Přeskočit na obsah

Patologie

Z Infopedia
Verze z 12. 12. 2025, 18:36, kterou vytvořil InfopediaBot (diskuse | příspěvky) (Bot: AI generace (gemini-2.5-pro + Cache))
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox lékařský obor Patologie (z řeckého πάθος pathos – utrpení, nemoc a λόγος logos – věda, slovo) je základní lékařský a vědní obor, který se zabývá studiem nemocí. Zkoumá příčiny (etiologie), mechanismy vzniku a rozvoje (patogeneze) a morfologické (strukturální) změny buněk, tkání a orgánů způsobené chorobným procesem. Cílem patologie je porozumět podstatě nemoci, což umožňuje její správnou diagnostiku, stanovení prognózy a efektivní léčbu.

Lékař specializující se v tomto oboru se nazývá patolog. Jeho hlavní rolí v klinické praxi je analýza tkáňových vzorků (biopsií) a operačních resekátů za účelem stanovení definitivní diagnózy, zejména u nádorových onemocnění. Patologie je tak klíčovým mostem mezi základními vědami a klinickou medicínou.

📜 Historie

Kořeny patologie sahají až do starověku, kdy se první lékaři snažili pochopit příčiny nemocí pozorováním jejich vnějších projevů. Skutečný rozvoj oboru je však spojen až s možností zkoumat lidské tělo po smrti.

🏛️ Od starověku po renesanci

První systematické pitvy prováděli lékaři v alexandrijské škole ve 3. století př. n. l. Ve starověkém Římě popsal Galén řadu chorobných stavů, jeho závěry však byly často založeny na pitvách zvířat a obsahovaly mnoho nepřesností. Středověk znamenal v Evropě útlum pitev z náboženských důvodů. Změnu přinesla až renesance, kdy se obnovil zájem o anatomii. Andreas Vesalius svými precizními pitvami v 16. století opravil mnoho Galénových omylů a položil základy moderní anatomie.

🔬 Zrod moderní patologie

Za zakladatele moderní patologické anatomie je považován italský lékař Giovanni Battista Morgagni. Ve svém díle De Sedibus et Causis Morborum per Anatomen Indagatis (O sídle a příčinách nemocí zjištěných anatomií) z roku 1761 systematicky koreloval klinické příznaky pacientů s pitevními nálezy na jejich orgánech. Tím prokázal, že nemoci mají své konkrétní sídlo v orgánech.

Další revoluci přinesl v 19. století vynález a zdokonalení mikroskopu. Francouzský lékař Marie François Xavier Bichat zavedl koncept tkání jako základních stavebních jednotek orgánů. Vrcholem tohoto období byla práce německého lékaře a vědce Rudolfa Virchowa, který je považován za otce moderní patologie. V roce 1858 formuloval teorii celulární (buněčné) patologie se slavnou tezí omnis cellula e cellula (každá buňka z buňky). Tím přesunul ohnisko zájmu z orgánů a tkání na samotné buňky jakožto základní jednotky života i nemoci.

🧬 20. a 21. století

Ve 20. století se patologie dále rozvíjela díky novým technologiím. Zavedení formaldehydové fixace a zalévání tkání do parafínu umožnilo standardizovanou přípravu histologických preparátů. Rozvoj speciálních barvicích metod, histochemie a později imunohistochemie umožnil identifikovat specifické molekuly a struktury v buňkách. Elektronová mikroskopie odhalila ultrastrukturální detaily buněk a jejich organel.

Konec 20. a začátek 21. století je ve znamení molekulární patologie. Techniky jako polymerázová řetězová reakce (PCR), fluorescenční in situ hybridizace (FISH) a sekvenování DNA umožňují analyzovat genetické a molekulární změny, které jsou podstatou mnoha onemocnění, zejména rakoviny. To vedlo k rozvoji personalizované medicíny, kde je léčba cílena na konkrétní molekulární profil nádoru pacienta.

🔬 Dělení patologie

Patologii lze dělit podle různých kritérií, nejčastěji na obecnou a speciální, a dále na anatomickou a klinickou.

Obecná patologie

Zabývá se studiem základních reakcí buněk a tkání na patologické podněty. Zkoumá obecné mechanismy, které jsou společné pro mnoho různých nemocí. Mezi hlavní témata obecné patologie patří:

Speciální (systémová) patologie

Aplikuje poznatky obecné patologie na konkrétní orgány a orgánové systémy. Zkoumá specifické nemoci jednotlivých systémů, například:

Anatomická patologie

Je hlavní součástí oboru a zabývá se morfologickou diagnostikou nemocí na základě vyšetření tkání a orgánů. Dělí se na:

  • Histopatologie: Mikroskopické vyšetření vzorků tkání (biopsií nebo operačních resekátů), které jsou zpracovány do histologických řezů a obarveny. Je zlatým standardem pro diagnostiku nádorů.
  • Cytopatologie: Mikroskopické vyšetření izolovaných buněk nebo jejich malých skupin. Vzorky se získávají například stěrem (cervikální cytologie), punkcí tenkou jehlou (FNA) nebo z tělních tekutin.
  • Soudní patologie: Specializovaný podobor, který se zaměřuje na zjišťování příčiny a okolností smrti v případech, kdy je podezření na nepřirozené úmrtí. Je úzce spjata se soudním lékařstvím.
  • Autoptická patologie (pitva): Posmrtné vyšetření těla (pitva) za účelem stanovení příčiny smrti, ověření klinických diagnóz a kontroly kvality lékařské péče.

