Staroslověnština

Rozbalit box

Obsah boxu

Staroslověnština (vlastním názvem Словѣньскъ ѩзыкъ – slověnĭskŭ językŭ) je nejstarší písemně doložený slovanský jazyk, který vznikl v 9. století na základě jihoslovanského nářečí v oblasti Soluně. Jedná se o první literární jazyk Slovanů, jehož standardizovanou podobu vytvořili svatí Cyril a Metoděj a jejich žáci pro překlad Bible a dalších křesťanských textů z řečtiny. Staroslověnština sehrála klíčovou roli v šíření křesťanství a slovanské kultury a stala se základem pro církevní slovanštinu, která je dodnes užívána v pravoslavné a některých řeckokatolických liturgiích.

⏳ Historie

Vznik staroslověnštiny je úzce spojen s misí Konstantina (Cyrila) a Metoděje, kteří byli vysláni byzantským císařem Michalem III. na Velkou Moravu v roce 863 na žádost knížete Rostislava. Jejich cílem bylo šířit křesťanství v jazyce srozumitelném pro místní slovanské obyvatelstvo. Před odchodem na Moravu Konstantin sestavil první slovanské písmo, hlaholice, a přeložil do něj evangelia a liturgické texty.

Na Velké Moravě se staroslověnština stala úředním a liturgickým jazykem, což vedlo k rozvoji původní slovanské literatury. Po smrti Metoděje v roce 885 a následném vyhnání jeho žáků z Moravy se centrum slovanské vzdělanosti přesunulo na jih, zejména do Bulharska, kde vznikly významné literární školy v Preslavi a Ohrid. Zde došlo k dalšímu rozvoji staroslověnštiny a k postupnému nahrazování hlaholice novým písmem, cyrilice, které se stalo základem pro abecedy mnoha moderních slovanských jazyků.

Staroslověnština se šířila dále na Balkán, do Srbska a později na Kyjevskou Rus, kde ovlivnila vznik staré východoslovanštiny a následně ruštiny, ukrajinštiny a běloruštiny. Postupem času se staroslověnština vyvíjela v jednotlivých oblastech a přijímala prvky místních nářečí, čímž vznikaly tzv. redakce (např. česká, bulharská, srbská, ruská). Tyto redakce se od původní staroslověnštiny lišily především v hláskosloví a částečně i v lexiku, což vedlo ke vzniku církevní slovanštiny.

📜 Písmo

Pro zápis staroslověnštiny se používala dvě hlavní písma:

Hlaholice (): Vytvořena Konstantinem Filozofem (sv. Cyrilem) kolem roku 863. Je to originální, graficky velmi svébytné písmo, které je dobře přizpůsobeno fonetickému systému slovanských jazyků. Každá hláska měla svůj samostatný znak.
Cyrilice (): Vznikla pravděpodobně v Bulharsku na konci 9. nebo na začátku 10. století, pravděpodobně v preslavské literární škole. Je založena na řecké unciále s přidáním několika znaků z hlaholice pro specifické slovanské hlásky. Cyrilice se stala dominantním písmem pro zápis slovanských jazyků v pravoslavném kulturním okruhu a je předchůdcem moderních abeced jako azbuka.

🗣️ Fonologie

Staroslověnština se vyznačuje několika specifickými fonologickými rysy, které se liší od moderních slovanských jazyků:

Nosovky: Zachovávala nosové samohlásky `ǫ` (velké jus) a `ę` (malé jus), které se v pozdějším vývoji slovanských jazyků denazalizovaly nebo splynuly s jinými samohláskami.
Jery: Měla dva zvláštní, velmi krátké a redukované samohlásky, tzv. jery: `ъ` (jer tvrdý) a `ь` (jer měkký). Tyto jery se v silných pozicích vokalizovaly (např. v češtině na `e`), v slabých pozicích zanikly.
Palatalizace: Výrazná role palatalizace souhlásek před předními samohláskami.
Protetické souhlásky: Vyskytovaly se protetické souhlásky `v` a `j` na začátku slov před samohláskami (např. vъzъ místo ъzъ).

📚 Morfologie

Staroslověnština měla bohatou a komplexní morfologii, která se v mnoha ohledech podobá starořečtině nebo latině.

