Leukémie

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - nemoc Leukémie (z řeckých slov leukos λευκός, „bílý“, a haima αἷμα, „krev“), též známá jako rakovina krve, je skupina nádorových onemocnění krvetvorných orgánů, která se vyznačuje nekontrolovaným množením abnormálních bílých krvinek (leukocytů). Tyto zhoubné buňky, nazývané také blasty nebo leukemické buňky, vznikají v kostní dřeni a postupně ji infiltrují, čímž utlačují tvorbu zdravých krevních elementů – červených krvinek, krevních destiček a normálních bílých krvinek.

Leukemické buňky jsou nefunkční a neschopné plnit svou imunitní roli. Jejich hromadění v kostní dřeni a následné vyplavování do krevního oběhu vede k řadě závažných zdravotních komplikací, včetně anémie (chudokrevnosti), zvýšené krvácivosti a vysokého rizika infekcí. Mohou také pronikat do dalších orgánů, jako jsou játra, slezina, mízní uzliny nebo centrální nervová soustava.

Leukémie se dělí do několika hlavních typů podle rychlosti progrese (akutní vs. chronická) a podle typu postižené buněčné linie (lymfoidní vs. myeloidní). Léčba se liší podle konkrétního typu a stadia nemoci a zahrnuje chemoterapii, cílenou léčbu, imunoterapii a transplantaci kmenových buněk.

📜 Historie

První popisy případů, které odpovídají klinickému obrazu leukémie, se objevily v první polovině 19. století. V roce 1827 francouzský lékař Alfred-Armand-Louis-Marie Velpeau popsal případ 63letého květináře, který měl horečku, slabost a výrazně zvětšenou slezinu a játra. V jeho krvi nalezl neobvyklou konzistenci, kterou přirovnal ke „kaši“.

Systematický popis onemocnění však přinesl až skotský patolog John Hughes Bennett v roce 1845. Ve stejném roce, nezávisle na něm, popsal podobný případ i německý lékař Rudolf Virchow. Právě Virchow je považován za autora termínu Leukämie, který vytvořil pro popis stavu, kdy krev pacientů obsahovala extrémně vysoký počet bílých krvinek. Původně se domníval, že jde o formu „hnisu v krvi“. Později však správně identifikoval, že se jedná o patologické množení samotných bílých krvinek.

V průběhu 20. století došlo k zásadnímu pokroku v chápání a klasifikaci leukémií. Bylo zjištěno, že se nejedná o jediné onemocnění, ale o heterogenní skupinu chorob. Rozlišení na akutní a chronické formy a dále na myeloidní a lymfoidní linie umožnilo cílenější výzkum a léčbu. Významným milníkem byl objev Filadelfského chromozomu v roce 1960 u pacientů s chronickou myeloidní leukémií, což byl první důkaz genetické podstaty rakoviny.

Vývoj chemoterapie v polovině 20. století, zejména práce Sidneyho Farbera s antifoláty u dětí s akutní lymfoblastickou leukémií, poprvé v historii přinesl možnost dočasné remise onemocnění. Další dekády přinesly kombinovanou chemoterapii, radioterapii a transplantaci kostní dřeně, což dramaticky zlepšilo prognózu mnoha pacientů. Na přelomu 20. a 21. století znamenal nástup cílené léčby, jako je imatinib pro CML, revoluci v léčbě některých typů leukémií.

🧬 Typy a klasifikace

Leukémie se klasifikují podle dvou hlavních kritérií: rychlosti průběhu nemoci a typu krevní buňky, ze které vzešly.

📈 Podle rychlosti progrese

• Akutní leukémie: Vyznačuje se rychlým množením velmi nezralých krevních buněk (blastů). Tyto buňky se hromadí v kostní dřeni a rychle nahrazují normální krvetvorbu. Onemocnění postupuje velmi rychle a bez léčby je fatální během několika týdnů či měsíců. Vyžaduje okamžitou a agresivní léčbu.
• Chronická leukémie: Postihuje zralejší, i když stále abnormální, krevní buňky. Tyto buňky se množí pomaleji a po určitou dobu mohou plnit některé své funkce. Onemocnění postupuje pomalu, často po mnoho let, a v počátečních fázích nemusí mít žádné příznaky.

🔬 Podle buněčného typu

• Lymfoidní (lymfoblastická/lymfocytární) leukémie: Vzniká z lymfoidní buněčné linie, která normálně produkuje lymfocyty (typ bílých krvinek klíčový pro imunitní systém, např. B-lymfocyty a T-lymfocyty).
• Myeloidní (myeloblastická) leukémie: Vzniká z myeloidní buněčné linie, která je zodpovědná za tvorbu červených krvinek, krevních destiček a ostatních typů bílých krvinek (granulocyty, monocyty).