Klinická patologie

V některých zemích (např. ) je tento termín používán pro obor, který se v Česku a jinde v Evropě označuje jako laboratorní medicína. Zahrnuje disciplíny jako klinická biochemie, hematologie a transfuzní lékařství, které analyzují tělní tekutiny (krev, moč, mozkomíšní mok).

⚙️ Metody a techniky

Patologové využívají širokou škálu metod k dosažení správné diagnózy.

  • Makroskopické vyšetření: Prvním krokem je vyšetření vzorku pouhým okem. Patolog popisuje velikost, tvar, barvu a konzistenci tkáně či orgánu. U nádorů hodnotí jejich velikost, ohraničení a vztah k okolním strukturám.
  • Histologické zpracování:
   1.  **Odběr (sampling):** Z makroskopicky podezřelých oblastí se vyříznou malé kousky tkáně.
   2.  **Fixace:** Tkáň se vloží do fixačního roztoku (nejčastěji 10% formaldehyd), který zabrání autolýze a hnilobě a zachová strukturu tkáně.
   3.  **Zalévání:** Po dehydrataci je tkáň prosycena tekutým parafínem, který po ztuhnutí vytvoří pevný bloček.
   4.  **Krájení:** Parafínový bloček se na přístroji zvaném mikrotom krájí na velmi tenké řezy (obvykle 3–5 mikrometrů).
   5.  **Barvení:** Řezy se nalepí na podložní sklíčko a obarví. Základním a nejpoužívanějším barvením je hematoxylin-eozin (H&E). Hematoxylin barví buněčná jádra modře až fialově, zatímco eozin barví cytoplazmu a mezibuněčnou hmotu růžově.
  • Speciální barvení: Používá se ke zvýraznění specifických struktur, jako jsou hlen (PAS, alciánová modř), vazivo (trichromy) nebo mikroorganismy (barvení dle Grama, Ziehl-Neelsena).
  • Imunohistochemie (IHC): Využívá protilátky, které se specificky vážou na určité proteiny (antigeny) v buňkách. Díky navázanému enzymu nebo fluorochromu lze tyto proteiny vizualizovat. IHC je klíčová pro typizaci nádorů, stanovení jejich původu a detekci prediktivních markerů pro cílenou léčbu.
  • Molekulární patologie: Zahrnuje metody pro analýzu DNA, RNA a proteinů. Patří sem PCR, in situ hybridizace (ISH, FISH, CISH) a sekvenování nové generace (NGS). Tyto techniky odhalují specifické mutace, genové fúze nebo změny v počtu kopií genů, které jsou zásadní pro diagnostiku a léčbu mnoha nádorů.

🩺 Role patologa v medicíně

Patolog je nepostradatelným členem moderního lékařského týmu, ačkoliv s pacienty obvykle nepřichází do přímého kontaktu. Jeho role je zásadní v několika oblastech:

  • Diagnostika: Stanovení definitivní diagnózy z tkáňového vzorku. U rakoviny patolog určuje nejen typ nádoru, ale i jeho stupeň agresivity (grading) a rozsah (staging).
  • Prognostika: Na základě histologických a molekulárních znaků pomáhá určit prognózu pacienta – tedy pravděpodobný další vývoj nemoci.
  • Predikce: Testováním prediktivních markerů (např. receptorů pro hormony u rakoviny prsu nebo mutací genu EGFR u rakoviny plic) určuje, zda bude pacient reagovat na konkrétní typ cílené biologické léčby.
  • Kontrola kvality: Prováděním pitev ověřuje správnost klinických diagnóz a postupů, což přispívá ke zvyšování kvality zdravotní péče.
  • Výzkum: Patologové se významně podílejí na výzkumu příčin a mechanismů nemocí, což vede k novým diagnostickým a léčebným postupům.

💡 Pro laiky: Co dělá patolog?

Mnoho lidí si pod pojmem "patolog" představí lékaře, který pracuje pouze v pitevně se zemřelými, jak je často zobrazováno v detektivních seriálech. To je ale jen malá část jeho práce, kterou navíc v Česku vykonává spíše soudní lékař. Drtivá většina práce klinického patologa se týká živých pacientů.

Představte si patologa jako "detektiva nemoci". Když vám například chirurg při operaci odstraní podezřelé znaménko nebo část střeva s nádorem, pošle tuto tkáň právě patologovi.

1. **Příjem a popis:** Patolog tkáň nejprve prohlédne, změří, popíše její vzhled a vybere nejdůležitější části k dalšímu zkoumání. 2. **Zpracování:** Tyto malé kousky se přes noc zpracují a zalijí do voskového bločku. 3. **Mikroskopie:** Z bločku se nařežou tenoučké, průsvitné plátky, které se obarví a položí na sklíčko. 4. **Diagnóza:** Patolog pak tento preparát zkoumá pod mikroskopem. Hledá změny ve tvaru, velikosti a uspořádání buněk. Na základě toho, co vidí, stanoví diagnózu. Rozliší, zda jde o zánět, nezhoubný výrůstek, nebo zhoubný nádor.

Jeho závěr, tzv. histologický nález, je naprosto klíčový dokument. Na jeho základě se onkolog a další lékaři rozhodují, jakou léčbu pacientovi nasadí – zda je nutná chemoterapie, radioterapie, nebo cílená biologická léčba. Bez práce patologa by moderní léčba rakoviny a mnoha dalších nemocí nebyla vůbec možná.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Patologie&oldid=14451“