Císař Svaté říše římské
Obsah boxu
Císař Svaté říše římské (Šablona:Jazykem, Šablona:Jazykem) byl volený panovník Svaté říše římské, mnohonárodnostního a komplexního politického útvaru, který existoval ve střední Evropě po většinu středověku a raného novověku.
Titul navazoval na tradici římských císařů a byl vnímán jako nejvyšší světská autorita v křesťanském světě, přičemž jeho nositel byl považován za ochránce katolické církve a světského vůdce křesťanstva. Ačkoliv se jeho reálná moc v průběhu staletí výrazně měnila, symbolický význam titulu zůstával obrovský až do zániku říše v roce 1806. Od 15. století byli téměř bez přerušení císaři voleni z rodu Habsburků.
📜 Historie
Historie císařského titulu je neoddělitelně spjata s dějinami samotné Svaté říše římské. Lze ji rozdělit do několika klíčových fází.
👑 Obnovení císařství
Tradice císařství v západní Evropě byla obnovena na Vánoce roku 800, kdy papež Lev III. korunoval v Římě franského krále Karla Velikého na císaře. Tento akt, známý jako translatio imperii (přenesení císařství), symbolicky přenesl dědictví Římské říše z Byzantinců na Franskou říši. Po rozpadu Franské říše Verdunskou smlouvou v roce 843 císařský titul ztratil na významu a na několik desetiletí prakticky zanikl.
🇩🇪 Otonská renesance
Skutečný počátek Svaté říše římské, jak ji známe, je spojen s Otou I. Velikým, králem Východofranské říše. Poté, co konsolidoval svou moc v Německu a porazil Maďary v bitvě na Lechu (955), byl v roce 962 papežem Janem XII. korunován v Římě na císaře. Tímto aktem se císařská hodnost pevně spojila s německým královstvím. Otovi nástupci z otonské a sálské dynastie dále upevňovali moc císaře jako nejvyššího vládce křesťanského světa.
⚔️ Boj o investituru
V 11. a 12. století se císařství dostalo do zásadního konfliktu s papežstvím v tzv. boji o investituru. Jednalo se o spor, kdo má právo jmenovat biskupy a opaty – zda světský vládce (císař), nebo hlava církve (papež). Tento konflikt, jehož vrcholem byla cesta císaře Jindřicha IV. do Canossy, oslabil univerzální nároky císařství a posílil moc papeže i jednotlivých říšských knížat. Spor byl formálně ukončen Wormským konkordátem v roce 1122.
🦅 Štaufská dynastie
Za vlády dynastie Štaufů, zejména za Fridricha I. Barbarossy a Fridricha II., zažilo císařství poslední velký rozkvět své univerzální moci. Štaufové se snažili ovládnout bohatá italská města a obnovit plnou kontrolu nad Itálií. Jejich ambice však vedly k neustálým válkám s Lombardskou ligou a papeži, což nakonec vedlo k pádu jejich dynastie v polovině 13. století.
🗳️ Zlatá bula a kurfiřti
Po pádu Štaufů následovalo období interregna, které ukázalo nutnost formalizovat proces volby císaře. To se stalo v roce 1356, kdy císař Karel IV. vydal Zlatou bulu. Tento klíčový ústavní dokument Svaté říše římské stanovil, že římského krále (a budoucího císaře) bude volit sbor sedmi kurfiřtů (tři duchovní a čtyři světští). Tím byla papežská aprobace volby prakticky eliminována a moc se soustředila do rukou nejmocnějších říšských knížat.
🇦🇹 Vzestup Habsburků
Od 15. století se císařská koruna stala téměř dědičnou v rodu Habsburků. Ačkoliv volba formálně stále probíhala, Habsburkové dokázali díky své moci a diplomatické obratnosti zajistit zvolení svých kandidátů po několik staletí. Císaři jako Maxmilián I., Karel V. a Ferdinand I. čelili novým výzvám, jako byla hrozba Osmanské říše a náboženská reformace.
✝️ Reformace a třicetiletá válka
Reformace v 16. století hluboce rozdělila říši na katolický a protestantský tábor, což dramaticky oslabilo autoritu katolického císaře. Náboženské napětí vyvrcholilo v třicetileté válce (1618–1648), která zpustošila střední Evropu. Vestfálský mír, který válku ukončil, potvrdil náboženskou svobodu a výrazně posílil suverenitu jednotlivých říšských států na úkor centrální císařské moci. Říše se stala spíše volnou konfederací států.
🌅 Soumrak a zánik
V 18. století byla moc císaře již převážně symbolická a omezovala se na jeho přímé državy (především Habsburská monarchie). Vzestup Pruska jako rivala Habsburků v rámci říše dále podkopal císařskou autoritu. Definitivní konec přišel s Francouzskou revolucí a nástupem Napoleona Bonaparta. Po porážce v bitvě u Slavkova a vytvoření Rýnského spolku Napoleonem donutil poslední císař František II. k abdikaci. 6. srpna 1806 František II. složil korunu Svaté říše římské a prohlásil říši za zaniklou. Sám již od roku 1804 používal titul rakouského císaře.
