Zánět

Rozbalit box

Obsah boxu

Zánět (latinsky inflammatio, řecky flogósis) je komplexní biologická reakce organismu na poškození tkáně nebo na přítomnost škodlivých podnětů, jako jsou patogeny, poškozené buňky nebo toxiny. Jedná se o základní nástroj vrozené imunity a klíčový obranný mechanismus, jehož cílem je odstranit škodlivý podnět, ohraničit poškozené ložisko a zahájit proces hojení a reparace tkáně. Zánět je zároveň obranou i sebepoškozující reakcí, a jeho dysregulace může vést k vážným zdravotním problémům.

⏳ Historie

Poznání zánětu sahá až do starověkého Říma. Již v 1. století po Kristu popsal římský lékař Aulus Cornelius Celsus čtyři základní klinické projevy zánětu: zarudnutí (rubor), otok (tumor), zteplání (calor) a bolest (dolor). V 19. století přidal německý patolog Rudolf Virchow pátý příznak, a to poruchu funkce (functio laesa). Tyto klasické znaky jsou známé jako Celsova pentáda zánětu.

🔬 Patofyziologie

Zánět je stereotypní, složitá a evolučně získaná reakce živých organismů na různá poškození. Zahrnuje komplex biochemických a imunologických změn. Proces zánětu začíná poškozením tkáně (tzv. alterace) a aktivací buněk přirozené imunity, které uvolňují mediátory zánětu. Tyto mediátory, jako jsou histamin, serotonin, bradykinin a cytokiny (např. interleukin 1, interleukin 6, TNF-α), vedou k řadě změn v mikrocirkulaci.

Klíčové fáze zánětlivé odpovědi zahrnují:

Vazodilatace a zvýšený průtok krve do postižené oblasti, což způsobuje zarudnutí (rubor) a zteplání (calor).
Zvýšená permeabilita cév, umožňující únik plazmatické tekutiny a bílých krvinek (leukocytů) z krevního oběhu do tkáně (tzv. exsudace). To vede k otoku (tumor).
Migrace leukocytů (zejména neutrofilů a makrofágů) do místa zánětu, kde fagocytují patogeny a poškozené buňky.
Bolest (dolor) vzniká drážděním nervových zakončení kyselým pH, zvýšeným osmotickým a onkotickým tlakem a působením mediátorů zánětu.
Porucha funkce (functio laesa) je výsledkem otoku, bolesti a poškození tkáně.

Po eliminaci škodlivého podnětu nastupuje proliferativní fáze, která zahrnuje tvorbu nových kapilár (neokapilarizace) a nové pojivové tkáně s cílem opravit poškození.

🧬 Typy zánětu

Záněty se dělí především podle délky trvání na akutní a chronické.

Akutní zánět

Akutní zánět je rychlá a intenzivní reakce imunitního systému na náhlé poškození tkáně nebo infekci. Obvykle trvá několik hodin až několik dní, maximálně do dvou týdnů. Jeho cílem je ochránit tělo před toxiny a patogeny, zahojit poškozenou oblast a vrátit tělo do rovnováhy. Po splnění své úlohy akutní zánět sám ustoupí a dochází k úplné obnově tkáně (restitutio ad integrum).

Chronický zánět

Chronický zánět je dlouhodobý zánětlivý proces, který může trvat měsíce až roky, někdy i déle než šest týdnů. Vzniká, pokud akutní zánět není úspěšně vyléčen, nebo je důsledkem trvalého působení škodlivých podnětů, jako jsou dlouhodobá expozice toxinům, autoimunitní reakce nebo genetické faktory. Na rozdíl od akutního zánětu je chronický zánět často méně intenzivní, ale jeho dlouhodobé působení způsobuje postupné poškozování tkání a orgánů. Je vždy patologický a organismus poškozující.

Chronický zánět je spojován s mnoha civilizačními chorobami a degenerativními onemocněními, jako jsou ateroskleróza, kardiovaskulární choroby, rakovina, diabetes, neurodegenerativní poruchy (např. Alzheimerova choroba), astma, revmatoidní artritida, Crohnova choroba, ulcerózní kolitida a obezita. Odhaduje se, že chronický zánět postihuje až 98 % populace.

🧪 Příznaky

Příznaky zánětu se liší v závislosti na tom, která část těla je postižena a zda je zánět akutní nebo chronický. Mezi klasické lokální příznaky patří:

Zarudnutí (rubor) – způsobené zvýšeným průtokem krve do postižené oblasti.
Otok (tumor) – vzniká nahromaděním tekutiny v důsledku zvýšené permeability cév.
Zteplání (calor) – způsobené zvýšeným průtokem krve a intenzivnějšími metabolickými procesy.
Bolest (dolor) – dráždění nervových zakončení mediátory zánětu a otokem.
Porucha funkce (functio laesa) – omezení normální funkce postiženého orgánu nebo tkáně.

Celkové (systémové) příznaky zánětu mohou zahrnovat:

Horečka.
Únava a malátnost.
Leukocytóza (zvýšený počet bílých krvinek v krvi).
Zvýšená sedimentace erytrocytů (FW).
Zvýšené hladiny proteiny akutní fáze, například C-reaktivní protein (CRP).

🩺 Diagnostika

Diagnostika zánětu je často multidisciplinární proces, který zahrnuje:

Anamnézu a fyzikální vyšetření – zhodnocení lokálních i celkových příznaků.
Laboratorní testy krve – měření markerů zánětu. Nejčastěji se používá stanovení hladiny C-reaktivní protein (CRP), která stoupá při zánětu. Dále se sleduje sedimentace erytrocytů (FW), leukocytóza a hladiny dalších proteinů akutní fáze.
Zobrazovací metody – jako je ultrazvuk, rentgen, počítačová tomografie (CT) nebo magnetická rezonance (MRI), které mohou vizualizovat postižené tkáně a identifikovat patologické změny.
Molekulární a genetické testování – může identifikovat specifické markery spojené s určitými typy chronických zánětlivých onemocnění.

