Camillo Cavour
Obsah boxu
Šablona:Infobox - politik Camillo Benso, hrabě Cavour (italsky Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, conte di Cavour, di Cellarengo e di Isolabella; * 10. srpna 1810, Turín – 6. června 1861, Turín) byl italský státník, klíčová postava italského sjednocení, známého jako Risorgimento. Působil jako předseda vlády Sardinského království a po sjednocení se stal prvním předsedou vlády Italského království. Byl mistrem reálné politiky, diplomacie a politických intrik, díky nimž dokázal z malého Sardinského království učinit hybnou sílu, která sjednotila roztříštěný Apeninský poloostrov.
📜 Život a politická kariéra
👶 Raný život a vzdělání
Camillo Cavour se narodil v Turíně do aristokratické rodiny. Jeho otec, markýz Michele Benso di Cavour, patřil k piemontské šlechtě a zastával významné pozice ve správě Napoleonovy Itálie. Jeho matka, Adèle de Sellon, pocházela z francouzsky mluvící švýcarské protestantské rodiny, což Cavourovi poskytlo širší evropský rozhled.
V mládí byl poslán na vojenskou akademii v Turíně, kterou absolvoval v roce 1826 s hodností poručíka ženijního vojska. Během služby se však stále více zajímal o politiku a ekonomii a jeho liberální názory ho brzy dostaly do konfliktu s konzervativním prostředím sardinské armády. V roce 1831 armádu opustil a věnoval se správě rodinných statků, kde zavedl moderní zemědělské postupy. Podnikl také rozsáhlé cesty po Evropě, zejména do Velké Británie a Francie, kde obdivoval jejich politické systémy a ekonomický pokrok. Tyto cesty hluboce ovlivnily jeho politické myšlení.
📈 Vstup do politiky
Do politického života vstoupil Cavour aktivně během revolučního roku 1848. V roce 1847 založil spolu s Cesarem Balbem vlivný umírněně liberální deník Il Risorgimento, který prosazoval konstituční monarchii, ekonomické reformy a sjednocení Itálie pod vedením savojské dynastie. Po přijetí ústavy (Statuto Albertino) králem Karlem Albertem byl Cavour v červnu 1848 zvolen do parlamentu Sardinského království.
Rychle se projevil jako schopný a pragmatický politik. V roce 1850 byl jmenován ministrem zemědělství a obchodu ve vládě Massima d'Azeglia. O rok později převzal i ministerstvo financí. V této roli prosadil řadu reforem zaměřených na modernizaci ekonomiky: uzavřel obchodní smlouvy s dalšími evropskými státy, investoval do výstavby železnic a podporoval průmyslový rozvoj.
👑 Předseda vlády Sardinského království
V listopadu 1852 se Cavour stal předsedou vlády Sardinského království. Jeho hlavním cílem bylo posílit království ekonomicky i vojensky a připravit ho na vůdčí roli v procesu sjednocení Itálie. V domácí politice pokračoval v liberálních reformách a omezoval vliv církve, což vedlo k napjatým vztahům s Papežským státem.
Jeho zahraniční politika byla založena na principu Realpolitik. Cavour si uvědomoval, že Sardinské království nemůže porazit mocné Rakouské císařství, které ovládalo severní Itálii (Lombardsko-benátské království), bez pomoci silného spojence. Jeho diplomacie se proto soustředila na získání podpory jedné z evropských velmocí.
🌍 Krymská válka a Pařížský kongres
Geniální diplomatickou příležitost Cavour spatřil v Krymské válce (1853–1856). Přes odpor v parlamentu i armádě prosadil vyslání expedičního sboru o síle 15 000 mužů na stranu Francie a Velké Británie proti Rusku. Ačkoliv vojenský přínos Sardinie byl omezený, tento krok umožnil Cavourovi zasednout u jednacího stolu na Pařížském kongresu v roce 1856.
Na kongresu Cavour sice nedosáhl žádných územních zisků, ale podařilo se mu upozornit evropské velmoci na "italskou otázku" – tedy na neudržitelnou situaci na Apeninském poloostrově, rakouskou nadvládu a špatnou vládu v Království obojí Sicílie a Papežském státě. Získal si sympatie britských a především francouzských diplomatů, což položilo základ budoucímu spojenectví.
🤝 Spojenectví s Francií a druhá italská válka za nezávislost
Klíčovým spojencem se pro Cavoura stal francouzský císař Napoleon III.. V červenci 1858 se tajně setkali v lázních Plombières-les-Bains, kde uzavřeli dohodu. Napoleon III. slíbil vojenskou pomoc Sardinii v případě rakouského útoku. Výměnou za pomoc při získání Lombardie a Benátska měla Francie obdržet Savojsko a Nice.
