Pragmatická sankce
Obsah boxu
Pragmatická sankce (latinsky Sanctio Pragmatica, německy Pragmatische Sanktion) byl klíčový právní dokument vydaný císařem Karlem VI. dne 19. dubna 1713 ve Vídni. Jejím hlavním cílem bylo zajistit jednotu a nedělitelnost habsburských držav a stanovit nový nástupnický řád, který umožňoval dědictví trůnu i v ženské linii v případě vymření mužských potomků rodu Habsburků. Tento dokument se stal základním zákonem monarchie a jeho prosazení bylo hlavní prioritou Karlovy zahraniční i domácí politiky. Přestože byla mezinárodně uznána, po Karlově smrti v roce 1740 byla její platnost zpochybněna, což vedlo k vypuknutí válek o rakouské dědictví.
📜 Historické pozadí
Na počátku 18. století čelil rod Habsburků vážné dynastické krizi. Válka o španělské dědictví (1701–1714) ukázala, jak křehká může být stabilita Evropy při vymření vládnoucí linie. Samotní rakouští Habsburkové se potýkali s podobným problémem. Císař Leopold I. měl dva syny, Josefa I. a Karla VI.. Již v roce 1703 uzavřeli oba bratři tajnou dohodu známou jako Pactum mutuae successionis (Smlouva o vzájemném následnictví), která stanovila, že v případě vymření jedné linie přejde dědictví na druhou. Dále určovala, že pokud by vymřely obě mužské linie, přechází nástupnictví na dcery staršího bratra Josefa.
Situace se dramaticky změnila v roce 1711, kdy císař Josef I. nečekaně zemřel bez mužského potomka, zanechav po sobě pouze dvě dcery, Marii Josefu a Marii Amálii. Na trůn nastoupil jeho mladší bratr Karel VI., který v té době stále usiloval o španělskou korunu. Karel VI. však dlouho neměl žádné potomky a po narození syna Leopolda v roce 1716, který zemřel jako kojenec, mu zůstaly pouze dcery, z nichž nejstarší byla budoucí panovnice Marie Terezie (narozená 1717).
Karel VI. si uvědomoval, že podle dohody z roku 1703 by měly mít přednost dcery jeho staršího bratra Josefa. Rozhodl se proto tuto dohodu změnit a zajistit nástupnictví pro své vlastní potomky, a to i ženské. Zároveň chtěl předejít jakémukoli budoucímu dělení rozsáhlé a etnicky různorodé monarchie, která zahrnovala rakouské země, Země Koruny české a Uherské království.
📝 Obsah a hlavní body
Pragmatická sankce, formálně vyhlášená v roce 1713, stála na dvou základních pilířích:
1. Nedělitelnost habsburských držav: Dokument stanovil, že všechny země ovládané rakouskými Habsburky jsou "nedělitelné a neoddělitelné" (indivisibiliter ac inseparabiliter). To znamenalo, že monarchie musí být děděna jako jeden celek a nesmí být rozdělena mezi více dědiců, jak bylo v minulosti zvykem. Tím byl položen základ pro vytvoření jednotného státního útvaru, pozdějšího Rakouského císařství.
2. Úprava nástupnického řádu: Sankce zavedla princip prvorozenství s tím, že v případě absence mužských dědiců přechází právo na trůn na ženskou linii. Pořadí bylo následující:
* Nejprve mužští potomci Karla VI. * Pokud by neměl syny, pak jeho nejstarší dcera (Marie Terezie). * Pokud by vymřela i linie Karla VI., pak dcery jeho staršího bratra Josefa I. * Následně další ženské příslušnice habsburského rodu.
Tímto krokem Karel VI. obešel dcery svého bratra a zajistil trůn pro svou vlastní dceru Marii Terezii.
🌍 Proces přijetí a mezinárodní uznání
Karel VI. věnoval celé své panování (1711–1740) diplomatickému úsilí o přijetí a uznání Pragmatické sankce. Proces probíhal ve dvou rovinách:
🏛️ Přijetí v rámci monarchie
Nejprve musel císař získat souhlas sněmů jednotlivých zemí monarchie. Tento proces byl zdlouhavý a vyžadoval řadu ústupků místním šlechtickým elitám, které si výměnou za souhlas často vymohly potvrzení svých historických práv a privilegií.
- **Rakouské země**: Přijaly sankci poměrně rychle.
- **Uherský sněm**: Souhlasil v letech 1722–1723, ale s podmínkou zachování uherské autonomie a privilegií.
- **Český zemský sněm**: Přijal Pragmatickou sankci v roce 1720. Česká šlechta si tímto aktem potvrdila svá práva a nedělitelnost Zemí Koruny české v rámci monarchie.
- Ostatní země, jako Rakouské Nizozemí nebo italské državy, následovaly.
