Války o rakouské dědictví

Rozbalit box

Obsah boxu

Války o rakouské dědictví (1740–1748) byl rozsáhlý celoevropský a celosvětový konflikt, který propukl po smrti císaře Svaté říše římské Karla VI. a nástupu jeho dcery Marie Terezie na trůn habsburských zemí. Jádrem sporu bylo zpochybnění platnosti Pragmatické sankce, která Marii Terezii nástupnictví zaručovala. Proti mladé a nezkušené panovnici se zformovala široká koalice v čele s Francií, Pruskem, Bavorskem a Španělskem, jejímž cílem bylo rozdělení habsburského dědictví. Marii Terezii naopak podpořila především Velká Británie, Nizozemsko a později Sardinské království, které se obávaly narušení rovnováhy sil v Evropě ve prospěch Francie.

Válka se odehrávala na několika hlavních bojištích: ve střední Evropě (především ve Slezsku a v Čechách), v Itálii, v Rakouském Nizozemí a také v zámořských koloniích v Severní Americe (známá jako Válka krále Jiřího) a v Indii. Konflikt definitivně potvrdil vzestup Pruska jako nové evropské velmoci a zahájil dlouhodobou rakousko-pruskou rivalitu o dominanci v německém prostoru. Ačkoliv Marie Terezie ztratila většinu Slezska, podařilo se jí uhájit zbytek své rozsáhlé říše a zajistit císařský titul pro svého manžela Františka I. Štěpána Lotrinského.

📜 Příčiny konfliktu

Hlavní příčinou válek byla nejistá situace po smrti císaře Karla VI. v říjnu 1740. Karel VI. neměl mužského potomka a celý život usiloval o zajištění nástupnictví pro svou nejstarší dceru Marii Terezii.

👑 Pragmatická sankce

Již v roce 1713 vydal Karel VI. dokument známý jako Pragmatická sankce. Tento zákon stanovil:

Nedělitelnost habsburských zemí.
Nástupnictví v ženské linii v případě vymření mužské linie rodu Habsburků.

Karel VI. věnoval obrovské diplomatické úsilí a politické ústupky tomu, aby platnost tohoto dokumentu uznaly jak sněmy jednotlivých zemí monarchie, tak i klíčové evropské mocnosti, včetně Francie, Velké Británie, Pruska a Ruska. Většina států sice formálně souhlasila, ale po Karlově smrti se ukázalo, že své sliby nehodlají dodržet a vidí v nástupu mladé a údajně slabé panovnice příležitost k vlastnímu obohacení na úkor Habsburské monarchie.

претенdenti na trůn

Po smrti Karla VI. se okamžitě objevilo několik nárokovatelů habsburského dědictví:

Karel Albrecht Bavorský: Bavorský kurfiřt, který si nárokoval habsburské země na základě svého sňatku s Marií Amálií, dcerou císaře Josefa I. (staršího bratra Karla VI.). Argumentoval tím, že ženská linie jeho manželky má přednost před linií Marie Terezie. Jeho cílem bylo získat císařskou korunu a české země.
Fridrich II. Veliký: Pruský král, který nevznesl nárok na celé dědictví, ale využil situace k prosazení starých a sporných pruských nároků na některá slezská knížectví. Jeho cílem byla anexe bohatého a strategicky položeného Slezska.
Filip V. Španělský: Španělský král z rodu Bourbonů si nárokoval habsburská území v Itálii.
Augustus III. Saský: Saský kurfiřt a polský král, jehož manželka Marie Josefa Habsburská byla rovněž dcerou císaře Josefa I.

Tyto nároky vytvořily silnou protihabsburskou koalici, kterou diplomaticky i vojensky podporovala především Francie, tradiční rival Habsburků, která usilovala o jejich definitivní oslabení.

⚔️ Průběh válek

Konflikt lze rozdělit do několika fází a na několik hlavních bojišť. Prvním a rozhodujícím krokem byl vpád pruského krále Fridricha II. do Slezska.

První slezská válka (1740–1742)

Jen dva měsíce po smrti Karla VI., v prosinci 1740, vpadla pruská armáda bez vyhlášení války do Slezska. Fridrich II. tak zahájil konflikt, který se později rozšířil po celé Evropě. Rakouská armáda byla nepřipravená a demoralizovaná. 10. dubna 1741 utrpěla drtivou porážku v bitvě u Mollwitz. Tato porážka odhalila slabost habsburské armády a povzbudila další nepřátele Marie Terezie.

K Prusku se připojila Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko. Francouzsko-bavorská armáda vpadla do Horních Rakous a následně do Čech. 26. listopadu 1741 dobyla Prahu a Karel Albrecht Bavorský se nechal korunovat českým králem. V lednu 1742 byl ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské jako Karel VII., čímž byla na více než 300 let přerušena habsburská držba císařského titulu.

Marie Terezie se ocitla v kritické situaci. Podporu nalezla v Uhrách, kde na sněmu v Prešpurku (dnešní Bratislava) předstoupila se synem Josefem v náručí a získala od uherské šlechty slib vojenské pomoci. S nově zformovanou armádou se jí podařilo zahájit protiofenzívu, dobýt zpět Horní Rakousy a vpadnout do Bavorska. Aby si uvolnila ruce, uzavřela s Fridrichem II. v červnu 1742 separátní mír ve Vratislavi, kterým mu postoupila téměř celé Slezsko a Kladsko.

