Národní obrození
Obsah boxu
Národní obrození (někdy označované jako české národní obrození) je klíčové období českých dějin, které se odehrávalo přibližně od poslední třetiny 18. století do revolučního roku 1848. Jednalo se o komplexní proces, jehož hlavním cílem bylo obnovit a pozvednout český jazyk, kulturu a národní identitu, které byly po staletí oslabovány v rámci habsburské monarchie. Hnutí, které začalo v úzkých kruzích intelektuálů, postupně zasáhlo všechny vrstvy společnosti a položilo základy moderního českého národa a pozdějšího samostatného státu.
Proces obrození nebyl pouze jazykovou záležitostí; zahrnoval také oživení zájmu o českou historii, rozvoj literatury, divadla, vědy a novinářství. V konečné fázi přerostl v politický program, který formuloval první požadavky na rovnoprávné postavení českého národa v rámci rakouského císařství.
📜 Historický kontext a příčiny
Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a následné rekatolizaci došlo v Českých zemích k úpadku českého jazyka a národního vědomí. Čeština byla vytlačena z vyšších společenských vrstev, vědy a úřadů němčinou a stala se jazykem venkova a nižších městských vrstev. Šlechta byla z velké části poněmčena nebo nahrazena cizí šlechtou.
Paradoxně, impulsem k počátkům obrození se staly reformy osvícenských panovníků Marie Terezie a zejména jejího syna Josefa II.. Jejich centralizační snahy, které prosazovaly němčinu jako jednotný úřední jazyk monarchie, vyvolaly obrannou reakci u neněmeckých národů, včetně Čechů. Zrušení nevolnictví (1781) a Toleranční patent zároveň zvýšily sociální mobilitu a umožnily nadaným jedincům z venkova přicházet do měst a získávat vzdělání, čímž se vytvářela nová česká inteligence. Vliv Velké francouzské revoluce a myšlenky romantismu, které zdůrazňovaly význam národa, jazyka a lidové kultury, poskytly tomuto hnutí ideologický rámec.
⏳ Fáze Národního obrození
Historikové tradičně dělí Národní obrození do tří hlavních fází, které se liší svými cíli, metodami a šíří společenského záběru.
1️⃣ Fáze: Obranná (cca 1775–1805)
Tato první, nazývaná také vědecká či aristokratická, fáze měla za cíl především záchranu a studium českého jazyka a historie. Byla dílem malé skupiny osvícenských učenců, často z řad šlechty a duchovenstva, kteří se obávali úplného zániku češtiny. Jejich činnost byla spíše obranná – snažili se dokázat, že čeština je plnohodnotný a historicky bohatý jazyk.
Klíčovou postavou této etapy byl Josef Dobrovský, často nazývaný "modrý abbé". Ačkoliv sám v záchranu češtiny jako živého jazyka příliš nevěřil a svá hlavní díla psal německy a latinsky, položil základy moderní české gramatiky a slavistiky. Jeho dílo Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache) kodifikovalo spisovnou češtinu. Dalšími významnými osobnostmi byli historikové Gelasius Dobner a František Martin Pelcl, který vedl první katedru českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. V této době také vznikají první divadelní hry v češtině (divadlo Bouda) a začíná vydávání českých novin, například Václavem Matějem Krameriem.
2️⃣ Fáze: Ofenzivní (cca 1805–1830)
Druhá fáze se vyznačuje přechodem od obrany k aktivnímu tvoření a rozšiřování české kultury. Cílem již nebylo jen jazyk zachránit, ale dokázat, že je schopen vyjadřovat i složité myšlenky ve vědě, umění a filozofii. Obrozenci se snažili vytvořit plnohodnotnou národní kulturu, která by se vyrovnala kultuře německé.
Vůdčí osobností této etapy byl Josef Jungmann. Na rozdíl od skeptického Dobrovského pevně věřil v budoucnost českého národa. Jeho největším dílem je pětidílný Slovník česko-německý, ve kterém shromáždil obrovskou slovní zásobu, přejímal slova z jiných slovanských jazyků a tvořil nová (neologismy), jako například časopis, názor, rostlina či kyslík. Tím položil základy moderní české slovní zásoby.
V této době vznikají klíčové národní instituce, jako je Vlastenecké muzeum v Čechách (dnešní Národní muzeum, 1818) a Matice česká (1831). Velký ohlas měly také (později odhalené jako padělky) Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, které měly dokazovat starobylost a vyspělost české literatury. Na obrozeneckém hnutí se začali podílet i slovenští vzdělanci působící v Praze, jako Pavel Josef Šafařík a Ján Kollár, kteří prosazovali myšlenku slovanské vzájemnosti.
3️⃣ Fáze: Vyvrcholení (cca 1830–1848)
Třetí fáze představuje vrchol obrozeneckých snah. Hnutí se stává masovou záležitostí, proniká do všech vrstev společnosti a získává jasný politický rozměr. Čeština se plně etabluje v literatuře, divadle i vědě.