Čtyři hlavní typy leukémie

Kombinací těchto dvou kritérií vznikají čtyři základní typy leukémie:

1. Akutní lymfoblastická leukémie (ALL): Nejčastější typ leukémie u dětí, ale může se vyskytnout i u dospělých. Vzniká z nezralých lymfocytů.
2. Akutní myeloidní leukémie (AML): Nejčastější akutní leukémie u dospělých. Postihuje buňky myeloidní linie. Existuje mnoho podtypů AML, které se klasifikují podle systémů jako FAB nebo nověji WHO.
3. Chronická lymfocytární leukémie (CLL): Nejčastější chronická leukémie dospělých v západním světě. Postihuje zralé B-lymfocyty a často má velmi pomalý průběh.
4. Chronická myeloidní leukémie (CML): Vzniká z myeloidních buněk a je charakterizována přítomností specifické genetické mutace, tzv. Filadelfského chromozomu.

Kromě těchto hlavních typů existují i vzácnější formy, jako je například leukémie z vlasatých buněk (Hairy cell leukemia), prolymfocytární leukémie nebo chronická myelomonocytární leukémie.

🩺 Příznaky a symptomy

Příznaky leukémie jsou často nespecifické a mohou se podobat běžným onemocněním, jako je chřipka. Jsou způsobeny především nedostatkem normálních krevních buněk a infiltrací orgánů leukemickými buňkami.

• Příznaky z nedostatku červených krvinek (anémie):
  • Únava a slabost
  • Dušnost, zejména při námaze
  • Bledá kůže a sliznice
  • Závratě

• Příznaky z nedostatku krevních destiček (trombocytopenie):
  • Snadná tvorba modřin (hematomů)
  • Drobné červené tečky na kůži (petechie)
  • Krvácení z dásní nebo nosu
  • Silné nebo prodloužené menstruační krvácení

• Příznaky z nedostatku funkčních bílých krvinek (neutropenie):
  • Časté nebo opakující se infekce
  • Horečka a zimnice
  • Bolesti v krku, vředy v ústech

• Další příznaky způsobené hromaděním leukemických buněk:
  • Zvětšené a nebolestivé mízní uzliny (na krku, v podpaží, v tříslech)
  • Bolesti kostí a kloubů
  • Pocit plnosti nebo bolesti v levém podžebří (způsobený zvětšenou slezinou – splenomegalie)
  • Zvětšená játra (hepatomegalie)
  • Nechtěný úbytek hmotnosti, noční pocení, ztráta chuti k jídlu
  • V případě postižení centrálního nervového systému: bolesti hlavy, zmatenost, záchvaty

🔬 Diagnostika

Diagnostika leukémie začíná u praktického lékaře na základě příznaků a fyzikálního vyšetření. Klíčovou roli však hrají laboratorní testy.

1. Krevní obraz (KO): Základní vyšetření krve, které může odhalit abnormální počet bílých krvinek (buď extrémně vysoký, nebo paradoxně i nízký) a zároveň nízké hodnoty červených krvinek a krevních destiček. 2. Nátěr periferní krve: Vzorek krve je rozetřen na sklíčko a zkoumán pod mikroskopem. Hematolog hledá přítomnost nezralých buněk (blastů) a hodnotí morfologii ostatních krevních buněk. 3. Aspirace a biopsie kostní dřeně: Jedná se o klíčové vyšetření pro potvrzení diagnózy. Lékař odebere tenkou jehlou vzorek tekuté kostní dřeně (aspirace) a malý váleček kostní tkáně (biopsie), obvykle z pánevní kosti. Vzorky jsou následně analyzovány pod mikroskopem a dalšími metodami. 4. Imunofenotypizace (průtoková cytometrie): Tato metoda analyzuje specifické proteiny (markery) na povrchu buněk. Umožňuje přesně určit, z jaké buněčné linie leukémie pochází (lymfoidní vs. myeloidní) a o jaký podtyp se jedná. 5. Cytogenetické a molekulární vyšetření: Analýza chromozomů a DNA leukemických buněk. Hledají se specifické změny, jako je například Filadelfský chromozom u CML nebo jiné translokace a mutace, které mají zásadní význam pro prognózu a volbu léčby. 6. Lumbální punkce: V případě podezření na postižení centrálního nervového systému se odebírá vzorek mozkomíšního moku k analýze na přítomnost leukemických buněk.

💊 Léčba

Léčebný plán je vždy individuální a závisí na typu leukémie, věku pacienta, celkovém zdravotním stavu a genetických charakteristikách nádorových buněk.