Cavour poté začal systematicky provokovat Rakousko vojenskými manévry u hranic. V dubnu 1859 Rakousko, jak Cavour doufal, vyhlásilo Sardinii válku. Francouzsko-sardinská vojska dosáhla rychlých vítězství v bitvě u Magenty a bitvě u Solferina. Napoleon III. však, znepokojen vysokými ztrátami a hrozbou pruské intervence, nečekaně uzavřel s Rakouskem příměří ve Villafrance. Podle podmínek příměří získala Sardinie pouze Lombardii, zatímco Benátsko zůstalo pod rakouskou nadvládou. Cavour, zrazený a rozzuřený, na protest rezignoval na post premiéra.
🇮🇹 Sjednocení Itálie a poslední roky
Do úřadu se vrátil v lednu 1860. Situace se mezitím dramaticky změnila. Vévodství ve střední Itálii (Toskánsko, Parma, Modena) a část Papežského státu (Romagna) se v revolučním nadšení vyslovily pro připojení k Sardinskému království. Cavour diplomaticky vyjednal s Napoleonem III. souhlas s anexí těchto území výměnou za postoupení Savojska a Nice Francii, což bylo potvrzeno v plebiscitech.
V květnu 1860 se Giuseppe Garibaldi se svou "Výpravou tisíce" vylodil na Sicílii a rychle dobyl celé Království obojí Sicílie. Cavour Garibaldiho dobrodružství zpočátku sledoval s obavami, protože se bál jeho republikánských tendencí a možného útoku na Řím, který by vyprovokoval francouzskou intervenci. Aby situaci dostal pod kontrolu, vyslal sardinskou armádu na jih, která obsadila většinu Papežského státu (kromě Říma a jeho okolí) a spojila se s Garibaldiho vojsky. Garibaldi nakonec projevil loajalitu a dobytá území předal králi Viktoru Emanuelovi II..
Dne 17. března 1861 parlament v Turíně vyhlásil vznik Italského království a Viktor Emanuel II. byl prohlášen jeho králem. Cavour se stal prvním předsedou vlády sjednocené Itálie. Jeho úkolem bylo integrovat rozdílné regiony, vytvořit jednotnou administrativu a řešit obrovské ekonomické a sociální problémy. Uprostřed této horečné práce však Cavour, vyčerpaný neustálým stresem, náhle onemocněl (pravděpodobně malárií) a 6. června 1861 v Turíně zemřel. Jeho poslední slova údajně zněla: "Itálie je stvořena. Vše je v bezpečí."
🧠 Pro laiky
- Risorgimento: Italské slovo, které znamená "obrození" nebo "vzkříšení". Je to název pro politické a sociální hnutí v 19. století, jehož cílem bylo sjednotit Itálii, která byla po staletí rozdělena na mnoho malých států, z nichž některé byly pod cizí nadvládou (hlavně rakouskou). Cavour byl jedním z hlavních "architektů" tohoto procesu.
- Realpolitik (reálná politika): Politický styl, který se nezabývá ideály nebo morálkou, ale soustředí se na praktické cíle a mocenské zájmy státu. Cavour byl mistrem Realpolitik. Neváhal použít diplomacii, tajné dohody, válku i ústupky (jako postoupení Savojska a Nice Francii), aby dosáhl svého hlavního cíle – sjednocené Itálie.
- Italská otázka: Termín používaný v 19. století k popisu politické nestability a roztříštěnosti Apeninského poloostrova. Cavour dokázal tento lokální problém povýšit na celoevropské téma, čímž si zajistil pozornost a později i pomoc velmocí.
🏛️ Odkaz a hodnocení
Camillo Cavour je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 19. století. Byl pragmatickým liberálem, který věřil v pokrok prostřednictvím ekonomické modernizace, parlamentní vlády a diplomacie. Na rozdíl od dalších dvou velkých postav Risorgimenta – idealistického revolucionáře Giuseppe Mazziniho ("duše" sjednocení) a charismatického vojáka Giuseppe Garibaldiho ("meč" sjednocení) – byl Cavour "mozkem" celého procesu.
Jeho největším úspěchem bylo, že dokázal využít mezinárodní situace a ambicí jiných států ve prospěch Itálie. Jeho spojenectví s Francií, ačkoliv skončilo částečným zklamáním, bylo klíčové pro vyhnání Rakušanů z Lombardie. Jeho schopnost ovládnout a usměrnit revoluční síly reprezentované Garibaldim zajistila, že sjednocení proběhlo pod vedením Sardinského království a vedlo ke vzniku konstituční monarchie, nikoliv republiky.
Kritici mu vyčítají především postoupení Nice a Savojska Francii, což bylo vnímáno jako obětování "kolébky" savojské dynastie. Také je kritizován za způsob, jakým bylo připojeno jižní Itálie, což vedlo k dlouhodobým ekonomickým a sociálním problémům (tzv. "jižní otázka"). Přesto jeho politický a diplomatický génius zůstává nesporný. Jeho předčasná smrt byla pro mladý italský stát obrovskou ztrátou, protože Itálie přišla o svého nejzkušenějšího vůdce v kritickém okamžiku formování národa.