery Napoleonovy první manželky Joséphine de Beauharnais. Po pádu Prvního císařství v roce 1815 byla rodina Bonapartů nucena odejít do exilu.

Mladý Ludvík-Napoleon vyrůstal převážně ve Švýcarsku na zámku Arenenberg a v Německu v Augsburgu, kde získal vzdělání. Byl silně ovlivněn legendou svého strýce a věřil, že je jeho osudem obnovit bonapartistickou dynastii ve Francii. V mládí se zapojil do hnutí italských revolucionářů, tzv. karbonářů, bojujících proti rakouské nadvládě v Itálii.

🗳️ První politické pokusy

Po smrti Napoleonova syna Napoleona II. v roce 1832 se Ludvík-Napoleon stal hlavním pretendentem bonapartistického trůnu. Podnikl dva neúspěšné pokusy o státní převrat.

Štrasburský pokus (1836): Pokusil se získat na svou stranu posádku ve Štrasburku, ale byl rychle zatčen. Král Ludvík Filip ho tehdy pouze vypověděl do Spojených států.
Boulogneský pokus (1840): Po návratu do Evropy se vylodil poblíž Boulogne-sur-Mer s malou skupinou stoupenců. I tento pokus selhal a tentokrát byl odsouzen k doživotnímu vězení v pevnosti Ham.

Během svého šestiletého věznění studoval, psal politické a sociální spisy (např. L'extinction du paupérisme – Vymýcení chudoby) a formuloval svou politickou ideologii, tzv. bonapartismus. V roce 1846 se mu podařilo z pevnosti uprchnout v přestrojení za dělníka a odešel do Londýna.

👑 Vzestup a vláda

🇫🇷 Prezidentem Druhé republiky

Příležitost pro Ludvíka-Napoleona přišla s revolucí v roce 1848, která svrhla monarchii Ludvíka Filipa a vedla k vyhlášení Druhé republiky. Vrátil se do Francie a byl zvolen do Ústavodárného shromáždění.

Díky svému slavnému jménu, které symbolizovalo řád, stabilitu a národní slávu, a díky slibům, které oslovovaly všechny vrstvy společnosti, drtivě zvítězil v prezidentských volbách v prosinci 1848. Získal přes 74 % hlasů a stal se prvním prezidentem Francie zvoleným v přímém lidovém hlasování. Jako prezident se brzy dostal do konfliktu s převážně monarchistickým parlamentem, který omezoval jeho pravomoci a bránil jeho snaze o znovuzvolení.

🏛️ Státní převrat a vznik císařství

Když se blížil konec jeho mandátu a ústava mu nedovolovala kandidovat znovu, rozhodl se pro radikální krok. Dne 2. prosince 1851, v den výročí bitvy u Slavkova a korunovace Napoleona I., provedl státní převrat. S pomocí armády rozpustil Národní shromáždění, nechal zatknout své politické oponenty a potlačil veškerý odpor.

Svůj čin si nechal posvětit v plebiscitu (referendu), ve kterém drtivá většina Francouzů schválila jeho jednání a pověřila ho vypracováním nové ústavy. O rok později, 2. prosince 1852, po dalším úspěšném plebiscitu, se prohlásil císařem Francouzů pod jménem Napoleon III. Tím byla Druhá republika zrušena a nahrazena Druhým císařstvím.

⚙️ Politika Druhého císařství

Vláda Napoleona III. se dělí na dvě období: autoritářské císařství (1852–1860) a liberální císařství (1860–1870), kdy postupně uvolňoval politickou kontrolu a rozšiřoval pravomoci parlamentu.

🏙️ Domácí politika a modernizace Francie

Napoleon III. se zaměřil na hospodářský a sociální rozvoj země. Jeho vláda je synonymem pro průmyslovou revoluci ve Francii.

Přestavba Paříže: Nejviditelnějším odkazem jeho vlády je radikální přestavba Paříže pod vedením prefekta barona Georgese-Eugèna Haussmanna. Staré, úzké a nehygienické středověké ulice byly nahrazeny širokými, rovnými bulváry, vznikly nové parky (Boulogneský lesík), náměstí, kanalizační systém a moderní budovy, včetně Opéra Garnier. Přestavba měla i vojenský význam – široké bulváry ztěžovaly stavbu barikád.
Hospodářský rozvoj: Masivně podporoval výstavbu železnice, která propojila celou zemi. Zakládaly se nové banky (např. Crédit Mobilier), které financovaly průmyslové podniky. Uzavřel smlouvu o volném obchodu s Velkou Británií (Cobden-Chevalierova smlouva), což stimulovalo francouzský průmysl.
Sociální politika: Přestože potlačoval politickou opozici, zavedl některé sociální reformy. V roce 1864 udělil dělníkům právo na stávku a podporoval zakládání družstev a sociálních institucí.

