Próza

Rozbalit box

Obsah boxu

Próza (z latinského prosa oratio, což znamená „přímá“ nebo „prostá řeč“) je literární forma, která využívá běžný, přirozený jazyk a gramatickou strukturu. Na rozdíl od poezie není vázána metrickými pravidly, jako je rytmus, metrum nebo rým. Je to dominantní forma moderní literatury a používá se ve většině psaných i mluvených projevů, od románů a novinových článků po běžnou konverzaci. Základními stavebními jednotkami prózy jsou věty, které se sdružují do odstavců.

Próza se dělí na dvě hlavní kategorie: uměleckou (beletrii) a věcnou (nefikční). Umělecká próza se zaměřuje na vyprávění příběhů a tvorbu fiktivních světů, zatímco věcná próza se snaží popisovat, vysvětlovat nebo argumentovat na základě faktů a reality.

📖 Definice a charakteristika

Próza je definována především negativně, tedy jako text, který není poezií. Její klíčové charakteristiky jsou:

Absence formální struktury verše: Próza se neřídí pevným rytmem ani schématem rýmů. Její rytmus je přirozený, vycházející z běžné řeči.
Gramatická struktura: Text je logicky členěn do vět a odstavců. Každá věta má svou syntaktickou stavbu (podmět, přísudek atd.), která nese jasný význam.
Přirozený tok řeči: Cílem prózy je co nejvěrněji napodobit běžný způsob vyjadřování, ať už v mluvené či psané podobě.
Primární funkce: Zatímco poezie se často soustředí na evokaci emocí a estetický zážitek prostřednictvím jazyka, próza primárně slouží k vyprávění, popisu, vysvětlování, informování nebo argumentaci.

I když je próza považována za "prostou řeč", může být vysoce stylizovaná a umělecky propracovaná. Autoři používají různé stylistické prostředky, jako jsou metafory, přirovnání nebo personifikace, aby obohatili text a dosáhli specifického účinku.

📜 Historický vývoj

Ačkoliv se poezie a epické básně považují za starší literární formy, próza má také hluboké historické kořeny.

🏛️ Antika a středověk

Ve starověkém Řecku se próza začala rozvíjet v 6. století př. n. l. v dílech prvních filozofů a historiků, jako byli Hérodotos a Thúkydidés. Filozofické dialogy Platóna jsou mistrovským příkladem rané umělecké prózy. V Římě dosáhla próza vrcholu v rétorice (Cicero) a historiografii (Caesar, Tacitus). Z této doby pochází i první román, například Petroniův Satirikon.

Ve středověku byla próza využívána především v náboženských textech, kázáních, kronikach a právních dokumentech. V lidové slovesnosti se rozvíjely pověsti a pohádky, které byly zpočátku předávány ústně a až později zapsány. Významným příkladem středověké prózy jsou také islandské ságy.

✒️ Renesance a zrod románu

Během renesance došlo k oživení zájmu o světská témata. Giovanni Boccaccio se svou sbírkou novel Dekameron položil základy moderní novely. Za přelomové dílo a první moderní román je považován Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha od Miguela de Cervantese ze začátku 17. století.

📈 Vzestup v 18. a 19. století

V 18. století se román stal dominantním literárním žánrem, zejména v Anglii díky autorům jako Daniel Defoe (Robinson Crusoe) a Jonathan Swift (Gulliverovy cesty). V 19. století, zlatém věku románu, se rozvinuly hlavní literární směry jako romantismus (Victor Hugo), realismus (Honoré de Balzac, Charles Dickens, Lev Nikolajevič Tolstoj) a naturalismus (Émile Zola). Próza se stala hlavním nástrojem pro zkoumání společnosti a lidské psychiky.

💥 Moderní a postmoderní próza

Ve 20. století prošla próza radikální proměnou. Modernismus přinesl experimenty s formou vyprávění, jako je technika proud vědomí (James Joyce, Virginia Woolfová) nebo narušení chronologie. Autoři jako Franz Kafka nebo Marcel Proust zkoumali odcizení a subjektivní vnímání reality. Postmodernismus pak dále zpochybnil tradiční vyprávěcí postupy, často využívá ironii, intertextualitu a nespolehlivého vypravěče.

