Úzkostná porucha

Šablona:Infobox - nemoc ```

``` Úzkostná porucha je zastřešující termín pro skupinu duševních poruch, jejichž společným znakem jsou výrazné a trvalé pocity úzkosti a strachu. Na rozdíl od běžné, přirozené úzkosti, která je normální reakcí na stres, je úzkost u těchto poruch nadměrná, často neodpovídá reálné situaci a významně narušuje každodenní fungování jedince v osobním, sociálním i pracovním životě.

Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější psychické poruchy na světě a postihují lidi všech věkových kategorií. Projevují se kombinací psychických, tělesných a behaviorálních symptomů. Léčba, která obvykle zahrnuje psychoterapii, farmakoterapii nebo jejich kombinaci, je ve většině případů účinná. ```

```

🧠 Co je úzkostná porucha?

Základem úzkostné poruchy je patologická úzkost. Zatímco normální úzkost je adaptivní emocí, která nás varuje před nebezpečím a motivuje k akci (např. nervozita před zkouškou nás nutí se učit), patologická úzkost je nepřiměřená, intenzivní a dlouhodobá. Člověk s úzkostnou poruchou prožívá obavy a strach i v situacích, které objektivně nejsou nebezpečné, nebo je jeho reakce na potenciální hrozbu zcela neadekvátní.

Tento stav není projevem slabosti nebo nedostatku vůle, ale jedná se o skutečné onemocnění mozku, které ovlivňuje zpracování emocí a vnímání hrozeb. Mozkové struktury jako amygdala (centrum strachu) a prefrontální kůra (centrum racionálního rozhodování) mohou u lidí s úzkostnými poruchami fungovat odlišně, což vede k přehnané reakci na stresory. ```

```

📋 Typy úzkostných poruch

Úzkostné poruchy tvoří širokou kategorii, která se dále dělí na několik specifických diagnóz. Podle mezinárodních klasifikačních systémů, jako je MKN-11 nebo DSM-5, patří mezi hlavní typy:

Generalizovaná úzkostná porucha (GAD)
- Projevuje se chronickou, všudypřítomnou a těžko kontrolovatelnou úzkostí a obavami z mnoha různých oblastí života (práce, rodina, zdraví, finance). Tyto starosti jsou doprovázeny tělesnými příznaky jako svalové napětí, únava a poruchy spánku.

Panická porucha
- Charakterizují ji opakované a nečekané záchvaty paniky – náhlé epizody intenzivního strachu, které dosahují vrcholu během několika minut. Jsou doprovázeny silnými tělesnými příznaky, jako je bušení srdce, dušnost, bolest na hrudi, závratě a strach ze smrti nebo zešílení.

Sociální úzkostná porucha (sociální fobie)
- Zahrnuje intenzivní strach a úzkost ze sociálních situací, ve kterých by jedinec mohl být pozorován nebo hodnocen ostatními. Lidé s touto poruchou se obávají ztrapnění nebo ponížení a často se takovým situacím (např. mluvení na veřejnosti, setkávání s novými lidmi) vyhýbají.

Agorafobie
- Je definována jako strach a úzkost z míst nebo situací, ze kterých by mohl být únik obtížný nebo kde by nebyla dostupná pomoc v případě panického záchvatu. Typicky se jedná o otevřená prostranství, veřejnou dopravu, nákupní centra nebo davy lidí.

Specifické fobie
- Jedná se o výrazný a nepřiměřený strach z konkrétního objektu nebo situace, například ze zvířat (pavouci, psi), přírodního prostředí (výšky, bouřky), krve a zranění nebo specifických situací (uzavřené prostory).

Separační úzkostná porucha
- Typická především pro dětství, ale může se vyskytnout i v dospělosti. Projevuje se nadměrným strachem z odloučení od domova nebo od osob, ke kterým má jedinec silnou citovou vazbu.

Selektivní mutismus
- Vzácná porucha, která se projevuje neschopností mluvit v určitých sociálních situacích (např. ve škole), ačkoliv v jiném prostředí (např. doma) jedinec mluví normálně.

Dříve byly pod úzkostné poruchy řazeny i obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) a posttraumatická stresová porucha (PTSD). V novějších klasifikacích (DSM-5, MKN-11) mají tyto poruchy již své vlastní samostatné kapitoly, ačkoliv úzkost zůstává jejich významnou součástí. ```

```

🧬 Příčiny a rizikové faktory

Vznik úzkostných poruch je komplexní a nelze jej připsat jediné příčině. Jedná se o souhru několika faktorů:

Biologické a genetické faktory
- Dědičnost hraje významnou roli; výskyt úzkostných poruch v rodině zvyšuje riziko jejich rozvoje. Svou roli hraje také nerovnováha neurotransmiterů v mozku, zejména serotoninu, kyseliny gama-aminomáselné (GABA) a noradrenalinu.

Psychologické faktory
- Určité osobnostní rysy, jako je neuroticismus (sklony k prožívání negativních emocí) nebo behaviorální inhibice (plachost a ostýchavost v dětství), jsou spojeny s vyšším rizikem. Kognitivní vzorce, jako je tendence ke katastrofickému myšlení (očekávání nejhoršího možného scénáře) nebo nadměrná pozornost věnovaná hrozbám, také přispívají k udržování úzkosti.