🌐 Mezinárodní uznání
Získání souhlasu evropských mocností bylo ještě složitější a nákladnější. Karel VI. byl ochoten obětovat významné ekonomické i politické zájmy, aby si zajistil jejich podporu.
Španělsko: Urážku uznalo v roce 1725 výměnou za obchodní výhody.
Rusko: Souhlasilo v roce 1726.
Prusko: Král Fridrich Vilém I. sankci uznal, ale jeho syn a nástupce Fridrich II. měl jiné plány.
Velká Británie a 
Nizozemsko: Uznání si vynutily v roce 1731 za cenu zrušení Oostendské společnosti, která konkurovala jejich námořnímu obchodu.
Francie: Souhlasila až v roce 1738 po válce o polské následnictví, během níž Habsburkové ztratili Neapolsko a Sicílii.
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Navzdory všem těmto diplomatickým úspěchům a smlouvám se ukázalo, že sliby evropských panovníků jsou jen "cárem papíru".
⚔️ Důsledky a války o rakouské dědictví
Císař Karel VI. zemřel 20. října 1740 v přesvědčení, že své dceři Marii Terezii zajistil klidné a nezpochybnitelné dědictví. Opak byl pravdou. Téměř okamžitě po jeho smrti byla platnost Pragmatické sankce zpochybněna.
- Bavorský kurfiřt Karel Albrecht si nárokoval habsburské dědictví na základě svého sňatku s Marií Amálií, dcerou císaře Josefa I.
- Saský kurfiřt a polský král August III. si činil nárok jménem své manželky Marie Josefy, starší dcery Josefa I.
- Pruský král Fridrich II. sice formálně nezpochybnil nástupnictví Marie Terezie, ale využil situace a v prosinci 1740 vpadl do Slezska, čímž rozpoutal Války o rakouské dědictví (1740–1748).
Marie Terezie musela své dědictví obhájit v dlouhém a vyčerpávajícím konfliktu. Nakonec se jí podařilo většinu držav udržet (s výjimkou Slezska, které připadlo Prusku), a její právo na trůn bylo definitivně potvrzeno mírem v Cáchách v roce 1748. Pragmatická sankce tak byla, i přes počáteční otřesy, nakonec úspěšně prosazena silou zbraní a diplomatickou obratností mladé panovnice.
👑 Význam pro habsburskou monarchii a české země
Pragmatická sankce měla pro další vývoj habsburské monarchie zásadní význam.
- **Záchrana dynastie**: Umožnila pokračování habsburské vlády prostřednictvím habsbursko-lotrinské dynastie, založené sňatkem Marie Terezie s Františkem I. Štěpánem Lotrinským.
- **Vytvoření jednotného státu**: Princip nedělitelnosti položil právní základ pro centralizovanou a jednotnou monarchii, která se postupně transformovala z volného soustátí v moderní stát. Reformy Marie Terezie a jejího syna Josef II. by bez tohoto základu nebyly možné.
- **Postavení českých zemí**: Pro Země Koruny české znamenalo přijetí sankce definitivní potvrzení jejich spojení s rakouskými a uherskými zeměmi pod vládou jednoho panovníka. Na jedné straně to zajišťovalo stabilitu a ochranu v rámci velkého celku, na druhé straně to přispělo k postupnému omezování české státnosti a posilování centralizačních tendencí z Vídně.
💡 Pro laiky
Představte si, že habsburská říše byla obrovská rodinná firma, která vlastnila mnoho pozemků a podniků (jednotlivé země jako Čechy, Rakousko nebo Uhersko). Podle starých firemních pravidel mohl celou firmu zdědit vždy jen nejstarší syn.
Ředitel firmy, císař Karel VI., ale neměl žádného syna, který by přežil dětství. Měl jen dcery, z nichž nejstarší byla Marie Terezie. Karel se bál dvou věcí: 1. Že se po jeho smrti příbuzní (ostatní panovníci) o firmu poperou a každý si urve kus pro sebe. 2. Že podle starých pravidel jeho dcera nebude moci firmu vůbec převzít.
Proto sepsal nový firemní řád, který nazval Pragmatická sankce. Tento řád říkal dvě jednoduché věci:
- **Pravidlo č. 1 (Nedělitelnost):** Celá firma (říše) musí navždy zůstat v jednom kuse. Nikdo ji nesmí rozdělit.
- **Pravidlo č. 2 (Nástupnictví žen):** Pokud ředitel nemá syna, může firmu zdědit jeho nejstarší dcera.
Karel VI. pak strávil zbytek života tím, že objížděl všechny své obchodní partnery (ostatní krále) a sousedy (šlechtu ve svých zemích) a nechával si tento nový řád podepsat. Všichni mu to slíbili. Jakmile ale zemřel, mnozí svůj slib porušili a snažili se Marii Terezii její dědictví sebrat. To vedlo k velké válce, kterou ale Marie Terezie nakonec vyhrála a svou "firmu" si udržela.