⚙️ Dělení prózy

Prózu lze dělit podle různých kritérií, nejčastěji však na uměleckou a věcnou.

Umělecká próza (beletrie)

Umělecká próza, známá také jako beletrie (z francouzského belles-lettres, krásná literatura), je zaměřena na fikci a estetický zážitek. Jejím hlavním cílem je vyprávět příběh, vytvářet postavy a fiktivní světy. Dělí se na mnoho žánrů:

Román: Rozsáhlé epické dílo s komplexním dějem a velkým počtem postav.
Novela: Středně dlouhý prozaický útvar, který se soustředí na jeden ústřední příběh bez vedlejších dějových linií.
Povídka: Krátký útvar s jednoduchým dějem a malým počtem postav.
Pohádka: Vyprávění s fantastickými a nadpřirozenými prvky, obvykle s dobrým koncem.
Pověst: Příběh s reálným historickým jádrem (místo, postava), který je doplněn smyšlenými událostmi.
Mýtus: Tradiční vyprávění o bozích, hrdinech a vzniku světa.
Bajka: Krátký alegorický příběh, kde zvířata nebo věci jednají jako lidé a z něhož plyne morální ponaučení.

Věcná (nefikční) próza

Věcná próza se zakládá na faktech a realitě. Jejím cílem je informovat, vzdělávat, přesvědčovat nebo dokumentovat. Patří sem:

Biografie a Autobiografie: Popis života reálné osoby.
Esej: Úvaha na určité téma, kombinující odborný a umělecký styl.
Reportáž: Očitý záznam události, který klade důraz na fakta, ale zároveň obsahuje autorovy postřehy.
Cestopis: Popis autorovy cesty do cizích zemí.
Deník a korespondence: Záznamy osobního charakteru.
Odborná literatura: Vědecké a naučné texty, učebnice, encyklopedie.
Publicistika: Texty v médiích (články, komentáře, fejetony).

⚖️ Próza vs. poezie

Rozdíl mezi prózou a poezií je základním dělením v literatuře. Ačkoliv hranice mezi nimi mohou být někdy neostré (např. u básně v próze), hlavní rozdíly jsou následující:

💡 Pro laiky

Představte si, jak mluvíte každý den se svými přáteli, jak píšete e-mail nebo čtete zprávy na internetu. To všechno je próza. Je to "normální" způsob psaní a mluvení, který používá celé věty a skládá je za sebe do odstavců. Kniha, kterou čtete před spaním (pokud to není sbírka básní), novinový článek, nebo dokonce návod k použití k novému telefonu – to vše je napsáno v próze.

Naopak poezie je jako píseň bez hudby. Má svůj rytmus, často se v ní opakují zvuky (rýmy) a používá neobvyklé a obrazné výrazy, aby v nás vyvolala nějaký pocit nebo náladu. Próza je tedy jazyk pro sdělování informací a příběhů, zatímco poezie je jazyk pro vyjádření emocí a uměleckého dojmu.

🌍 Próza v české literatuře

Česká literatura má bohatou tradici prozaické tvorby.

Středověk: Prvními významnými prozaickými díly byly latinsky psané kroniky, především Kosmova kronika česká. Později se objevuje i próza v češtině, například v díle Tomáše Štítného ze Štítného.
Humanismus a baroko: Vrcholným prozaikem tohoto období je Jan Amos Komenský a jeho dílo Labyrint světa a ráj srdce.
Národní obrození: V 19. století se próza stala nástrojem národní emancipace. Klíčovými autory jsou Božena Němcová (Babička) a Karel Hynek Mácha se svou uměleckou prózou (Marinka, Pouť krkonošská).
Realismus a generace Májovců a Ruchovců: Druhá polovina 19. století přinesla realistický román. Významní autoři jsou Jan Neruda (Povídky malostranské), Karolína Světlá nebo Alois Jirásek (Staré pověsti české, F. L. Věk).
20. století: Česká próza dosáhla světové úrovně. Mezi nejvýznamnější autory patří Jaroslav Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války), Karel Čapek (Válka s Mloky, Bílá nemoc), Vladislav Vančura, Bohumil Hrabal, Milan Kundera nebo Josef Škvorecký.

Šablona:Aktualizováno