Přeskočit na obsah

Česká literatura

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox Literatura Česká literatura je souhrnné označení pro veškeré literární dílo psané Čechy nebo obyvateli českých zemí, a to bez ohledu na jazyk, kterým bylo napsáno. Ačkoliv je drtivá většina textů psána česky, v raných fázích hrála klíčovou roli také staroslověnština a latina, v pozdějších obdobích pak i němčina. Česká literatura je nedílnou součástí české kultury a odráží složitý historický, politický a společenský vývoj národa ve střední Evropě.

Její počátky sahají až do 9. století do období Velké Moravy. Během staletí prošla mnoha proměnami, od středověkých legend a kronik, přes reformační spisy Jana Husa, humanistickou vzdělanost a barokní duchovnost Jana Amose Komenského, až po klíčové období národního obrození, které formovalo moderní český jazyk a národní identitu. Ve 20. století dosáhla světového věhlasu díky autorům jako Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal či Milan Kundera a byla oceněna Nobelovou cenou za literaturu pro Jaroslava Seiferta v roce 1984.

📜 Historický vývoj

Vývoj české literatury lze rozdělit do několika klíčových období, která často korespondují s významnými historickými milníky českého státu.

✝️ Středověká literatura (9. – 15. století)

Počátky písemnictví na Velké Moravě

První literární památky na území českých zemí jsou spojeny s příchodem byzantské misie Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu v roce 863. Tito věrozvěstové vytvořili první slovanské písmo, hlaholice, a přeložili do staroslověnštiny základní liturgické texty. Mezi nejvýznamnější díla tohoto období patří:

  • Proglas – veršovaná předmluva k překladu evangelií, připisovaná Konstantinovi. Jde o první básnickou skladbu v slovanském jazyce.
  • Život Konstantinův a Život Metodějův – známé také jako Moravsko-panonské legendy, které popisují život a dílo obou věrozvěstů a obhajují slovanskou liturgii.

Po pádu Velké Moravy se centrum vzdělanosti přesunulo do přemyslovských Čech, kde postupně převládla latina jako liturgický a literární jazyk. Staroslověnská tradice však přetrvala v Sázavském klášteře až do konce 11. století.

Literatura v přemyslovských a lucemburských Čechách

Od 11. do 14. století se literatura psala převážně latinsky a česky.

  • Latinská tvorba: Nejvýznamnějším dílem je Chronica Boemorum (Kronika česká) od Kosmy, děkana pražské kapituly, z počátku 12. století. Jedná se o zásadní pramen pro poznání raných českých dějin. Na Kosmu navázali další kronikáři, např. Kanovník vyšehradský.
  • Česká tvorba: První česky psané texty jsou glosy (vpisky) v latinských rukopisech. První souvislou českou větou je věta z zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057. K nejstarším duchovním písním patří Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave. Ve 14. století, za vlády Lucemburků, zažívá česká literatura rozkvět:
    • Alexandreis – veršovaný epos o životě Alexandra Velikého.
    • Dalimilova kronika – první česky psaná veršovaná kronika, silně vlastenecky zaměřená.
    • Podkoní a žák – satirická skladba líčící spor o tom, kdo se má lépe.
    • Mastičkář – fraška se světskými motivy, nejstarší české drama.
    • Legenda o svaté Kateřině – vrcholné dílo dvorské poezie.

Za vlády Karla IV. se Praha stala centrem evropské vzdělanosti. Sám císař se podílel na latinsky psaném životopise Vita Caroli.

⛪ Husitství a reformace (15. století)

Toto období je silně ovlivněno reformním hnutím a osobností mistra Jana Husa. Literatura měla převážně agitační, obranný a duchovní charakter.

  • Jan Hus – klíčová postava, kazatel a reformátor. Jeho dílo ovlivnilo nejen náboženství, ale i český jazyk. Zavedl diakritický pravopis (nabodeníčka). Jeho hlavní díla jsou O církvi, Postila a Dcerka.
  • Jistebnický kancionál – sborník husitských bojových písní, z nichž nejznámější je Ktož jsú boží bojovníci.
  • Petr Chelčický – myslitel a předchůdce Jednoty bratrské, autor traktátu O boji duchovním a Sieť viery pravé. Odmítal násilí a světskou moc.

📚 Humanismus a renesance (16. – počátek 17. století)

S nástupem humanismu roste zájem o antiku, vzdělání a člověka. Rozvíjí se knihtisk, který umožňuje širší dostupnost literatury. Jazykem vzdělanců je stále latina, ale posiluje i význam češtiny.

  • Viktorin Kornel ze Všehrd – právník a spisovatel, autor díla O práviech, súdiech i dskách země české knihy devatery.
  • Jan Blahoslav – biskup Jednoty bratrské, vynikající vzdělanec. Přeložil Nový zákon z řečtiny a je autorem Gramatiky české.
  • Bible kralická – vrcholné dílo Jednoty bratrské. Šestidílný překlad Bible z původních jazyků (hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny). Tento překlad na staletí kodifikoval spisovnou češtinu a stal se jazykovým vzorem.
  • Daniel Adam z Veleslavína – tiskař, nakladatel a organizátor literárního života.
  • Václav Hájek z Libočan – autor populární, ale historicky nespolehlivé Kroniky české.

