Pohádka
Obsah boxu
Šablona:Infobox - literární žánr Pohádka je prozaický nebo vzácněji veršovaný epický žánr lidové slovesnosti i autorské literatury. Její děj se obvykle odehrává ve fiktivním, geograficky i časově neurčeném světě, kde se běžná realita prolíná s nadpřirozenými jevy, magickými bytostmi a kouzly. Klíčovým prvkem pohádky je symbolický a často zjednodušený boj dobra se zlem, který téměř vždy končí vítězstvím pozitivních hodnot a hrdinů, tzv. šťastným koncem. Původně určená pro dospělé i děti, se v moderní době stala především doménou dětské literatury a filmového průmyslu.
Pohádky plní několik funkcí: zábavní, výchovnou (předávají morální ponaučení) a psychologickou (pomáhají zpracovávat strachy a složité životní situace). Využívají ustálené motivy, symboly a archetypální postavy (statečný hrdina, krásná princezna, zlá čarodějnice, moudrý král), které jsou snadno srozumitelné napříč kulturami.
📜 Historie a vývoj
Historie pohádky je stará jako lidstvo samo. Její kořeny sahají hluboko do mytologií a ústních tradic dávných civilizací, kde příběhy sloužily k vysvětlení světa, předávání moudrosti a zábavě.
🏛️ Ústní tradice a první sbírky
Po staletí existovaly pohádky pouze v ústní podobě a byly předávány z generace na generaci. Každý vypravěč příběh mírně pozměnil a přizpůsobil svým posluchačům. Teprve s rozvojem knihtisku se začaly objevovat první písemné sbírky. Mezi nejstarší patří Pentameron italského spisovatele Giambattisty Basileho ze 17. století.
Skutečný přelom nastal ve Francii na dvoře krále Ludvíka XIV., kde Charles Perrault sepsal a upravil známé příběhy jako Popelka, Šípková Růženka nebo Kocour v botách. Perrault pohádky zjemnil a přizpůsobil vkusu aristokratické společnosti.
📖 Romantismus a národní obrození
Nejvýznamnější období pro sběr a studium pohádek nastalo v 19. století s příchodem romantismu. Intelektuálové v pohádkách spatřovali "duši národa" a pramen původní, nezkažené kultury. V Německu se stali klíčovými postavami Bratři Grimmové, Jacob a Wilhelm, kteří s vědeckou pečlivostí sesbírali a vydali stovky lidových pohádek, včetně Sněhurky, Jeníčka a Mařenky nebo Červené karkulky. Jejich práce inspirovala sběratele po celé Evropě.
V českých zemích se v období národního obrození stali hlavními sběrateli Karel Jaromír Erben (Prostonárodní české písně a říkadla) a především Božena Němcová (Národní báchorky a pověsti). Jejich práce měla nejen literární, ale i obrovský kulturní a jazykový význam.
✍️ Autorská pohádka
Vedle sběratelů lidových příběhů se začal rozvíjet i žánr autorské (umělé) pohádky. Jejím nejvýznamnějším představitelem je dánský spisovatel Hans Christian Andersen. Na rozdíl od lidových pohádek jsou Andersenovy příběhy (Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty) psychologicky propracovanější, často obsahují autobiografické prvky a ne vždy končí jednoznačně šťastně. Mezi další významné autory patří Oscar Wilde nebo v Česku Karel Čapek (Devatero pohádek) a Jan Werich (Fimfárum).
🎬 20. a 21. století
Ve 20. století pohádku zásadně ovlivnil film. Studio Walta Disneyho vytvořilo animované verze klasických pohádek, které se staly celosvětově známými, i když se často výrazně odlišovaly od původních, temnějších předloh. V Československu vznikla silná tradice hraných filmových pohádek, které jsou dodnes populární (např. Tři oříšky pro Popelku, S čerty nejsou žerty, Pyšná princezna).
V současnosti zažívá pohádka renesanci v podobě moderních reinterpretací a revizí, které často boří tradiční klišé (např. série Shrek) nebo propojují pohádkové motivy s žánrem fantasy.
⚙️ Charakteristické rysy
Pohádky sdílejí řadu společných znaků, které je odlišují od jiných literárních žánrů.
- Neurčitost místa a času: Děj začíná typickými frázemi jako "Bylo, nebylo..." nebo "Za sedmero horami a sedmero řekami...", které příběh vyjímají z konkrétní reality a dodávají mu univerzální platnost.
- Magie a nadpřirozeno: Svět pohádek je plný kouzelných předmětů (sedmimílové boty, živá voda), mluvících zvířat a nadpřirozených bytostí (drak, čarodějnice, vodník, víla).