🗳️ Volba a korunovace
Cesta k císařskému trůnu byla dvoustupňová: 1. Volba římským králem: Panovník byl nejprve zvolen sborem kurfiřtů jako římský král (Šablona:Jazykem). Tato volba se obvykle konala ve Frankfurtu nad Mohanem. Zvolený král mohl vykonávat vládu v Německu, ale titul císaře mu ještě nenáležel. 2. Císařská korunovace: Plný titul císaře získal panovník až po korunovaci papežem v Římě. Tato cesta do Říma, známá jako Römerzug, byla nákladnou a často nebezpečnou vojenskou výpravou. Od 16. století se od papežské korunovace upustilo a zvolený římský král automaticky přijímal titul "zvolený císař" (Šablona:Jazykem). Posledním císařem korunovaným papežem v Římě byl Fridrich III. Habsburský v roce 1452.
⚙️ Pravomoci a role
Teoreticky byl císař nejvyšším světským vládcem, jehož moc byla omezena pouze Bohem. Jeho hlavními úkoly byly:
- Ochrana církve a víry: Císař byl považován za světskou hlavu křesťanstva a ochránce papeže.
- Nejvyšší soudce: Byl nejvyšší odvolací instancí v říši, tuto funkci vykonával prostřednictvím Říšského komorního soudu a Říšské dvorské rady.
- Nejvyšší lenní pán: Všechna říšská knížata byla teoreticky jeho vazaly. Císař mohl udělovat a odnímat léna.
- Svolavatel Říšského sněmu: Císař svolával a předsedal Říšskému sněmu (Šablona:Jazykem), shromáždění říšských stavů.
V praxi byla císařova moc silně omezena mocí říšských knížat, zejména kurfiřtů. Po Vestfálském míru se jeho pravomoci staly z velké části ceremoniálními a jeho skutečná moc plynula z jeho vlastních dědičných zemí.
👑 Symboly a tituly
Moc a prestiž císaře byly podtrženy řadou symbolů a titulů.
- Říšské klenoty (Šablona:Jazykem): Soubor korunovačních předmětů, který zahrnoval císařskou korunu, Svaté kopí a císařský meč. Byly uchovávány v Norimberku a později ve Vídni.
- Dvouhlavý orel: Symbol, který představoval spojení světské a duchovní moci a nárok na dědictví Východořímské i Západořímské říše.
- Titulatura: Plný titul císaře byl často velmi dlouhý, například za Karla V. zněl: „Karel Pátý, z Boží milosti zvolený císař římský, po všechny časy rozmnožitel říše, král německý, španělský, obojí Sicílie, jeruzalémský, uherský, dalmatský, chorvatský etc., arcivévoda rakouský, vévoda burgundský etc., hrabě habsburský, flanderský, tyrolský etc.“
💡 Pro laiky
- Co byla Svatá říše římská? Představte si ji ne jako jeden stát (jako je dnes Německo nebo Francie), ale spíše jako spolek mnoha menších království, vévodství a měst pod volnou vládou jednoho císaře. Byla "svatá", protože se považovala za ochránce křesťanství, "římská", protože navazovala na tradici starověkého Říma, a "říše", protože ji vedl císař.
- Kdo byl kurfiřt? Kurfiřti byli nejmocnější vládci v říši (například český král nebo saský vévoda), kteří měli exkluzivní právo volit císaře. Bylo to něco jako velmi malá a elitní skupina volitelů.
- Proč se císař hádal s papežem? Šlo o moc. Císař se viděl jako nejvyšší vládce na Zemi, ale papež se zase považoval za hlavu celého křesťanstva, kterému se musí podřídit i císař. Jejich spor o to, kdo je "šéf", trval staletí.
- Byl císař absolutní vládce? Vůbec ne. Jeho moc byla neustále omezována ostatními knížaty v říši. Nemohl si jen tak dělat, co chtěl, jako třeba francouzský král. Musel neustále vyjednávat a hledat kompromisy.
📜 Seznam významných císařů (výběr)
- Karel Veliký (800–814) – obnovitel císařství na Západě
- Ota I. Veliký (962–973) – skutečný zakladatel Svaté říše římské
- Jindřich IV. (1084–1105) – hlavní postava boje o investituru
- Fridrich I. Barbarossa (1155–1190) – jeden z nejznámějších středověkých císařů, vůdce křížové výpravy
- Fridrich II. Štaufský (1220–1250) – vzdělaný a kontroverzní panovník, zvaný Stupor mundi (Údiv světa)
- Karel IV. (1355–1378) – český král, autor Zlaté buly, za jehož vlády byla Praha centrem říše
- Zikmund Lucemburský (1433–1437) – český, uherský a římský panovník, organizátor kostnického koncilu
- Karel V. (1530–1556) – nejmocnější Habsburk, v jehož říši "slunce nezapadalo"
- František II. (1792–1806) – poslední císař Svaté říše římské