Přeskočit na obsah

Sudokopytníci

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox živočich

Sudokopytníci (Artiodactyla) jsou velice úspěšným a rozmanitým řádem savců, který zahrnuje přibližně 270 druhů. Jejich klíčovým znakem, od něhož je odvozen i jejich název, je přítomnost sudého počtu prstů (dva nebo čtyři) na končetinách, přičemž osa končetiny prochází mezi třetím a čtvrtým prstem. Mezi nejznámější zástupce patří prasata, velbloudi, hroši, jeleni, žirafy, antilopy, ovce, kozy a skot.

Moderní molekulární a paleontologické výzkumy prokázaly, že nejbližšími příbuznými hrochů jsou kytovci (velryby a delfíni). To znamená, že tradiční řád Sudokopytníci je parafyletickou skupinou, protože nezahrnuje všechny potomky svého společného předka. Z tohoto důvodu vědci zavedli nový, monofyletický řád Cetartiodactyla, který zahrnuje jak tradiční sudokopytníky, tak kytovce. V běžném pojetí se však termín "sudokopytníci" stále používá pro pozemní členy této skupiny.

📖 Charakteristika a anatomie

Sudokopytníci jsou nesmírně rozmanitou skupinou, od malého kančila vážícího méně než kilogram až po obří žirafu nebo hrocha. Přes tuto rozmanitost sdílejí několik klíčových anatomických rysů.

🦶 Končetiny a kopyta

Nejvýraznějším znakem je stavba končetin. Osa nohy prochází mezi třetím a čtvrtým prstem, které jsou nejvíce vyvinuté, nesou většinu váhy a jsou obvykle opatřeny kopyty nebo paznehty. Tento typ končetiny se nazývá paraxonický. První prst zcela vymizel, zatímco druhý a pátý prst jsou často redukované (tzv. paspárky) nebo chybí úplně.

Dalším charakteristickým znakem je stavba hlezenní kosti (astragalus), která má na obou koncích kladkovitou strukturu. To omezuje pohyb nohy do stran, ale zároveň zvyšuje efektivitu a stabilitu při pohybu vpřed, což je klíčové pro rychlý běh a únik před predátory.

🦷 Chrup a trávení

Chrup a trávicí soustava sudokopytníků jsou silně přizpůsobeny jejich stravě. Většina z nich jsou býložravci.

  • Nepřežvýkavci (např. prasata, pekari) jsou často všežraví. Mají plný počet zubů, včetně špičáků, které mohou být přeměněny v kly. Jejich žaludek je jednoduchý.
  • Přežvýkavci (např. turovití, jelenovití) jsou specializovaní na trávení těžko stravitelné rostlinné celulózy. Mají složený žaludek, který se skládá ze tří předžaludků (bachor, čepec, kniha) a vlastního žaludku (slez). V bachoru dochází k mikrobiální fermentaci potravy, kterou následně zvíře vrací do tlamy k dalšímu mechanickému zpracování – přežvykování. Horní řezáky jim často chybí a jsou nahrazeny ztvrdlou rohovinovou destičkou.
  • Mozolnatci (např. velbloud) mají také složený žaludek, ale jeho stavba se od přežvýkavců liší. Jsou jedinými savci, jejichž červené krvinky mají oválný tvar, což je adaptace na život v suchém prostředí.

뿔 Rohy a parohy

Mnoho sudokopytníků je vybaveno hlavovými výběžky, které slouží k obraně, soubojům o samice a jako imponující znak. Existují tři základní typy:

  • Parohy: Jsou typické pro čeleď jelenovitých (s výjimkou soba je nosí pouze samci). Jedná se o kostěné útvary, které zvířata každý rok shazují a následně jim narůstají nové, obvykle větší a složitější. Během růstu jsou pokryty prokrvenou kůží zvanou lýčí.
  • Rohy: Vyskytují se u čeledi turovitých (např. skot, ovce, kozy, antilopy). Jsou tvořeny kostěným výběžkem z čelní kosti, který je pokrytý rohovinovou pochvou z keratinu. Rohy rostou po celý život a neshazují se. Nosí je obě pohlaví, i když samčí bývají větší.
  • Ossikony: Jsou specifické pro žirafovité. Jedná se o chrupavčité výběžky, které postupně kostnatí a jsou trvale pokryty kůží a srstí.

🌍 Evoluce a klasifikace

Sudokopytníci představují fascinující příklad evoluční adaptace a diverzifikace.

