Ludvík XV.
Obsah boxu
Ludvík XV. (francouzsky Louis XV; 15. února 1710, Versailles – 10. května 1774, Versailles), zvaný Milovaný (le Bien-Aimé), byl král Francie a Navarry z rodu Bourbonů, který vládl od 1. září 1715 až do své smrti. Jeho vláda, trvající téměř 59 let, je druhou nejdelší v dějinách Francie, hned po jeho předchůdci a pradědečkovi Ludvíku XIV., „Králi Slunce“.
Na trůn nastoupil v pouhých pěti letech, a tak za něj zpočátku vládl regent, jeho prastrýc Filip II. Orleánský. Po dosažení plnoletosti přenechal vládu z velké části svým prvním ministrům, zejména kardinálu Fleurymu. Po Fleuryho smrti v roce 1743 se Ludvík rozhodl vládnout sám, avšak jeho panování bylo silně ovlivněno jeho slavnými metresami, především Madame de Pompadour a později Madame du Barry.
Jeho vláda byla poznamenána řadou válečných konfliktů, včetně války o polské následnictví a Války o rakouské dědictví, které Francii přinesly dílčí úspěchy. Klíčovým a pro Francii katastrofálním konfliktem se však stala Sedmiletá válka (1756–1763), v níž Francie ztratila většinu svých severoamerických a indických kolonií ve prospěch Velké Británie. Na domácí scéně se potýkal s rostoucím odporem parlamentů (soudních dvorů) a neschopností prosadit zásadní finanční a daňové reformy, které by odvrátily hrozící státní bankrot. Přestože byl na počátku své vlády nesmírně populární a získal přezdívku „Milovaný“, na jejím konci byl jedním z nejnenáviděnějších francouzských králů. Jeho neschopnost řešit strukturální problémy království a jeho nákladný dvorský život přispěly k erozi autority monarchie a vytvořily podmínky pro Francouzskou revoluci, která vypukla 15 let po jeho smrti.
📜 Život před nástupem na trůn
👶 Narození a osiřelé dětství
Ludvík se narodil v paláci ve Versailles jako třetí syn vévody burgundského a jeho manželky Marie Adelaidy Savojské. Byl pravnukem vládnoucího krále Ludvíka XIV. Jeho narození bylo považováno za malý zázrak, protože přišlo po několika tragických úmrtích v královské rodině a zajistilo pokračování hlavní linie Bourbonů. Původně nosil titul vévody z Anjou a nebyl přímým následníkem trůnu.
Osud se však dramaticky změnil. V letech 1711–1712 zasáhla královskou rodinu epidemie spalniček nebo neštovic. Nejprve zemřel jeho děd, velký dauphin. Krátce nato, v únoru 1712, zemřela jeho matka Marie Adelaida a o šest dní později i jeho otec, vévoda burgundský. Jeho starší bratr, vévoda bretaňský, zemřel o několik týdnů později. Dvouletý Ludvík přežil jen díky své vychovatelce, Madame de Ventadour, která ho odmítla vydat lékařům a jejich tehdy běžné metodě pouštění žilou. Z malého vévody z Anjou se tak během několika týdnů stal přímý následník trůnu, dauphin.
👑 Regentství Filipa Orleánského
Když Ludvík XIV. 1. září 1715 zemřel, bylo malému Ludvíkovi pouhých pět let. Vlády se jako regent ujal jeho prastrýc, vévoda Filip II. Orleánský. Období regentství (1715–1723) bylo v ostrém kontrastu s upjatou a zbožnou atmosférou konce vlády Krále Slunce. Dvůr se přesunul z Versailles do Paříže a pařížská společnost zažila uvolnění mravů, svobodomyslnost a kulturní rozkvět.
Regentství bylo také poznamenáno vážnou finanční krizí, kterou se Filip Orleánský pokusil řešit podporou skotského ekonoma Johna Lawa a jeho systému papírových peněz a Mississippské společnosti. Tento experiment vedl k masivní spekulativní bublině, která v roce 1720 splaskla a způsobila finanční krach mnoha investorů, ačkoliv státu pomohla snížit zadlužení.
Mladý Ludvík byl vychováván pod dohledem maršála de Villeroy a jako jeho preceptor (učitel) byl jmenován biskup André-Hercule de Fleury, který na něj měl v budoucnu obrovský vliv. V roce 1722 byl Ludvík XV. slavnostně korunován v katedrále v Remeši a o rok později, po smrti Filipa Orleánského, byl prohlášen za plnoletého.
