Fiskální politika

Rozbalit box

Obsah boxu

Fiskální politika neboli rozpočtová politika je klíčovým nástrojem hospodářské politiky státu, jímž vláda ovlivňuje ekonomiku prostřednictvím veřejných financí, konkrétně státního rozpočtu, daňové soustavy a vládních výdajů. Jejím hlavním cílem je makroekonomická stabilita, což zahrnuje tlumení výkyvů hospodářského cyklu, podporu ekonomického růstu s vysokou zaměstnaností a udržení cenové stability bez vysoké a kolísavé inflace. Fiskální politika také umožňuje přerozdělování příjmů a ovlivňuje způsob využívání zdrojů.

⏳ Historie a původ

Slovo „fiskální“ pochází z latinského výrazu fiscus, který původně označoval košík a později státní pokladnu. V počátcích států sloužily daně především k pokrytí potřeb panovnického dvora a armády. Postupně se jejich funkce rozšířila i na financování veřejně prospěšných staveb, jako jsou silnice, průplavy a železnice, a veřejných statků, například bezpečnost, policie, zdravotnictví, školství a ochrana životního prostředí.

S rozšiřováním funkcí státu od 18. století rostl i jeho podíl na hospodářství a míra zdanění. Během 20. století se moderní státy staly natolik významnými hráči v ekonomickém životě, že mohly aktivně ovlivňovat chod ekonomiky jako celku. Významnou ekonomickou teorií v tomto ohledu se stalo keynesiánství, teorie britského ekonoma Johna Maynarda Keynese. Tato teorie nejen vysvětlovala souvislosti makroekonomických jevů, jako jsou hrubý domácí produkt, zaměstnanost a agregátní poptávka, ale také poskytovala návod, jak je ovlivňovat především prostředky fiskální politiky. Keynesovy myšlenky byly poprvé uplatněny v praxi během Rooseveltova New Dealu ve USA ve 30. letech 20. století, který vedl k výraznému navýšení veřejných výdajů na sociální zabezpečení. Keynesiánství bylo úspěšné v boji proti cyklickým hospodářským krizím, ale od 60. let se potýkalo s problémy a stalo se terčem kritiky monetaristů.

🎯 Cíle fiskální politiky

Hlavními cíli fiskální politiky jsou:

Stabilizace hospodářského cyklu: Tlumení výkyvů ekonomické aktivity, aby se zabránilo hlubokým recesím a přehřívání ekonomiky.
Ekonomický růst a vysoká zaměstnanost: Podpora udržitelného ekonomického růstu a udržení nízké míry nezaměstnanosti.
Cenová stabilita: Pomoc při udržování stabilní cenové hladiny a nízké inflace.
Přerozdělování příjmů: Ovlivňování rozdělení příjmů ve společnosti prostřednictvím daně a transferů.
Alokace zdrojů: Financování veřejných statků a služeb (např. infrastruktura, obrana, vzdělávání) a řešení tržních selhání.

🛠️ Nástroje fiskální politiky

Fiskální politika využívá především státní rozpočet a jeho příjmovou a výdajovou stranu. Mezi hlavní nástroje patří:

Veřejné výdaje (vládní výdaje): Zahrnují nákupy zboží a služby (např. investice do infrastruktury, obrana) a transferové platby (např. důchody, podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky, dotace podnikům). Zvyšování vládních výdajů stimuluje agregátní poptávku.
Daně: Jsou hlavním příjmem státního rozpočtu. Dělí se na:

   *   Přímé daně: Např. daň z příjmu fyzických osob, daň z příjmu právnických osob, majetková daň, silniční daň, dědická daň, darovací daň.
   *   Nepřímé daně: Např. daň z přidané hodnoty (DPH), spotřební daň, cla.
   Změny v daňové sazbě ovlivňují disponibilní příjem obyvatelstva a firem, a tím i jejich spotřeba a investice.

Sociální pojištění: Zahrnuje důchodové pojištění, nemocenské pojištění a příspěvky na státní politiku zaměstnanosti, zdravotní pojištění.
Příjmy z dříve poskytnutých úvěrů a příjmy z prodeje státního majetku.

Fiskální politika může nabývat dvou forem:

Vestavěné (automatické) stabilizátory: Působí automaticky a dlouhodobě vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky bez nutnosti bezprostředních vládních rozhodnutí. Patří sem například progresivní daň z příjmu, podpory v nezaměstnanosti a sociální transfery.
Diskreční politika (záměrná opatření): Jedná se o konkrétní, jednorázová nebo krátkodobá opatření, která vyžadují schválení parlamentem. Zahrnují například veřejné práce, programy vytváření nových pracovních míst, změny daňových sazeb a výše sociálních dávek.