🦖 Původ a raný vývoj

První sudokopytníci se objevili v raném eocénu, přibližně před 54 miliony lety, krátce po vymírání na konci křídy. Mezi nejstarší známé zástupce patří rody jako Diacodexis, malá zvířata velikosti králíka, která žila v Severní Americe a Eurasii. Během eocénu a následujících období se skupina rychle diverzifikovala a obsadila širokou škálu ekologických nik.

🐋 Vztah ke kytovcům (Cetartiodactyla)

Jedním z největších objevů v zoologii konce 20. století bylo odhalení blízké příbuznosti sudokopytníků a kytovců. Dlouho se předpokládalo, že kytovci se vyvinuli z dnes již vyhynulých masožravých savců. Nicméně, genetické analýzy a nálezy fosilií přechodných forem (např. Pakicetus, Indohyus) jednoznačně ukázaly, že kytovci se vyvinuli z raných sudokopytníků.

Nejbližšími žijícími příbuznými kytovců jsou hroši. Jejich poslední společný předek žil přibližně před 55 miliony lety. Tento objev vedl k přehodnocení systematiky a vytvoření řádu Cetartiodactyla, který zahrnuje všechny potomky tohoto společného předka, tedy jak pozemské sudokopytníky, tak plně akvatické kytovce.

🔬 Systematika

Moderní klasifikace řádu Cetartiodactyla je následující:

🗺️ Rozšíření a ekologie

Sudokopytníci jsou kosmopolitní skupinou, která obývá všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Do Austrálie a na Nový Zéland byli introdukováni člověkem. Adaptovali se na téměř všechny typy prostředí, od arktické tundry (sob polární, pižmoň) přes lesy mírného pásu (jelen lesní, prase divoké), stepi a savany (antilopy, buvoli) až po pouště (velbloud, oryx) a vysoké hory (kamzík, kozorožec).

Většinou se jedná o sociální zvířata žijící ve stádech, která mohou mít složitou hierarchii. Tato strategie jim poskytuje ochranu před predátory. Jsou klíčovou součástí mnoha ekosystémů, kde jako primární konzumenti ovlivňují vegetaci a zároveň slouží jako hlavní kořist pro velké šelmy.

🧑‍🤝‍🧑 Vztah s člověkem

Vztah mezi člověkem a sudokopytníky je jedním z nejdůležitějších v historii lidstva.

🐄 Domestikace

Sudokopytníci patří mezi nejdůležitější domestikovaná zvířata. Jejich chov umožnil přechod lidských společností od lovu a sběru k zemědělství a stál u zrodu prvních civilizací.

🏹 Lov a ochrana

Mnoho druhů sudokopytníků bylo a je významnou lovnou zvěří. V moderní době je lov regulován mysliveckými zákony, ale pytláctví stále představuje vážnou hrozbu pro mnoho populací, zejména v Africe a Asii.

Některé druhy se ocitly na pokraji vyhynutí v důsledku ztráty přirozeného prostředí, nadměrného lovu a konkurence s domácími zvířaty. Mezi ohrožené druhy patří například adax, některé druhy přímorožců nebo sajga tatarská. Úspěšné ochranářské programy naopak pomohly zachránit druhy jako zubr evropský nebo vidloroh americký.

💡 Pro laiky

  • Sudokopytník: Název je odvozen od slova "sudý", což znamená rovný počet (2, 4, 6...). Tato zvířata našlapují na sudý počet prstů, nejčastěji na dva hlavní (třetí a čtvrtý), které tvoří paznehty nebo kopyta.
  • Přežvýkavec: Je to býložravec se speciálním trávením. Má žaludek složený z několika částí. Potravu (např. trávu) nejprve rychle spolkne do první části žaludku (bachoru), kde ji začnou rozkládat bakterie. Později si tuto částečně natrávenou potravu v klidu vrátí zpět do tlamy, znovu ji důkladně rozžvýká a teprve poté ji polkne do dalších částí žaludku k finálnímu strávení. Tímto způsobem dokáže z rostlin získat maximum živin.
  • Paraphyletická skupina: Představte si rodokmen. Paraphyletická skupina je jako kdybyste do rodinné fotografie zahrnuli babičku a dědečka a většinu jejich vnoučat, ale jedno vnouče byste vynechali. Tradiční "sudokopytníci" jsou takovou skupinou, protože zahrnují společného předka, ale vynechávají jednu z větví jeho potomků – kytovce (velryby).
  • Monofyletická skupina (Klad): To je kompletní rodinná fotografie – společný předek a VŠICHNI jeho potomci. Nový řád Cetartiodactyla je monofyletický, protože zahrnuje společného předka a všechny jeho potomky, tedy jak pozemské sudokopytníky, tak i kytovce.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Sudokopytníci&oldid=18622“