Historik František Palacký se stává politickým vůdcem národa. Jeho monumentální dílo Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě formovalo české historické vědomí a zdůrazňovalo husitskou tradici a boj za svobodu. V literatuře tvoří velikáni českého romantismu: Karel Hynek Mácha (Máj), Karel Jaromír Erben (Kytice) a Božena Němcová (Babička). Velký význam mělo divadlo, zejména hry Josefa Kajetána Tyla, z nichž hra Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka obsahuje píseň Kde domov můj, budoucí českou hymnu.
Novinář Karel Havlíček Borovský založil moderní českou žurnalistiku a politickou satiru. Obrozenecké snahy vyvrcholily v revolučním roce 1848, kdy Češi poprvé formulovali ucelený politický program (petice ve Svatováclavských lázních) požadující jazykovou rovnoprávnost a větší autonomii v rámci Rakouska.
🗣️ Jazyk a literatura
Jazyk byl ústředním bodem celého obrození. Práce Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna vytvořila stabilní základ pro moderní spisovnou češtinu. Jungmann a jeho okruh čelili výzvě, jak vyjádřit pojmy moderní vědy a společnosti, pro které v tehdejší češtině chyběla slova. Řešili to několika způsoby:
- **Purismus:** Snaha o "očištění" jazyka od germanismů.
- **Tvorba neologismů:** Vytváření nových slov, často skládáním nebo odvozováním (např. vzducholoď, náměstí).
- **Přejímání slov:** Inspirace z jiných slovanských jazyků, především z polštiny a ruštiny.
- **Oživování archaismů:** Vracení starých, zapomenutých slov z historických textů.
Literatura prošla bouřlivým vývojem od jednoduchých buditelských básní a divadelních her až po vrcholná díla romantismu, která snesla srovnání s evropskou tvorbou.
🏛️ Instituce a kultura
Kromě literatury se obrození projevilo zakládáním institucí, které se staly pilíři národního života:
- Národní muzeum (1818): Původně Vlastenecké muzeum, stalo se centrem české vědy a sbírkotvorné činnosti.
- Matice česká (1831): Vydavatelský spolek, který umožnil vydávání náročných vědeckých a literárních děl v češtině, včetně Jungmannova slovníku a Palackého dějin.
- Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách (1833): Podporovala české podnikání a technické vzdělávání.
- Měšťanská beseda (1845): Společenské centrum českých vlastenců v Praze.
- Ochotnické divadlo: Hrálo klíčovou roli v šíření českého jazyka a národního povědomí na venkově.
🌍 Politický rozměr a ideologie
V poslední fázi obrození se zformoval první ucelený český politický program – Austroslavismus. Jeho hlavním teoretikem byl František Palacký. Austroslavismus neusiloval o rozbití Rakouska, ale o jeho přeměnu ve federaci rovnoprávných národů. Silné, federalizované Rakousko mělo podle Palackého sloužit jako ochrana malých slovanských národů před rozpínavostí Německa a Ruska. Tento koncept se stal na dlouhou dobu hlavním proudem české politiky.
🏆 Význam a odkaz
Národní obrození je považováno za jeden z nejúspěšnějších procesů formování moderního národa v Evropě. Během zhruba tří generací se podařilo:
- Zachránit a plně obnovit český jazyk jako nástroj pro všechny oblasti lidské činnosti.
- Vytvořit moderní českou kulturu, literaturu, vědu a umění.
- Zformovat silné národní vědomí u širokých vrstev obyvatelstva.
- Položit základy pro politickou emancipaci Čechů, která nakonec vedla ke vzniku samostatného Československa v roce 1918.
Odkaz Národního obrození je v české společnosti přítomen dodnes, ať už v podobě jazyka, který používáme, národních institucí, nebo v samotném pojetí české národní identity.
🤔 Pro laiky
Představte si, že by se ve vaší zemi skoro přestal používat váš rodný jazyk. Všude na úřadech, ve školách i ve městech by se mluvilo cizí řečí a vaše vlastní kultura by pomalu mizela. Přesně to hrozilo češtině v 18. století. Národní obrození bylo obrovské úsilí skupiny nadšenců – vědců, spisovatelů, učitelů a obyčejných lidí – kteří se rozhodli češtinu a českou kulturu zachránit.
Začali tím, že sbírali staré knihy a lidové písně, aby dokázali, jak bohatou má národ historii. Pak začali psát první moderní slovníky a gramatiky, aby se jazyk mohl správně učit. Vymýšleli také nová česká slova pro věci, které dříve české jméno neměly (třeba pro chemii nebo techniku). Postupně začali psát v češtině básně, romány a divadelní hry, které si lidé oblíbili. Založili také Národní muzeum a další instituce. Díky jejich práci, která trvala několik desítek let, se čeština nejen zachránila, ale stala se opět plnohodnotným jazykem a Češi si znovu uvědomili, kdo jsou. Byl to vlastně restart českého národa, který vedl až ke vzniku samostatného státu.