Druhá slezská válka (1744–1745)

Po odchodu Pruska z války se rakouským vojskům dařilo. Vytlačila francouzsko-bavorskou armádu z Čech a Karel VII. musel uprchnout ze své země. Velká Británie vstoupila do války aktivněji a britsko-hannoverská armáda porazila Francouze v bitvě u Dettingenu (1743).

Fridrich II. se začal obávat rostoucí síly Rakouska a toho, že by se Marie Terezie mohla pokusit získat Slezsko zpět. V srpnu 1744 proto porušil mír a znovu vpadl do Čech, čímž zahájil druhou slezskou válku. Rychle obsadil Prahu, ale rakouská armáda pod velením maršála Trauna ho chytrou taktikou vyhladověla a donutila k ústupu ze země.

V roce 1745 zemřel císař Karel VII. a jeho syn a nástupce uzavřel s Marií Terezií mír. Tím se uvolnily rakouské síly pro boj s Pruskem. Fridrich II. však prokázal své geniální vojevůdcovské schopnosti a porazil rakousko-saskou armádu v několika klíčových bitvách, zejména v bitvě u Hohenfriedbergu a v bitvě u Žďáru. Válka skončila v prosinci 1745 Drážďanským mírem, který potvrdil pruskou anexi Slezska. Marie Terezie na oplátku dosáhla uznání svého manžela Františka Štěpána Lotrinského za nového císaře Svaté říše římské.

Válka v Itálii a Rakouském Nizozemí

Zatímco ve střední Evropě boje s Pruskem utichly, válka pokračovala na západě a jihu. V Itálii bojovala rakousko-sardinská vojska proti spojeným silám Francie a Španělska. Boje zde byly nerozhodné s proměnlivým štěstím na obou stranách.

V Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie) dosahovala francouzská armáda pod velením geniálního maršála Mořice Saského drtivých úspěchů. V roce 1745 zvítězil v bitvě u Fontenoy a postupně obsadil téměř celé území. Tyto francouzské úspěchy donutily Velkou Británii a Nizozemsko k hledání mírového řešení.

Válka v koloniích

Konflikt měl i globální rozměr. V Severní Americe byl znám jako Válka krále Jiřího a jednalo se o střet mezi britskými a francouzskými kolonisty. Nejvýznamnější událostí bylo dobytí francouzské pevnosti Louisbourg britskými kolonisty v roce 1745. V Indii bojovaly Britská a Francouzská Východoindická společnost o vliv a obchodní pozice.

🕊️ Mírová jednání a důsledky

Válka byla pro všechny zúčastněné strany nesmírně vyčerpávající. V roce 1748 se sešli diplomaté v Cáchách, aby dojednali mírovou smlouvu.

Cášský mír (1748)

Mír v Cáchách, podepsaný 18. října 1748, v podstatě potvrdil stav před válkou (status quo ante bellum) s několika významnými výjimkami:

Všechny evropské mocnosti definitivně uznaly platnost Pragmatické sankce a nástupnictví Marie Terezie.
Manžel Marie Terezie, František I. Štěpán Lotrinský, byl uznán císařem Svaté říše římské.
Prusko si podrželo Slezsko a Kladsko, což byla největší a nejbolestivější ztráta pro Habsburskou monarchii.
Španělsko získalo pro prince Filipa vévodství Parma, Piacenza a Guastalla v Itálii.
Francie vrátila dobyté Rakouské Nizozemí Rakousku a pevnost Louisbourg v Americe Velké Británii výměnou za Madras v Indii.

Politické dopady

Války o rakouské dědictví zásadně změnily politickou mapu Evropy:

Vzestup Pruska: Ziskem Slezska se Prusko zařadilo mezi evropské velmoci. Začala éra rakousko-pruského dualismu, soupeření o nadvládu v německy mluvících zemích, které trvalo více než sto let.
Posílení Habsburské monarchie: Ačkoliv Marie Terezie ztratila svou nejbohatší provincii, podařilo se jí uhájit zbytek říše. Válka odhalila slabiny monarchie a stala se impulsem pro rozsáhlé tereziánské reformy ve vojenství, správě a hospodářství.
Příprava na další konflikt: Cášský mír byl spíše jen příměřím. Marie Terezie se nikdy nesmířila se ztrátou Slezska a její snaha o jeho znovuzískání vedla k diplomatické revoluci a následné sedmileté válce (1756–1763).

💡 Pro laiky

Pragmatická sankce: Představte si to jako speciální závěť císaře, který neměl syna. Touto "závětí" určil, že po něm bude vládnout jeho dcera Marie Terezie a že se jeho říše nesmí rozdělit. Ostatní králové mu to slíbili, ale když zemřel, slib porušili a chtěli si kus jeho země urvat pro sebe.
Slezsko: Byla to pro Rakousko tehdy něco jako nejcennější továrna. Bylo bohaté na suroviny, mělo rozvinutý průmysl a žilo tam hodně lidí platících daně. Pruský král Fridrich II. věděl, jak je cenné, a proto ho hned na začátku války zabral. Pro Marii Terezii to byla obrovská ztráta.
Rovnováha moci: V 18. století se velké státy jako Velká Británie a Francie neustále hlídaly, aby žádný z nich nebyl příliš silný. Když Francie a její spojenci napadli Rakousko, Británie se bála, že Francie získá příliš velký vliv. Proto pomohla Marii Terezii – ne z lásky k ní, ale aby udržela Francii "na uzdě". Byl to takový mezinárodní šachový zápas.

Šablona:Aktualizováno