Podstatná jména: Rozlišovala tři rody (mužský, ženský, střední), tři čísla (jednotné, dvojné, množné) a sedm pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál).
Přídavná jména: Měla dvě deklinace – jmennou (krátká, neshodná) a složenou (dlouhá, shodná, s připojenými zájmennými tvary).
Zájmena: Rozlišovala osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací a vztažná zájmena, opět s ohýbáním podle rodu, čísla a pádu.
Slovesa: Měla složitý systém časování s několika časy (prézens, aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum, futurum), vidy (dokonavý a nedokonavý), způsoby (indikativ, imperativ, konjunktiv) a jmennými tvary (infinitiv, participia, supinum). Zvláštností bylo zachování dvojného čísla u sloves.

📝 Syntax

Syntax staroslověnštiny se vyznačovala vysokou mírou flexibility ve slovosledu, což bylo umožněno bohatou pádovou flexí. Časté bylo používání souvětí s mnoha vedlejšími větami, často uvozovanými spojkami jako `iže`, `da`, `jako`. Vliv řecké syntaxe je patrný v mnoha překladových textech.

📖 Literární památky

Nejvýznamnější staroslověnské literární památky jsou:

Kyjevské listy (): Nejstarší dochovaná hlaholská památka z 10. století, pravděpodobně moravského původu.
Zografské evangelium (): Hlaholský kodex z přelomu 10. a 11. století, obsahuje text čtyř evangelií.
Mariinské evangelium (): Hlaholský rukopis z 11. století, významný pro studium bulharské redakce.
Assemanovo evangelium (): Hlaholský rukopis z 11. století, obsahuje perikopy (úryvky) z evangelií.
Kodex Clozianus (): Hlaholský rukopis z 11. století, obsahuje homilie.
Savošova kniha (): Cyrilský rukopis z 11. století, významná pro studium ruské redakce.
Supraslský sborník (): Největší dochovaný staroslověnský rukopis z 11. století, obsahuje životopisy svatých a kázání.

🌍 Vliv a odkaz

Staroslověnština měla zásadní vliv na vývoj všech slovanských jazyků, zejména těch východních a jižních. Poskytla jim nejen písmo (prostřednictvím cyrilice), ale i bohatou slovní zásobu, gramatické struktury a literární tradici. Jejím přímým pokračovatelem je církevní slovanština, která se dodnes používá jako liturgický jazyk v pravoslavných a některých řeckokatolických církvích (např. Ruská pravoslavná církev, Bulharská pravoslavná církev, Srbská pravoslavná církev). Mnoho slov a obratů ze staroslověnštiny přešlo do moderních slovanských jazyků, kde často tvoří archaickou nebo knižní vrstvu lexika.

🎓 Současný výzkum a studium

Staroslověnština je i v 21. století předmětem intenzivního slavistického a lingvistického výzkumu. Studuje se na univerzitách po celém světě jako klíč k pochopení raných dějin slovanských jazyků, kultury a náboženství. Moderní výzkum se zaměřuje na digitální edice rukopisů, srovnávací lingvistiku, etymologii a vliv staroslověnštiny na pozdější jazykové vývoje. Existují specializované ústavy a katedry, které se věnují studiu staroslověnštiny a církevní slovanštiny, například Staroslověnský ústav v Záhřebu nebo katedry slavistiky na univerzitách v Praze, Brně, Bratislavě, Sofii, Moskvě a dalších.

👶 Pro laiky

Představte si, že kdysi dávno, v 9. století, žili lidé, kteří mluvili podobně, ale neměli žádné knihy ve svém jazyce. Všechny důležité texty, třeba Bible, byly napsané v řečtině nebo latině, kterým rozuměli jen učení lidé. A pak přišli dva chytří bratři, Cyril a Metoděj, kteří dostali nápad! Vytvořili pro Slovany speciální písmo, které se jmenovalo hlaholice, a začali do něj překládat důležité knihy. Tento jazyk, do kterého překládali, se jmenoval staroslověnština. Byl to vlastně takový "první spisovný jazyk" pro Slovany. Díky němu se Slované mohli učit, číst a modlit se ve svém vlastním jazyce. Staroslověnština je jako taková prastará babička dnešních slovanských jazyků – třeba češtiny, slovenštiny, polštiny nebo ruštiny. Ukazuje nám, jak se naše jazyky vyvíjely a jakou bohatou historii mají. I když už se jí dneska nemluví v běžném životě, pořád se používá v některých kostelích a studuje se na univerzitách, abychom nezapomněli na její velký význam.