Faktory prostředí a životní události
- Prožití traumatických událostí (zneužívání, nehoda, násilí), chronický stres, nestabilní rodinné prostředí v dětství nebo významné životní změny mohou být spouštěčem úzkostné poruchy u predisponovaných jedinců.

Zdravotní stav
- Některé tělesné nemoci (např. onemocnění štítné žlázy, srdeční arytmie) nebo užívání určitých léků či návykových látek mohou vyvolat příznaky podobné úzkosti.

```

🩺 Diagnostika

Diagnostiku úzkostné poruchy provádí psychiatr nebo klinický psycholog. Proces obvykle zahrnuje:

Klinický rozhovor: Lékař podrobně zjišťuje povahu, trvání a intenzitu příznaků, jejich dopad na fungování pacienta a rodinnou i osobní anamnézu.
Psychologické testy a dotazníky: Mohou být použity standardizované škály k posouzení míry úzkosti a k upřesnění diagnózy (např. Beckův inventář úzkosti).
Vyloučení tělesných příčin: Praktický lékař nebo specialista provede fyzikální vyšetření a případně laboratorní testy (např. krevní obraz, funkce štítné žlázy), aby se vyloučilo, že příznaky jsou způsobeny jiným onemocněním.

Pro stanovení diagnózy musí příznaky splňovat kritéria uvedená v mezinárodních diagnostických manuálech, jako je MKN-11 nebo DSM-5. Klíčové je, že příznaky způsobují klinicky významné utrpení nebo narušení v sociální, pracovní či jiné důležité oblasti života. ```

```

💊 Léčba

Léčba úzkostných poruch je obvykle velmi účinná a je založena na kombinaci psychoterapie a farmakoterapie.

Psychoterapie

Psychoterapie je základním pilířem léčby. Za nejúčinnější metodu je považována:

Kognitivně behaviorální terapie (KBT): Pomáhá pacientům identifikovat a změnit negativní myšlenkové vzorce a chování, které udržují úzkost. Součástí KBT je často expoziční terapie, při které se pacient postupně a bezpečně vystavuje obávaným situacím, aby se jeho strach snížil.

Dalšími používanými přístupy jsou:

Relaxační techniky: Nácvik technik, jako je hluboké dýchání, progresivní svalová relaxace nebo mindfulness, pomáhá zvládat tělesné příznaky úzkosti.
Psychodynamická terapie: Zaměřuje se na zkoumání nevědomých konfliktů a minulých zkušeností, které mohou přispívat k současným potížím.

Farmakoterapie

Léky mohou významně snížit příznaky úzkosti, zejména u středně těžkých a těžkých forem poruchy.

Antidepresiva: Jsou lékem první volby. Zejména léky ze skupiny SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) a SNRI (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu) jsou účinné a bezpečné pro dlouhodobé užívání.
Anxiolytika: Především benzodiazepiny (např. diazepam, alprazolam) rychle ulevují od úzkosti, ale jsou vysoce návykové. Používají se proto jen krátkodobě na začátku léčby nebo k zvládnutí akutních stavů.
Ostatní léky: Někdy se používají i betablokátory ke zmírnění tělesných příznaků (např. bušení srdce) nebo některá antipsychotika v nízkých dávkách.

Změny životního stylu

Doplňkovou, ale důležitou součástí léčby je úprava životního stylu:

Pravidelná fyzická aktivita
Vyvážená strava
Dostatek kvalitního spánku
Omezení kofeinu a alkoholu
Techniky zvládání stresu

```

💡 Pro laiky

Představte si, že váš mozek má zabudovaný "poplašný systém" proti nebezpečí. U zdravého člověka se tento alarm spustí, jen když hrozí skutečné nebezpečí – například když na přechodu vidí rychle se blížící auto. Alarm (úzkost) ho přiměje uskočit a zachránit se. Jakmile nebezpečí pomine, alarm se vypne.

U člověka s úzkostnou poruchou je tento poplašný systém přecitlivělý a porouchaný. Spouští se i při sebemenším podnětu, nebo dokonce úplně bezdůvodně. Je to, jako by se siréna rozezněla naplno nejen při pohledu na řítící se auto, ale i když kolem projede kolo, zaštěká pes, nebo jen při pomyšlení, že by nějaké auto mohlo projet.

Tento neustálý falešný poplach je vyčerpávající. Tělo je v neustálé pohotovosti ("bojuj nebo uteč"), což způsobuje bušení srdce, pocení a svalové napětí. Mysl je zaplavena katastrofickými myšlenkami. Člověk se pak začne vyhýbat místům a situacím, kde by se alarm mohl spustit, což ho stále více omezuje v životě. Léčba (terapie a léky) pomáhá tento "poplašný systém" opravit a zkalibrovat, aby reagoval přiměřeně a jen na skutečné hrozby. ```

```

📚 Související články

```

Šablona:Aktualizováno ```