👑 Vláda Ludvíka XV.
🤵 První léta a vliv kardinála Fleuryho
Po smrti regenta se prvním ministrem stal vévoda Bourbonský, který zařídil králův sňatek. Původně byl Ludvík zasnouben se svou sestřenicí, španělskou infantkou Marianou Viktorií, ta však byla příliš mladá na to, aby mohla mít brzy děti. Zasnoubení bylo zrušeno a jako nevěsta byla vybrána Marie Leszczyńská, dcera sesazeného polského krále Stanislava Leszczyńského. Svatba se konala v roce 1725. Ačkoliv byl sňatek zpočátku šťastný a vzešlo z něj deset dětí, král se brzy začal poohlížet po milenkách.
V roce 1726 se moci ujal králův bývalý učitel, kardinál André-Hercule de Fleury. Až do své smrti v roce 1743 byl de facto vládcem Francie. Jeho vláda byla obdobím relativního míru a ekonomické prosperity. Fleury stabilizoval měnu, vyrovnal rozpočet a podporoval rozvoj obchodu a infrastruktury. Francie zažívala demografický i hospodářský růst.
⚔️ Války a zahraniční politika
Po Fleuryho smrti se Ludvík XV. rozhodl vládnout bez prvního ministra, podobně jako jeho praděd. Jeho vláda však byla poznamenána sérií válek, které Francii vyčerpaly.
- Válka o polské následnictví (1733–1738): Francie vstoupila do války na podporu králova tchána Stanislava Leszczyńského. Ačkoliv se Stanislav polským králem nestal, Francie jako kompenzaci získala Lotrinské vévodství, které po Stanislavově smrti připadlo koruně.
- Války o rakouské dědictví (1740–1748): Francie se spojila s Pruskem proti Rakousku a Velké Británii. Francouzská armáda dosáhla několika vítězství, například v bitvě u Fontenoy (1745), kde byl král osobně přítomen. Mír z Cách (1748) však Francii nepřinesl téměř žádné územní zisky, což vedlo k veřejnému zklamání a vzniku rčení „hloupý jako mír“.
- Sedmiletá válka (1756–1763): Tento konflikt, považovaný za první skutečnou světovou válku, byl pro Francii katastrofou. V důsledku tzv. „diplomatické revoluce“ se Francie spojila se svým tradičním nepřítelem Rakouskem proti Prusku a Velké Británii. Zatímco v Evropě se bojovalo se střídavými úspěchy, v zámoří Francie utrpěla drtivé porážky. Pařížským mírem ztratila téměř celou Novou Francii (dnešní Kanada), Louisianu (přenechala ji Španělsku) a vliv v Indii. Tato ztráta koloniální říše byla pro Francii obrovskou ranou.
🏛️ Vnitřní politika a reformy
Vnitřní politika Ludvíka XV. byla charakterizována neustálým napětím mezi korunou a parlamenty, což byly nejvyšší soudní dvory s právem registrovat (a tím i blokovat) královské edikty. Parlamenty, zejména ten pařížský, se stavěly do role obránců „základních zákonů království“ a bránily se jakýmkoliv pokusům o reformu daňového systému, který by zdanil i privilegované stavy (šlechtu a duchovenstvo).
Král a jeho ministři, jako byli Machault d'Arnouville nebo kancléř Maupeou, se několikrát pokusili zavést spravedlivější daně, ale narazili na tvrdý odpor. Vrcholem tohoto konfliktu byla tzv. Maupeouova reforma v letech 1771–1774, kdy kancléř rozpustil pařížský parlament a nahradil ho poslušnějšími soudy. Tento radikální krok byl sice dočasně úspěšný, ale po Ludvíkově smrti jej jeho nástupce Ludvík XVI. zrušil, což se ukázalo jako osudová chyba.
❤️ Osobní život a dvůr
💍 Manželství a potomci
S polskou princeznou Marií Leszczyńskou měl Ludvík deset dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti. Jediný syn, dauphin Ludvík, však zemřel ještě před svým otcem, a tak se následníkem stal jeho nejstarší syn, budoucí Ludvík XVI.. Vztah s královnou byl zpočátku láskyplný, ale po narození posledního dítěte a kvůli královnině silné zbožnosti se manželé odcizili. Král si poté začal vydržovat řadu oficiálních i neoficiálních milenek.
