Camillo Cavour

Rozbalit box

Obsah boxu

Camillo Benso, hrabě Cavour
Soubor:Camillo Benso, conte di Cavour (1864).jpg
Portrét Camilla Cavoura, kolem roku 1860
Ve funkci	23. března 1861 – 6. června 1861
Předchůdce	Funkce zřízena
Nástupce	Bettino Ricasoli
Ve funkci	4. listopadu 1852 – 19. července 1859 21. ledna 1860 – 23. března 1861
Předchůdce	Massimo d'Azeglio Alfonso Ferrero La Marmora
Nástupce	Alfonso Ferrero La Marmora Funkce zrušena
Osobní údaje
Narození	10. srpna 1810 Turín, Francouzské císařství
Úmrtí	6. června 1861 Turín, Italské království
Politická strana	Pravice (Destra storica)
Podpis	Soubor:Camillo Benso di Cavour signature.svg

Camillo Benso, hrabě Cavour (italsky Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, conte di Cavour, di Cellarengo e di Isolabella; * 10. srpna 1810, Turín – 6. června 1861, Turín) byl italský státník, klíčová postava italského sjednocení, známého jako Risorgimento. Působil jako předseda vlády Sardinského království a po sjednocení se stal prvním předsedou vlády Italského království. Byl mistrem reálné politiky, diplomacie a politických intrik, díky nimž dokázal z malého Sardinského království učinit hybnou sílu, která sjednotila roztříštěný Apeninský poloostrov.

📜 Život a politická kariéra

👶 Raný život a vzdělání

Camillo Cavour se narodil v Turíně do aristokratické rodiny. Jeho otec, markýz Michele Benso di Cavour, patřil k piemontské šlechtě a zastával významné pozice ve správě Napoleonovy Itálie. Jeho matka, Adèle de Sellon, pocházela z francouzsky mluvící švýcarské protestantské rodiny, což Cavourovi poskytlo širší evropský rozhled.

V mládí byl poslán na vojenskou akademii v Turíně, kterou absolvoval v roce 1826 s hodností poručíka ženijního vojska. Během služby se však stále více zajímal o politiku a ekonomii a jeho liberální názory ho brzy dostaly do konfliktu s konzervativním prostředím sardinské armády. V roce 1831 armádu opustil a věnoval se správě rodinných statků, kde zavedl moderní zemědělské postupy. Podnikl také rozsáhlé cesty po Evropě, zejména do Velké Británie a Francie, kde obdivoval jejich politické systémy a ekonomický pokrok. Tyto cesty hluboce ovlivnily jeho politické myšlení.

📈 Vstup do politiky

Do politického života vstoupil Cavour aktivně během revolučního roku 1848. V roce 1847 založil spolu s Cesarem Balbem vlivný umírněně liberální deník Il Risorgimento, který prosazoval konstituční monarchii, ekonomické reformy a sjednocení Itálie pod vedením savojské dynastie. Po přijetí ústavy (Statuto Albertino) králem Karlem Albertem byl Cavour v červnu 1848 zvolen do parlamentu Sardinského království.

Rychle se projevil jako schopný a pragmatický politik. V roce 1850 byl jmenován ministrem zemědělství a obchodu ve vládě Massima d'Azeglia. O rok později převzal i ministerstvo financí. V této roli prosadil řadu reforem zaměřených na modernizaci ekonomiky: uzavřel obchodní smlouvy s dalšími evropskými státy, investoval do výstavby železnic a podporoval průmyslový rozvoj.

👑 Předseda vlády Sardinského království

V listopadu 1852 se Cavour stal předsedou vlády Sardinského království. Jeho hlavním cílem bylo posílit království ekonomicky i vojensky a připravit ho na vůdčí roli v procesu sjednocení Itálie. V domácí politice pokračoval v liberálních reformách a omezoval vliv církve, což vedlo k napjatým vztahům s Papežským státem.

Jeho zahraniční politika byla založena na principu Realpolitik. Cavour si uvědomoval, že Sardinské království nemůže porazit mocné Rakouské císařství, které ovládalo severní Itálii (Lombardsko-benátské království), bez pomoci silného spojence. Jeho diplomacie se proto soustředila na získání podpory jedné z evropských velmocí.

🌍 Krymská válka a Pařížský kongres

Geniální diplomatickou příležitost Cavour spatřil v Krymské válce (1853–1856). Přes odpor v parlamentu i armádě prosadil vyslání expedičního sboru o síle 15 000 mužů na stranu Francie a Velké Británie proti Rusku. Ačkoliv vojenský přínos Sardinie byl omezený, tento krok umožnil Cavourovi zasednout u jednacího stolu na Pařížském kongresu v roce 1856.

Na kongresu Cavour sice nedosáhl žádných územních zisků, ale podařilo se mu upozornit evropské velmoci na "italskou otázku" – tedy na neudržitelnou situaci na Apeninském poloostrově, rakouskou nadvládu a špatnou vládu v Království obojí Sicílie a Papežském státě. Získal si sympatie britských a především francouzských diplomatů, což položilo základ budoucímu spojenectví.

🤝 Spojenectví s Francií a druhá italská válka za nezávislost

Klíčovým spojencem se pro Cavoura stal francouzský císař Napoleon III.. V červenci 1858 se tajně setkali v lázních Plombières-les-Bains, kde uzavřeli dohodu. Napoleon III. slíbil vojenskou pomoc Sardinii v případě rakouského útoku. Výměnou za pomoc při získání Lombardie a Benátska měla Francie obdržet Savojsko a Nice.