📈 Typy fiskální politiky

Fiskální politika se dělí podle svého zaměření a dopadu na ekonomiku na:

Expanzivní fiskální politika: Cílem je stimulovat ekonomický růst a zvýšit agregátní poptávku, například v době recese nebo vysoké nezaměstnanosti. Nástroje zahrnují zvýšení vládních výdajů, snížení daní nebo kombinaci obojího. To vede ke zvýšení disponibilního příjmu spotřebitelů a následně k růstu spotřeby a zaměstnanosti. Expanzivní politika často vede k deficitu státního rozpočtu.
Restriktivní fiskální politika: Cílem je utlumit ekonomiku, například v situaci, kdy hrozí vysoká inflace nebo je potřeba snížit státní dluh. Nástroje zahrnují snížení vládních výdajů, zvýšení daní nebo kombinaci obojího. Restriktivní politika vede k poklesu agregátní poptávky, snížení reálného produktu a růstu nezaměstnanosti v krátkém období, avšak může přispět ke snížení inflace. I když je často potřebná pro snížení státního dluhu, je v praxi zaváděna zřídka.
Neutrální fiskální politika: Snaží se udržet státní rozpočet vyrovnaný, aniž by aktivně stimulovala nebo tlumila ekonomiku.

⚖️ Fiskální politika vs. Monetární politika

Fiskální politika a monetární politika jsou dva hlavní nástroje hospodářské politiky, které se navzájem ovlivňují, ale fungují odlišně a jsou řízeny různými subjekty.

Fiskální politika je v rukou vlády a parlamentu a ovlivňuje ekonomiku prostřednictvím státního rozpočtu, daní a vládních výdajů. Jejím cílem je stabilizace hospodářského cyklu, ekonomický růst a zaměstnanost.
Monetární politika je v pravomoci centrální banky (např. ČNB v České republice) a reguluje množství peněz v oběhu a úrokové sazby. Jejím hlavním cílem je udržení cenové stability a kontrola inflace.

Obě politiky se navzájem doplňují, zejména v dobách krize, je důležitá jejich koordinace pro dosažení co nejvyrovnanějšího ekonomického vývoje.

🌍 Dopady a omezení fiskální politiky

Fiskální politika má významné dopady na ekonomiku, ale čelí i určitým omezením:

Vytěsňovací efekt: Zvýšené vládní výdaje financované půjčkami na finančních trzích mohou vést k růstu úrokových sazeb, což může vytěsnit soukromé investice. To mění strukturu produktu, kdy roste podíl vládních výdajů na úkor soukromých investičních výdajů, což má dopad na ekonomický růst.
Časové zpoždění: Mezi rozpoznáním potřeby fiskálního opatření a jeho skutečným působením v ekonomice existuje časové zpoždění. To může snížit efektivitu diskreční fiskální politiky. Automatické stabilizátory tuto nevýhodu nemají, neboť působí okamžitě.
Politické vlivy: Fiskální politika je silně ovlivněna politickým obsahem a politické strany do ní promítají své cíle a představy. To může vést k populistickým opatřením, která nejsou vždy ekonomicky optimální.
Veřejný dluh: Dlouhodobé deficity vedou k růstu státního dluhu, jehož obsluha (úroky) negativně ovlivňuje budoucí rozpočty.

Fiskální politika v České republice (2025)

V České republice je fiskální politika klíčovým nástrojem Ministerstva financí a vlády. Pro období 2025 až 2028 byl předložen Fiskálně-strukturální plán České republiky, který nahrazuje dosavadní Konvergenční program a Národní program reforem. Tento plán se řídí novým nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1263, které klade důraz na udržitelnost zadlužení veřejných financí ve střednědobém horizontu.

V roce 2024 Česko zaznamenalo pokles schodku veřejných financí na 2,2 % HDP, což bylo způsobeno konsolidačním balíčkem a ukončením opatření souvisejících s energetickou krizí. Pro rok 2025 se očekává další pokles deficitu sektoru vládních institucí těsně pod 2 % HDP. Tento výsledek zohledňuje postupný růst výdajů na obranu v souladu se závazky NATO a zvýšené investice do dopravní infrastruktury. V České republice se v roce 2025 předpokládá restriktivní nastavení fiskální politiky s cílem snížit deficit.

🧠 Pro laiky

Představ si, že stát je jako velká rodina a vláda je rodič, který se stará o domácí rozpočet. Fiskální politika je způsob, jakým tento rodič spravuje peníze rodiny.

Když má rodina málo peněz (jako když je v zemi krize a lidé nemají práce), může se rodič rozhodnout:

Více utrácet (expanzivní politika): Koupí nové věci pro domácnost (jako stát investuje do silnic nebo škol), nebo dá dětem více kapesné (jako stát snižuje daně nebo vyplácí sociální dávky). Tím se snaží, aby se v rodině utrácelo víc, nakupovalo se, a aby se všichni měli lépe a měli práci.
Méně utrácet (restriktivní politika): Když rodina utrácela moc a má dluhy, rodič řekne: „Musíme šetřit!“ Omezí nákupy (jako stát snižuje veřejné výdaje) nebo požádá děti, aby přispívaly víc do rodinného rozpočtu (jako stát zvyšuje daně). To pomáhá snížit dluh, ale někdy to znamená, že se rodina na chvíli uskromní.

Rodič také musí rozhodnout, kolik peněz vybere od dětí (daně) a kolik jich utratí za společné věci (veřejné výdaje). Cílem je, aby rodina byla stabilní, aby měla dostatek peněz, když je potřeba, a aby se všichni měli dobře. Fiskální politika je tedy umění najít správnou rovnováhu v tom, jak stát nakládá s penězi, aby se celá země měla co nejlépe.

Zdroje