Systémový lupus erythematodes

Rozbalit box

Obsah boxu

Systémový lupus erythematodes (zkráceně SLE, latinsky lupus erythematosus systemicus) je chronické, zánětlivé autoimunitní onemocnění, které může postihnout prakticky jakýkoliv orgán v těle. Nejčastěji se projevuje postižením kůže, kloubů, ledvin, krve, srdce a nervového systému. Onemocnění je charakterizováno tvorbou autoprotilátek, zejména antinukleárních protilátek (ANA), které napadají složky vlastních buněčných jader, což vede k zánětu a poškození tkání.

Název "lupus" (latinsky vlk) historicky odkazoval na destruktivní kožní léze, které mohly připomínat vlčí kousnutí. Přívlastek "erythematodes" (načervenalý) popisuje typickou červenou barvu kožních projevů a "systemicus" zdůrazňuje, že nemoc postihuje celý organismus (systém).

📜 Historie a etymologie

První popisy onemocnění, které by mohly odpovídat lupusu, pocházejí již od Hippokrata. Termín "lupus" pro popis erozivních kožních lézí na obličeji použil poprvé lékař Rogerius Frugardi kolem roku 1230. V polovině 19. století dermatolog Ferdinand von Hebra popsal charakteristický motýlovitý exantém a odlišil lupus od jiných kožních onemocnění.

Klíčový posun v chápání nemoci nastal v roce 1872, kdy Moritz Kaposi jako první rozpoznal, že lupus není jen kožní chorobou, ale má i systémové projevy postihující vnitřní orgány. Definitivní potvrzení systémové povahy a popis patologických změn přinesl na přelomu 19. a 20. století William Osler. Objev tzv. LE buňky v roce 1948 a pozdější identifikace antinukleárních protilátek (ANA) pak definitivně zařadily SLE mezi autoimunitní onemocnění.

🧬 Patofyziologie

Základním mechanismem vzniku SLE je ztráta imunologické tolerance vůči vlastním antigenům, především složkám buněčného jádra. To vede k produkci širokého spektra autoprotilátek. Příčiny této poruchy jsou komplexní a multifaktoriální.

🏛️ Genetické faktory

Existuje jasná genetická predispozice k rozvoji SLE. Onemocnění se častěji vyskytuje u příbuzných pacientů a u jednovaječných dvojčat je konkordance (současný výskyt) až 25 %. Byly identifikovány desítky genů spojených se zvýšeným rizikem, z nichž mnohé hrají roli v imunitní odpovědi, například geny pro HLA (lidské leukocytární antigeny), složky komplementu (C1q, C2, C4) nebo geny ovlivňující signalizaci interferonů.

🌍 Environmentální spouštěče

U geneticky predisponovaných jedinců mohou určité faktory z vnějšího prostředí spustit nebo zhoršit onemocnění. Mezi nejznámější patří:

UV záření: Sluneční světlo může u citlivých jedinců vyvolat vzplanutí (flare) nemoci, pravděpodobně poškozením kožních buněk a uvolněním jaderných antigenů.
Infekce: Některé virové (např. virus Epstein-Barrové) a bakteriální infekce mohou aktivovat imunitní systém a spustit autoimunitní reakci.
Léky: Některé léky (např. hydralazin, prokainamid, isoniazid) mohou indukovat tzv. léky indukovaný lupus, který je obvykle mírnější a po vysazení léku odezní.
Hormonální vlivy: Onemocnění postihuje ženy v reprodukčním věku přibližně 9krát častěji než muže. Estrogeny pravděpodobně hrají roli v modulaci imunitní odpovědi a podporují autoimunitu.

⚙️ Imunitní dysregulace

Klíčovou roli hraje nadprodukce autoprotilátek, zejména antinukleárních protilátek (ANA). Tyto protilátky se vážou na jaderné antigeny uvolněné z poškozených buněk a tvoří tzv. imunokomplexy. Tyto imunokomplexy cirkulují v krvi a ukládají se v různých tkáních (např. v glomerulech ledvin, v kůži, kloubech), kde aktivují komplementový systém a spouštějí zánětlivou reakci, která vede k poškození tkáně. Důležitou roli hraje také nadměrná aktivita B-lymfocytů a porucha funkce T-lymfocytů a dendritických buněk.