🕯️ Baroko (17. – 18. století)

Po bitvě na Bílé hoře (1620) nastalo období rekatolizace a úpadku českého jazyka, označované jako doba temna. Mnoho nekatolických vzdělanců odešlo do exilu. Literatura se dělí na tři hlavní proudy:

  • Exilová literatura: Nejvýznamnějším představitelem je Jan Amos Komenský, „Učitel národů“. Jeho filozofické a pedagogické spisy dosáhly světového věhlasu. Mezi jeho klíčová díla patří:
  • Domácí oficiální (katolická) literatura: Psána latinsky i česky, měla především náboženský charakter.
    • Bedřich Bridel – jezuitský básník, autor duchovní básně Co Bůh? Člověk?.
    • Bohuslav Balbín – jezuitský historik a vlastenec, autor latinského spisu Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého.
  • Lidová slovesnost: Ústně se šířily písně, pohádky, pověsti a hrály se loutkové hry.

🇨🇿 Národní obrození (konec 18. – polovina 19. století)

Národní obrození bylo hnutí za záchranu a obnovu českého jazyka, kultury a národní identity. Dělí se na několik fází:

1. Fáze – Obranná (cca 1775–1805)

Cílem bylo shromáždit jazykový materiál a dokázat, že čeština je schopna obstát jako jazyk vědy a umění.

  • Josef Dobrovský – zakladatel slavistiky, kodifikátor spisovné češtiny. Napsal Zevrubnou mluvnici jazyka českého, ačkoliv sám nevěřil v budoucnost češtiny jako literárního jazyka.

2. Fáze – Ofenzivní (cca 1805–1830)

Cílem bylo vytvořit z češtiny plnohodnotný jazyk ve všech oblastech.

3. Fáze – Romantismus (cca 1830–1850)

Literatura se plně etabluje a vznikají vrcholná díla.

  • Karel Hynek Mácha – největší český romantický básník, autor lyricko-epické básně Máj, která byla ve své době nepochopena pro svůj pesimismus a individualismus.
  • Karel Jaromír Erben – básník a sběratel lidové slovesnosti, autor sbírky balad Kytice z pověstí národních.
  • Božena Němcová – zakladatelka moderní české prózy. Její nejznámější dílo, Babička, idealizuje život na venkově.
  • Karel Havlíček Borovský – novinář, satirik a básník, zakladatel české politické žurnalistiky. Známé jsou jeho Epigramy nebo satirické skladby Tyrolské elegie a Král Lávra.

🚂 Realismus a generace 19. století

Po pádu Bachova absolutismu v 60. letech 19. století dochází k rozvoji společenského života a literatury.

⚡ Moderna a meziválečná avantgarda (konec 19. stol. – 1938)

Na přelomu století nastupuje generace, která se bouří proti starším autorům.

⚔️ Literatura za okupace a po druhé světové válce (1938–1948)

Během nacistické okupace se literatura obracela k českým dějinám a venkovu jako zdroji národní síly. Mnoho autorů bylo uvězněno nebo popraveno. Po válce se objevila díla s válečnou tematikou (Julius Fučík – Reportáž psaná na oprátce).

☭ Literatura v období komunistického režimu (1948–1989)

Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla literatura podřízena ideologické kontrole. Mnoho autorů bylo zakázáno, uvězněno nebo odešlo do exilu. Česká literatura se na 40 let rozdělila na tři proudy:

Mezi nejvýznamnější autory druhé poloviny 20. století patří:

  • Bohumil Hrabal: Jeden z nejoriginálnějších českých prozaiků, mistr hospodské historky a proudu vědomí (Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota).
  • Milan Kundera: Světově proslulý autor, který od 70. let žil ve Francii. Jeho romány se zabývají tématy paměti, identity a politiky (Žert, Nesnesitelná lehkost bytí).
  • Josef Škvorecký: Autor s autobiografickými prvky a láskou k jazzu (Zbabělci, Tankový prapor).
  • Pavel Kohout, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík.
  • Dramatická tvorba: Václav Havel – představitel absurdního dramatu, později československý a český prezident (Audience, Zahradní slavnost).

🕊️ Současná literatura (po roce 1989)

Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k obnovení svobody slova a sjednocení tří literárních proudů. Na trh se vrátila díla zakázaných a exilových autorů. Současná literatura je velmi rozmanitá, objevují se noví autoři a žánry.

💡 Pro laiky

  • Národní obrození: Představte si, že váš jazyk téměř nikdo nepoužívá ve vědě nebo v úřadech a hrozí mu zánik. Národní obrození bylo obrovské úsilí skupiny nadšenců v 19. století, kteří začali sbírat stará slova, vymýšlet nová, psát česky knihy, divadelní hry a noviny, aby dokázali, že čeština je plnohodnotný jazyk. Díky nim dnes mluvíme a čteme česky.
  • Poetismus: Unikátní český umělecký směr z 20. let 20. století. Jeho cílem nebylo řešit politiku nebo složité problémy, ale oslavovat krásu moderního světa, cestování, techniku a radost ze života. Byla to taková "poezie pro všechny smysly", plná hravosti, fantazie a asociací, podobně jako když skládáte obrázky z různých kousků.
  • Samizdat: V době komunismu nemohli někteří autoři oficiálně vydávat knihy, protože se nelíbily režimu. Samizdat (z ruštiny "sám vydávám") znamenal, že se jejich texty tajně přepisovaly na psacích strojích přes kopírovací papír v několika málo kopiích a pak si je lidé potají půjčovali. Bylo to nebezpečné, ale udržovalo to svobodnou kulturu naživu.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Česká_literatura&oldid=18248“