Cavour poté začal systematicky provokovat Rakousko vojenskými manévry u hranic. V dubnu 1859 Rakousko, jak Cavour doufal, vyhlásilo Sardinii válku. Francouzsko-sardinská vojska dosáhla rychlých vítězství v bitvě u Magenty a bitvě u Solferina. Napoleon III. však, znepokojen vysokými ztrátami a hrozbou pruské intervence, nečekaně uzavřel s Rakouskem příměří ve Villafrance. Podle podmínek příměří získala Sardinie pouze Lombardii, zatímco Benátsko zůstalo pod rakouskou nadvládou. Cavour, zrazený a rozzuřený, na protest rezignoval na post premiéra.

🇮🇹 Sjednocení Itálie a poslední roky

Do úřadu se vrátil v lednu 1860. Situace se mezitím dramaticky změnila. Vévodství ve střední Itálii (Toskánsko, Parma, Modena) a část Papežského státu (Romagna) se v revolučním nadšení vyslovily pro připojení k Sardinskému království. Cavour diplomaticky vyjednal s Napoleonem III. souhlas s anexí těchto území výměnou za postoupení Savojska a Nice Francii, což bylo potvrzeno v plebiscitech.

V květnu 1860 se Giuseppe Garibaldi se svou "Výpravou tisíce" vylodil na Sicílii a rychle dobyl celé Království obojí Sicílie. Cavour Garibaldiho dobrodružství zpočátku sledoval s obavami, protože se bál jeho republikánských tendencí a možného útoku na Řím, který by vyprovokoval francouzskou intervenci. Aby situaci dostal pod kontrolu, vyslal sardinskou armádu na jih, která obsadila většinu Papežského státu (kromě Říma a jeho okolí) a spojila se s Garibaldiho vojsky. Garibaldi nakonec projevil loajalitu a dobytá území předal králi Viktoru Emanuelovi II..

Dne 17. března 1861 parlament v Turíně vyhlásil vznik Italského království a Viktor Emanuel II. byl prohlášen jeho králem. Cavour se stal prvním předsedou vlády sjednocené Itálie. Jeho úkolem bylo integrovat rozdílné regiony, vytvořit jednotnou administrativu a řešit obrovské ekonomické a sociální problémy. Uprostřed této horečné práce však Cavour, vyčerpaný neustálým stresem, náhle onemocněl (pravděpodobně malárií) a 6. června 1861 v Turíně zemřel. Jeho poslední slova údajně zněla: "Itálie je stvořena. Vše je v bezpečí."

🧠 Pro laiky

• Risorgimento: Italské slovo, které znamená "obrození" nebo "vzkříšení". Je to název pro politické a sociální hnutí v 19. století, jehož cílem bylo sjednotit Itálii, která byla po staletí rozdělena na mnoho malých států, z nichž některé byly pod cizí nadvládou (hlavně rakouskou). Cavour byl jedním z hlavních "architektů" tohoto procesu.
• Realpolitik (reálná politika): Politický styl, který se nezabývá ideály nebo morálkou, ale soustředí se na praktické cíle a mocenské zájmy státu. Cavour byl mistrem Realpolitik. Neváhal použít diplomacii, tajné dohody, válku i ústupky (jako postoupení Savojska a Nice Francii), aby dosáhl svého hlavního cíle – sjednocené Itálie.
• Italská otázka: Termín používaný v 19. století k popisu politické nestability a roztříštěnosti Apeninského poloostrova. Cavour dokázal tento lokální problém povýšit na celoevropské téma, čímž si zajistil pozornost a později i pomoc velmocí.

🏛️ Odkaz a hodnocení

Camillo Cavour je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 19. století. Byl pragmatickým liberálem, který věřil v pokrok prostřednictvím ekonomické modernizace, parlamentní vlády a diplomacie. Na rozdíl od dalších dvou velkých postav Risorgimenta – idealistického revolucionáře Giuseppe Mazziniho ("duše" sjednocení) a charismatického vojáka Giuseppe Garibaldiho ("meč" sjednocení) – byl Cavour "mozkem" celého procesu.

Jeho největším úspěchem bylo, že dokázal využít mezinárodní situace a ambicí jiných států ve prospěch Itálie. Jeho spojenectví s Francií, ačkoliv skončilo částečným zklamáním, bylo klíčové pro vyhnání Rakušanů z Lombardie. Jeho schopnost ovládnout a usměrnit revoluční síly reprezentované Garibaldim zajistila, že sjednocení proběhlo pod vedením Sardinského království a vedlo ke vzniku konstituční monarchie, nikoliv republiky.

Kritici mu vyčítají především postoupení Nice a Savojska Francii, což bylo vnímáno jako obětování "kolébky" savojské dynastie. Také je kritizován za způsob, jakým bylo připojeno jižní Itálie, což vedlo k dlouhodobým ekonomickým a sociálním problémům (tzv. "jižní otázka"). Přesto jeho politický a diplomatický génius zůstává nesporný. Jeho předčasná smrt byla pro mladý italský stát obrovskou ztrátou, protože Itálie přišla o svého nejzkušenějšího vůdce v kritickém okamžiku formování národa.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 23.12.2025