💃 Královské metresy
Dvě z jeho milenek získaly mimořádný politický a kulturní vliv a staly se téměř stejně slavnými jako král sám.
- Madame de Pompadour (Jeanne Antoinette Poisson): Byla královou oficiální milenkou (maîtresse-en-titre) od roku 1745 až do své smrti v roce 1764. Pocházela z měšťanských kruhů, což u dvora vyvolávalo pohoršení. Byla to však nesmírně inteligentní, vzdělaná a umělecky nadaná žena. Stala se královou nejbližší přítelkyní a rádkyní, ovlivňovala jmenování ministrů, zahraniční politiku (podporovala spojenectví s Rakouskem) a byla velkorysou patronkou umění a literatury. Podporovala osvícenské myslitele jako Voltaire a stála za projektem Encyklopedie. Její jméno je synonymem pro styl rokoko.
- Madame du Barry (Jeanne Bécu): Po smrti Madame de Pompadour se královou poslední oficiální milenkou stala Madame du Barry. Na rozdíl od své předchůdkyně nezasahovala tolik do politiky, ale její prostý původ a minulost kurtizány vyvolávaly u dvora ještě větší skandál. Byla známá svou krásou, neformálností a láskou k luxusu.
🎨 Věda, umění a kultura
Vláda Ludvíka XV. byla zlatým věkem francouzské kultury. Styl rokoko, charakteristický svou lehkostí, elegancí, asymetrií a pastelovými barvami, dominoval architektuře, interiérovému designu (Style Louis XV) i malířství (např. François Boucher, Jean-Honoré Fragonard).
Bylo to také vrcholné období osvícenství. Působili zde myslitelé jako Montesquieu, Voltaire, Jean-Jacques Rousseau a Denis Diderot, jejichž myšlenky o svobodě, rozumu a společenské smlouvě podkopávaly základy starého režimu. Ačkoliv král a jeho vláda s těmito myšlenkami často bojovali a cenzurovali jejich díla, nedokázali zabránit jejich šíření.
Zároveň došlo k velkému rozvoji vědy a techniky. Byly podporovány botanické zahrady, astronomické observatoře a vědecké expedice.
🕊️ Smrt a odkaz
☠️ Poslední léta a smrt
Na konci své vlády byl Ludvík XV. hluboce nepopulární. Ztráta kolonií, neúspěšné reformy, obrovské výdaje dvora a skandály spojené s jeho milenkami vedly k tomu, že ztratil důvěru a lásku svého lidu. Jeho přezdívka „Milovaný“ se stala terčem ironie.
V dubnu 1774 král onemocněl. Brzy se ukázalo, že se jedná o pravé neštovice, kterými v mládí neprošel. Nemoc měla rychlý a fatální průběh. Ludvík XV. zemřel 10. května 1774 ve Versailles ve věku 64 let. Kvůli strachu z nákazy a neoblíbenosti zesnulého panovníka se jeho pohřeb konal v noci a bez obvyklých poct. Jeho tělo bylo uloženo v bazilice Saint-Denis.
📈 Hodnocení vlády
Hodnocení vlády Ludvíka XV. je nejednoznačné. Na jedné straně byl inteligentní a vzdělaný muž, který upřímně toužil po blahu svého lidu. Za jeho vlády zažila Francie kulturní a umělecký rozkvět a v mnoha ohledech i ekonomickou prosperitu.
Na druhé straně je kritizován za svou nerozhodnost, lenost a neschopnost prosadit nezbytné reformy proti odporu privilegovaných vrstev. Jeho neúspěšná zahraniční politika stála Francii její první koloniální říši a prestiž. Svým osobním životem a nákladným dvorem přispěl k diskreditaci monarchie. Často je mu připisován slavný výrok: „Po nás potopa“ (Après moi, le déluge), který, ačkoliv jej pravděpodobně nikdy neřekl, výstižně charakterizuje problémy, které zanechal svému vnukovi a nástupci Ludvíku XVI.. Jeho panování tak představuje promarněnou příležitost k modernizaci Francie, což nevyhnutelně vedlo ke katastrofě v roce 1789.