🩺 Klinický obraz a příznaky

SLE je známé jako "velký imitátor", protože jeho příznaky jsou velmi rozmanité a mohou napodobovat řadu jiných onemocnění. Průběh je typicky chronický s fázemi aktivity (vzplanutí, relaps) a klidu (remise).

Celkové příznaky: Téměř všichni pacienti trpí výraznou únavou, často se vyskytují zvýšené teploty až horečka a nechtěný úbytek na váze.
Pohybový aparát (cca 90 % pacientů): Nejčastějším projevem je artralgie (bolest kloubů) a nezřídka i artritida (zánět kloubů), která typicky postihuje malé klouby rukou a nohou symetricky. Na rozdíl od revmatoidní artritidy obvykle nezpůsobuje trvalé deformace kloubů.
Kůže a sliznice (cca 80 % pacientů):
- Motýlovitý exantém (malar rash): Červená vyrážka přes kořen nosu a tváře, která typicky vynechává nosoretní rýhy.
- Discoidní lupus: Chronické, jizvící se léze, často na slunci exponovaných místech.
- Fotosenzitivita: Nepřiměřená kožní reakce na sluneční záření.
- Vředy v ústech nebo v nose, obvykle nebolestivé.
- Alopecie (vypadávání vlasů).
Ledviny (cca 50 % pacientů): Postižení ledvin, tzv. lupusová nefritida, je jedním z nejzávažnějších projevů. Může vést k proteinurii (bílkovina v moči), hematurii (krev v moči), otokům a v těžkých případech až k selhání ledvin.
Krevní systém: Časté jsou hematologické abnormality, jako je anémie, leukopenie (snížený počet bílých krvinek) a trombocytopenie (snížený počet krevních destiček).
Srdce a plíce: Zánět serózních blan – pleuritida (zánět pohrudnice) nebo perikarditida (zánět osrdečníku), projevující se bolestí na hrudi.
Nervový systém (neuropsychiatrický lupus): Může se projevit širokou škálou příznaků od bolestí hlavy, poruch nálady a kognitivních dysfunkcí (tzv. "lupusová mlha") až po závažné stavy jako záchvaty nebo psychóza.
Antifosfolipidový syndrom: Asi u třetiny pacientů se SLE se vyskytují antifosfolipidové protilátky, které zvyšují riziko vzniku krevních sraženin a u těhotných žen mohou vést ke komplikacím, včetně potratů.

🔬 Diagnostika

Diagnóza SLE je komplexní a opírá se o kombinaci klinických příznaků a laboratorních nálezů. Neexistuje jediný test, který by nemoc spolehlivě potvrdil. Používají se mezinárodní klasifikační kritéria (např. kritéria EULAR/ACR z roku 2019), která pomáhají standardizovat diagnózu pro klinické i výzkumné účely.

Klíčové diagnostické testy zahrnují:

Krevní obraz: Zjištění anémie, leukopenie nebo trombocytopenie.
Vyšetření moči: Hledání bílkovin nebo krve, což může signalizovat postižení ledvin.
Imunologické testy:
- Antinukleární protilátky (ANA): Jsou pozitivní u více než 95 % pacientů se SLE. Negativní výsledek ANA činí diagnózu SLE velmi nepravděpodobnou. Pozitivita ANA je však nespecifická a vyskytuje se i u jiných nemocí nebo u zdravých jedinců.
- Specifické autoprotilátky:
  - Anti-dsDNA protilátky: Jsou vysoce specifické pro SLE a jejich hladina často koreluje s aktivitou nemoci, zejména s lupusovou nefritidou.
  - Anti-Sm protilátky (anti-Smith): Jsou rovněž velmi specifické pro SLE, ale vyskytují se jen asi u 30 % pacientů.
- Antifosfolipidové protilátky: (antikardiolipinové, anti-β2-glykoprotein I, lupus antikoagulans).
- Hladiny komplementu (C3, C4): Během aktivní fáze nemoci jsou často snížené, protože se komplement spotřebovává při tvorbě imunokomplexů.