• Chemoterapie: Je základem léčby většiny akutních leukémií. Používají se kombinace cytostatik, které ničí rychle se dělící buňky. Léčba probíhá v cyklech a fázích (indukční, konsolidační, udržovací).
• Cílená léčba: Moderní přístup, který se zaměřuje na specifické molekulární cíle v nádorových buňkách. Příkladem jsou inhibitory tyrosinkináz (např. imatinib) u CML, které blokují signální dráhu zodpovědnou za množení leukemických buněk.
• Imunoterapie: Využívá vlastní imunitní systém pacienta k boji proti rakovině. Patří sem monoklonální protilátky, které se vážou na povrch leukemických buněk a označí je k likvidaci, nebo moderní CAR-T buněčná terapie, při které jsou pacientovy T-lymfocyty geneticky upraveny, aby rozpoznávaly a ničily nádorové buňky.
• Transplantace kmenových buněk (dříve transplantace kostní dřeně): Jedná se o intenzivní léčbu, která může vést k vyléčení. Pacientovi je nejprve podána vysokodávkovaná chemoterapie (případně i radioterapie) k likvidaci veškeré krvetvorby (včetně té leukemické). Následně jsou mu podány zdravé krvetvorné kmenové buňky od dárce (alogenická transplantace) nebo jeho vlastní, dříve odebrané (autologní transplantace).
• Radioterapie: Ozařování se používá méně často, například k léčbě postižení centrálního nervového systému nebo jako součást přípravy před transplantací.
• Podpůrná péče: Je nedílnou součástí léčby. Zahrnuje transfuze červených krvinek a destiček, podávání antibiotik k prevenci a léčbě infekcí a léčbu vedlejších účinků terapie.

U některých pomalu progredujících chronických leukémií (např. časná stadia CLL) se může uplatnit strategie "sledování a vyčkávání" (watch and wait), kdy se s léčbou začíná až při objevení příznaků nebo progresi nemoci.

🌍 Epidemiologie

Leukémie představuje přibližně 3 % všech nádorových onemocnění. Celosvětově je diagnostikováno téměř půl milionu nových případů ročně. Incidence se liší podle typu leukémie, věku a geografické oblasti.

• **Věk:** Leukémie je nejčastějším typem rakoviny u dětí a dospívajících, kde tvoří téměř třetinu všech onkologických diagnóz. Nejčastějším dětským typem je ALL. S rostoucím věkem se však celkový výskyt leukémií zvyšuje, přičemž u dospělých dominují AML a CLL.
• **Pohlaví:** Výskyt je o něco vyšší u mužů než u žen.
• **Geografie:** Existují určité geografické rozdíly. Například CLL je častější v západních zemích (, ), zatímco v Asii je vzácnější.

Mezi známé rizikové faktory patří vystavení vysokým dávkám ionizujícího záření, expozice některým chemikáliím (např. benzen), předchozí chemoterapie a některá genetická onemocnění, jako je Downův syndrom. Ve většině případů však příčina vzniku leukémie zůstává neznámá.

💡 Pro laiky

Představte si kostní dřeň jako velmi rušnou a důležitou továrnu, která vyrábí tři typy krevních buněk: 1. Červené krvinky: Malí poslíčci, kteří roznášejí kyslík po celém těle. 2. Krevní destičky: Dělníci, kteří opravují poškozené cévy a zastavují krvácení. 3. Bílé krvinky: Armáda, která chrání tělo před bakteriemi a viry.

U zdravého člověka tato továrna funguje přesně podle plánu a vyrábí správné množství každého typu buněk.

Při leukémii se v továrně porouchá řídicí systém pro výrobu bílých krvinek. Továrna začne nekontrolovatelně chrlit obrovské množství nedokončených a nefunkčních "zmetků" – leukemických buněk. Tyto zmetky jsou k ničemu, neumí bojovat s infekcemi a jen zabírají místo.

Tento chaos má dva hlavní důsledky:

• **Útlak výroby:** Vadné buňky zaplaví celou továrnu (kostní dřeň), takže nezbývá místo pro výrobu zdravých buněk. Tělo tak má najednou málo červených krvinek (člověk je unavený a bledý), málo destiček (snadno se tvoří modřiny a krvácí) a málo funkčních bílých krvinek (je náchylný k infekcím).
• **Zaplavení těla:** Nefunkční buňky se z továrny dostávají do krevního oběhu a mohou se usazovat v jiných orgánech (uzlinách, slezině), které pak otékají a bolí.

Léčba se snaží tuto porouchanou továrnu "vyčistit" a zničit vadné buňky, aby se mohla obnovit normální výroba zdravé krve.

Šablona:Aktualizováno