- Boj dobra se zlem: Základní osa příběhu je postavena na konfliktu mezi jasně definovaným dobrem a zlem. Tento boj je často symbolický a hrdina musí projít řadou zkoušek.
- Archetypální postavy: Postavy jsou nositeli určitých vlastností a funkcí, nikoli komplexními charaktery. Typickými archetypy jsou nejmladší syn (považovaný za hloupého, ale ve skutečnosti chytrý a odvážný), zlá macecha, spravedlivý král nebo pomocník (kouzelný dědeček, moudré zvíře). Ruský folklorista Vladimír Propp analyzoval strukturu pohádek a identifikoval 31 stálých funkcí postav.
- Symbolika čísel: Často se opakují magická čísla, především tři (tři úkoly, tři bratři, tři sudičky), sedm (sedm krkavců, za sedmero horami) a dvanáct.
- Šťastný konec: Téměř všechny pohádky končí vítězstvím dobra, potrestáním zla a odměnou pro hrdinu (získání princezny a "půl království"). Tento princip, označovaný J. R. R. Tolkienem jako eukatastrofa, přináší pocit řádu a spravedlnosti.
- Opakování a gradace: Děj se často opakuje ve třech stupních, přičemž každý další pokus je obtížnější (např. plnění tří úkolů).
📚 Typologie pohádek
Pohádky lze dělit podle různých kritérií, nejčastěji podle původu a obsahu.
Podle původu
- Lidová pohádka: Původně ústně tradovaný příběh anonymního autora. Vyznačuje se jednoduchostí, ustálenými frázemi a formulacemi. Je produktem kolektivní tvořivosti.
- Autorská (umělá) pohádka: Dílo konkrétního autora. Je jazykově i psychologicky propracovanější, může odrážet autorovy osobní postoje a nemusí se držet všech tradičních pravidel (např. šťastného konce).
Podle obsahu
- Kouzelná (fantastická) pohádka: Nejtypičtější druh, kde hlavní roli hrají nadpřirozené síly, kouzla a magické bytosti. Hrdina vítězí díky pomoci kouzelných pomocníků nebo předmětů.
- Zvířecí pohádka: Hlavními postavami jsou zvířata, která jednají a mluví jako lidé. Často se prolíná s bajkou, ale na rozdíl od ní nemusí obsahovat explicitní morální ponaučení.
- Novelistická pohádka: Příběh s realistickými prvky, kde hrdina vítězí spíše chytrostí, vtipem a lstí než pomocí kouzel. Příkladem je Chytrá horákyně.
- Legendární pohádka: Obsahuje postavy a motivy z křesťanství (Bůh, Ježíš Kristus, svatí, čert).
心理 Psychologický a společenský význam
Pohádky nejsou jen jednoduché příběhy pro děti. Mají hluboký psychologický a sociokulturní význam.
Rakousko-americký psycholog Bruno Bettelheim ve své knize Za tajemstvím pohádek tvrdil, že pohádky pomáhají dětem vyrovnat se s jejich vnitřními konflikty, strachy a vývojovými stádii (např. sourozenecká rivalita, úzkost z odloučení). Symbolická forma jim umožňuje bezpečně zpracovat negativní emoce.
Z pohledu psychoanalýzy (inspirované C. G. Jungem) představují pohádkové postavy a motivy univerzální archetypy kolektivního nevědomí (Anima, Animus, Stín, Moudrý stařec). Cesta hrdiny je pak symbolem procesu individuace – cesty k sebepoznání a celistvosti.
Pohádky jsou také cenným historickým pramenem, protože odrážejí hodnoty, sociální struktury, obavy a touhy společnosti, ve které vznikly. Feministická kritika například upozorňuje na pasivní roli ženských postav (čekající princezny), zatímco moderní adaptace se snaží tyto stereotypy aktivně měnit.
💡 Pro laiky
Pohádka je jako velmi starý příběh, který si lidé vyprávěli večer u ohně, aby se zabavili a něco se naučili. Většinou je o tom, jak někdo statečný a dobrý (třeba obyčejný Honza) porazí něco zlého (například draka nebo zlou čarodějnici) s pomocí kouzel, chytrosti a dobrých přátel.
Není důležité, kdy přesně a kde se příběh odehrává. Důležité je jeho poselství: že dobro, odvaha a laskavost nakonec vždy zvítězí nad zlem, lží a sobectvím. Postavy jsou často zjednodušené – princezna je krásná a hodná, macecha zlá a závistivá, král moudrý. To nám pomáhá rychle pochopit, kdo je kdo a komu máme fandit. I když se dnes pohádky zdají být hlavně pro děti, původně byly i pro dospělé a řešily i vážné věci, jako je hlad, nespravedlnost nebo smrt, ale v symbolické a srozumitelné podobě.