🌍 Zahraniční politika

Cílem Napoleona III. bylo rozbít systém Vídeňského kongresu, který izoloval Francii, a obnovit její velmocenské postavení.

Krymská válka (1853–1856): Spojenectví s Velkou Británií a Osmanskou říší proti Rusku skončilo vítězstvím. Pařížský kongres v roce 1856 potvrdil Francii jako klíčovou evropskou mocnost.
Sjednocení Itálie: Podporoval Sardinské království v boji proti Rakousku. Po vítězné bitvě u Solferina (1859) získala Francie za odměnu Savojsko a Nice. Jeho politika však byla nekonzistentní, protože zároveň chránil papežský stát v Římě, což mu znepřátelilo italské nacionalisty.
Koloniální expanze: Rozšířil francouzskou koloniální říši v Alžírsku, západní Africe (Senegal), a zejména v jihovýchodní Asii, kde položil základy Francouzské Indočíny (dnešní Vietnam a Kambodža).
Mexická intervence (1861–1867): Jeho největší zahraničněpolitický neúspěch. Pokusil se v Mexiku vytvořit loutkové císařství pod vládou Maxmiliána Habsburského. Projekt ztroskotal na odporu mexických republikánů vedených Benitem Juárezem a tlaku USA. Skončil stažením francouzských vojsk a popravou císaře Maxmiliána.

⚔️ Pád a exil

🇩🇪 Prusko-francouzská válka

Vzestup Pruska pod vedením kancléře Otta von Bismarcka představoval pro Francii novou hrozbu. Bismarck záměrně provokoval Francii, aby ji donutil k válce, kterou potřeboval ke sjednocení Německa. Záminkou se stal spor o nástupnictví na španělský trůn. Po zveřejnění tzv. Emžské depeše vyhlásila Francie v červenci 1870 Prusku válku.

Francouzská armáda byla špatně připravená a organizovaná. Utrpěla sérii porážek a 1. září 1870 byla hlavní francouzská armáda i se samotným císařem Napoleonem III. obklíčena a donucena ke kapitulaci v bitvě u Sedanu.

🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿 Poslední léta v Anglii

Zpráva o zajetí císaře vyvolala v Paříži šok a vedla k nekrvavé revoluci. 4. září 1870 bylo císařství svrženo a vyhlášena Třetí republika. Po propuštění z pruského zajetí v roce 1871 odešel Napoleon III. do exilu do Anglie, kde se setkal se svou manželkou Evženií a synem. Žil v Chislehurstu v Kentu, kde 9. ledna 1873 zemřel na komplikace po operaci ledvinových kamenů.

🏛️ Odkaz a hodnocení

Napoleon III. je jednou z nejkontroverznějších postav francouzských dějin. Jeho kritici, jako například spisovatel Victor Hugo (který ho nazval Napoleonem Malým), ho odsuzovali jako tyrana, který zničil republiku a zavedl Francii do katastrofální války.

Na druhou stranu je uznáván jako velký modernizátor, který položil základy moderní Francie. Jeho vláda přinesla dvě desetiletí hospodářské prosperity, průmyslového růstu a sociálního pokroku. Přestavba Paříže dodnes definuje tvář francouzského hlavního města. Jeho odkaz je tak směsicí autoritářství a pokroku, velkolepých vizí a fatálních selhání.

🧐 Pro laiky

Bonapartismus: Politický styl, který Napoleon III. ztělesňoval. Je to forma vlády, kde silný, autoritářský vůdce (často s vojenským pozadím) vládne s podporou lidu, kterou si zajišťuje prostřednictvím referend (plebiscitů). Kombinuje nacionalismus, slávu, sociální reformy a centralizovanou moc. V podstatě říká: "Dejte mi moc a já vám zajistím pořádek, prosperitu a národní hrdost."
Haussmannizace: Označení pro masivní přestavbu měst po vzoru Paříže za Napoleona III. Znamená to bourání starých čtvrtí a jejich nahrazení širokými, rovnými ulicemi (bulváry), velkými veřejnými budovami, parky a moderní infrastrukturou (kanalizace, vodovody). Cílem bylo město nejen zkrášlit a ozdravit, ale také ho lépe kontrolovat.
Plebiscit: Přímé hlasování všech občanů o jedné konkrétní a důležité otázce. Napoleon III. plebiscity mistrně využíval, aby obešel parlament a získal přímý souhlas lidu pro své kroky, například pro státní převrat nebo pro vyhlášení císařství. Dávalo to jeho autoritářské vládě zdání demokratické legitimity.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 18.12.2025