💊 Léčba

Léčba zánětu se liší v závislosti na jeho typu, příčině a závažnosti. Cílem je odstranit vyvolávající příčinu, zmírnit příznaky a podpořit hojení.

Mezi běžné terapeutické přístupy patří:

Protizánětlivé léky –

   *   Nesteroidní antiflogistika (NSAID), jako je ibuprofen, aspirin nebo naproxen, zmírňují bolest a zánět.
   *   Kortikosteroidy působí jako silné protizánětlivé látky a mohou být podávány ústy nebo injekčně.

Antibiotika – jsou nezbytná v případě bakteriální infekce. Včasná antibiotická léčba může zabránit komplikacím, jako je sepse (otrava krve).
Biologická léčba – u závažných chronických zánětlivých onemocnění (např. revmatoidní artritida, Crohnova choroba, ulcerózní kolitida) se používá biologická léčba, která cílí na specifické molekuly v zánětlivém procesu. V Česku se v roce 2025 počet pacientů s idiopatickými střevními záněty léčených moderní terapií zvyšuje, ale stále je co dohánět ve srovnání s ostatními vyspělými státy západní Evropy.
Rehabilitace – u zánětů pohybového aparátu je důležitá rehabilitace a fyzioterapie pro obnovení funkce a snížení bolesti.
Léčba základního onemocnění – u autoimunitních onemocnění je klíčová léčba primární příčiny zánětu.

V některých případech, například u mírných zánětů, může být vhodné ponechat zánětu přirozený průběh, nebo jej dokonce podpořit (např. studenými obklady, které zvyšují prokrvení a přísun obranných buněk).

🍎 Komplikace a Důsledky

Neléčený nebo dysregulovaný zánět může vést k řadě vážných komplikací a dlouhodobých důsledků.

Chronifikace zánětu – akutní zánět může přejít do chronické formy, pokud není úspěšně vyřešen.
Poškození tkání a orgánů – dlouhodobý zánět může způsobit trvalé poškození tkání, fibrotizace (náhrada tkáně vazivem) a poruchy funkce orgánů.
Autoimunitní onemocnění – zánět může vyvolat reakci imunitního systému proti vlastním tkáním těla, což vede k onemocněním jako je revmatoidní artritida nebo lupus.
Kardiovaskulární choroby – chronický zánět přispívá k rozvoji aterosklerózy a zvyšuje riziko srdečních infarktů a mrtvice.
Rakovina – chronický zánět je rizikovým faktorem pro vznik některých typů rakoviny.
Infekce – zánět může zvyšovat náchylnost k dalším infekcím.
Sepse – rozsáhlý systémový zánět může vést k sepsi a v nejtěžších případech až k septickému šoku, který může být život ohrožující.
Neurodegenerativní poruchy – chronický zánět je spojován s rozvojem neurodegenerativních onemocnění a poklesem kognitivních funkcí (tzv. "mozková mlha").
Inflammaging – termín popisující stav systémového, mírného zánětu, který se šíří po celém těle a je hlavním hnacím motorem stárnutí a nemocí souvisejících s věkem.

💡 Zajímavosti

Podle hypotéza "děravého" střeva (leaky gut) může chronický zánět po přestupu střevních bakterií nebo jejich složek do vnitřního prostředí organismu představovat jednu z nejčastějších příčin deprese.
Stres zesiluje procesy chronických zánětů těsným propojením imunitního a neurohumorálního systému.
Lokální kontrolovaný zánět je využíván i v medicíně, například nitroděložní tělíska brání otěhotnění zánětovými mediátory v děloze.
Výzkum v roce 2025 se zaměřuje na nové terapeutické strategie, včetně využití nízkomolekulová kyselina hyaluronová pro hojení ran, která moduluje zánětlivou aktivitu.

Pro laiky

Představte si, že se říznete do prstu. Co se stane? Místo zčervená, oteče, je teplé a bolí. To je zánět, a je to vlastně takový náš vnitřní záchranný tým!

Když se zraníme nebo nám do těla vniknou nějaké bakterie či viry, náš imunitní systém vyšle na místo "záchranáře" – speciální buňky a látky, které mají za úkol:

Uklidit nepořádek: Odstranit poškozené buňky a zneškodnit vetřelce (bakterie, viry).
Opravit poškození: Pomoci tkáni se zahojit.

Těch pět známých příznaků (zarudnutí, otok, teplo, bolest a ztráta funkce) jsou jako signály, které nám ukazují, že náš záchranný tým pracuje. Zarudnutí a teplo jsou proto, že na místo proudí víc krve, aby přinesla víc "záchranářů" a živin. Otok vzniká, když tekutina z krve prosakuje do tkáně, aby se k "nepříteli" dostalo více obranných látek. Bolest nás upozorňuje, že něco není v pořádku a máme si dát pozor. A ztráta funkce znamená, že poškozená část těla nemůže fungovat tak, jak by měla.

Tento akutní zánět je většinou krátkodobý a po splnění úkolu odezní. Ale někdy se stane, že záchranný tým zůstane na místě moc dlouho, i když už není potřeba, a začne místo opravovat, ale zároveň ho i poškozovat. Tomu říkáme chronický zánět. Ten už je zákeřnější, protože nemusí být tak viditelný a může způsobovat problémy, jako jsou nemoci srdce, cukrovka nebo autoimunitní choroby. Proto je důležité žít zdravě, aby náš záchranný tým věděl, kdy má zasáhnout a kdy si zase odpočinout!