V případě podezření na postižení orgánů se provádějí další vyšetření, jako je biopsie ledvin nebo kůže, echokardiografie nebo magnetická rezonance mozku.

💊 Léčba

Léčba SLE je individuální a závisí na závažnosti a typu orgánového postižení. Cílem není vyléčení (to v současnosti není možné), ale:

potlačení aktivity onemocnění a navození remise,
prevence vzplanutí nemoci,
minimalizace orgánového poškození a vedlejších účinků léčby,
zlepšení kvality života.

Základní lékové skupiny:

Nesteroidní antirevmatika (NSAID): Používají se ke zmírnění bolesti kloubů a svalů a mírných zánětů (např. ibuprofen, diklofenak).
Antimalarika: Hydroxychlorochin je základním lékem pro téměř všechny pacienty se SLE. Snižuje aktivitu nemoci, zabraňuje vzplanutím a má příznivý vliv na kožní a kloubní projevy.
Kortikosteroidy: (např. prednison) Jsou velmi účinné v potlačení zánětu a používají se ke zvládnutí vzplanutí nemoci. Kvůli četným vedlejším účinkům při dlouhodobém užívání se lékaři snaží používat co nejnižší účinnou dávku po co nejkratší dobu.
Imunosupresiva: Používají se u závažnějších forem SLE, zejména při postižení ledvin nebo centrálního nervového systému. Patří sem azathioprin, mykofenolát mofetil, cyklofosfamid nebo methotrexát.
Biologická léčba: Moderní cílená léčba, která ovlivňuje konkrétní složky imunitního systému. Pro léčbu SLE je schválen například belimumab, který cílí na B-lymfocyty. V těžkých případech se používá i rituximab.

Kromě farmakologické léčby jsou důležitá i režimová opatření, zejména důsledná ochrana před slunečním zářením (používání opalovacích krémů s vysokým SPF), zdravý životní styl, přiměřená fyzická aktivita a zanechání kouření.

📈 Prognóza a epidemiologie

SLE je chronické onemocnění, které významně ovlivňuje kvalitu života. Díky moderní diagnostice a léčbě se však prognóza pacientů dramaticky zlepšila. Zatímco v polovině 20. století přežívalo 5 let od diagnózy méně než 50 % pacientů, dnes je 10leté přežití více než 90 %. Hlavními příčinami úmrtí jsou v časných fázích aktivita nemoci a infekce (v důsledku imunosupresivní léčby), v pozdějších fázích pak kardiovaskulární komplikace (např. infarkt myokardu), které jsou u pacientů se SLE častější kvůli chronickému zánětu.

Onemocnění postihuje celosvětově přibližně 1 z 2000 lidí. Výskyt je výrazně vyšší u žen, poměr žen a mužů je asi 9:1. Nejčastěji se nemoc manifestuje mezi 15. a 45. rokem života. Existují také významné etnické rozdíly – SLE je častější a často má těžší průběh u osob afrického, hispánského a asijského původu.

💡 Pro laiky

Představte si, že vaše tělo má armádu (imunitní systém), která vás chrání před nepřáteli, jako jsou bakterie a viry. U zdravého člověka tato armáda spolehlivě rozpozná vlastní buňky a neútočí na ně. U systémového lupusu se ale stane chyba. Armáda ztratí schopnost rozeznat "vlastní" od "cizího" a začne útočit na buňky vlastního těla, jako by to byli nepřátelé.

Tento útok se děje pomocí speciálních zbraní zvaných protilátky. Místo aby se tyto protilátky zaměřily na viry, zaměří se na části vlastních buněk, například na jejich řídící centrum – jádro. Tím vzniká chronický zánět, který může poškodit jakýkoliv orgán: kůži (způsobí vyrážku), klouby (způsobí bolest a otoky) nebo ledviny (naruší jejich filtrační funkci). Protože nemoc může postihnout mnoho různých částí těla (celý systém), nazývá se "systémová". Léčba se pak snaží tuto zmatenou armádu utlumit, aby přestala tělu škodit.

Šablona:Aktualizováno