Biopsie

Šablona:Infobox lékařský zákrok ```

``` Biopsie je lékařský diagnostický zákrok, při kterém dochází k odběru tkáně nebo buněk z těla pacienta za účelem mikroskopického vyšetření. Tento vzorek, nazývaný bioptát, je následně analyzován patologem, který stanoví diagnózu. Biopsie je považována za zlatý standard v diagnostice mnoha onemocnění, především nádorových, ale i zánětlivých, autoimunitních či infekčních chorob. Umožňuje nejen potvrdit či vyvrátit podezření na nemoc, ale také určit její typ, stupeň závažnosti (grading) a rozsah (staging), což je klíčové pro naplánování správné léčby. ```

```

🎯 Účel a význam

Biopsie je základním kamenem moderní medicíny a její význam spočívá v několika klíčových bodech:

Diagnostika: Hlavním účelem je stanovení přesné diagnózy. Umožňuje rozlišit, zda je útvar (např. bulka, vřed, polyp) zhoubný (maligní) nebo nezhoubný (benigní).
Určení typu a stupně onemocnění: U nádorových onemocnění biopsie odhalí přesný histologický typ nádoru a jeho stupeň agresivity (grade). Tyto informace jsou zásadní pro volbu léčebné strategie (chemoterapie, radioterapie, biologická léčba atd.).
Plánování léčby: Výsledky biopsie, zejména molekulárně-genetické testy provedené na vzorku, mohou odhalit specifické markery, na které lze cílit moderními léky.
Sledování progrese: Opakované biopsie mohou být prováděny ke sledování odpovědi na léčbu nebo k detekci případného návratu (recidivy) onemocnění.
Identifikace infekcí: Vzorky tkáně mohou být kultivovány k identifikaci specifických bakterií, virů nebo plísní, které způsobují infekci.
Vyšetření zánětlivých a autoimunitních chorob: Biopsie orgánů jako ledviny, játra nebo kůže pomáhá diagnostikovat a sledovat onemocnění jako lupus, vaskulitida nebo celiakie.

```

⏳ Historie

Koncept odebírání tkáně pro diagnostiku se vyvíjel postupně s rozvojem mikroskopie a patologie. Za otce moderní patologie je považován německý lékař Rudolf Virchow (1821–1902), který v 19. století formuloval teorii, že nemoci vznikají na úrovni buněk (celulární patologie). Tento koncept položil základ pro mikroskopickou diagnostiku.

První systematické používání biopsie pro diagnostiku nádorů se datuje do konce 19. století. Německý chirurg Carl Ruge a jeho kolega Johann Veit v roce 1878 prokázali, že mikroskopické vyšetření vzorku z děložního čípku může spolehlivě diagnostikovat rakovinu. Termín "biopsie" (z řeckých slov bios - život a opsis - pohled) zavedl francouzský dermatolog Ernest Besnier v roce 1879. Ve 20. století došlo k masivnímu rozvoji bioptických technik, včetně zavedení jehlových a endoskopických metod, které výrazně snížily invazivitu zákroku. ```

```

⚙️ Typy biopsie

Existuje mnoho různých typů biopsie, které se volí na základě velikosti, typu a umístění podezřelého ložiska, stejně jako celkového stavu pacienta.

Podle způsobu odběru

Excizní biopsie: Chirurgické odstranění celého podezřelého útvaru, obvykle i s malým lemem zdravé tkáně. Používá se u menších, dobře přístupných ložisek (např. kožní znaménka). Je zároveň diagnostickým i léčebným výkonem.
Incizní biopsie: Chirurgické odstranění pouze části podezřelého útvaru. Provádí se u velkých nádorů, kde by kompletní odstranění bylo příliš rozsáhlé nebo rizikové jen pro účely diagnózy.
Jehlová biopsie: Odběr vzorku pomocí speciální jehly, často pod kontrolou zobrazovacích metod (ultrazvuk, CT, MR).
- Tenkojehlová aspirační biopsie (FNAB): Používá se velmi tenká jehla k nasátí (aspiraci) malého množství buněk. Výsledkem je cytologický, nikoli histologický vzorek. Je rychlá a minimálně invazivní.
- Silnojehlová biopsie (Core-cut, Tru-cut): Používá se silnější jehla se speciálním mechanismem, která odebere malý váleček tkáně. Poskytuje již histologický vzorek, který umožňuje posoudit i architekturu tkáně.
- Vakuová biopsie: Pokročilá forma jehlové biopsie, kde vakuum pomáhá nasát do jehly větší objem tkáně. Často se používá při biopsii prsu.
Endoskopická biopsie: Vzorek se odebírá pomocí kleštiček zavedených pracovním kanálem endoskopu během vyšetření dutých orgánů (např. gastroskopie, kolonoskopie, bronchoskopie).
Kyretáž: Odběr tkáně seškrábnutím povrchu sliznice pomocí nástroje zvaného kyreta. Typickým příkladem je kyretáž děložní sliznice.
Punkční biopsie (Punch biopsie): Používá se v dermatologii k odběru malého, válcovitého vzorku kůže v celé její tloušťce pomocí kruhového nože.
Biopsie kostní dřeně: Odběr vzorku kostní dřeně, obvykle z lopaty kosti kyčelní, pro diagnostiku hematologických onemocnění (leukémie, lymfomy).

Speciální typy

Peroperační biopsie (mražený řez): Provádí se během chirurgického zákroku. Odebraný vzorek je rychle zmrazen, nakrájen a obarven, aby patolog mohl během několika minut poskytnout chirurgovi předběžný výsledek. To může ovlivnit další postup operace (např. rozsah odstranění tkáně).
Kapalinová biopsie (Liquid biopsy): Moderní, minimálně invazivní metoda, která analyzuje nádorovou DNA (ctDNA), RNA nebo celé nádorové buňky cirkulující v krvi pacienta. Umožňuje sledovat vývoj nádoru a odpověď na léčbu bez nutnosti opakovaného odběru tkáně.

```

🔬 Zpracování vzorku

Po odběru je vzorek tkáně (bioptát) odeslán do histologické laboratoře, kde prochází několika fázemi zpracování:

Fixace: Vzorek je okamžitě vložen do fixačního roztoku, nejčastěji 10% formalínu. Tím se zastaví autolytické procesy a tkáň se zachová v co nejvěrnějším stavu.
Zalévání: Po dehydrataci je tkáň zalita do parafínového bloku. Tím získá pevnou konzistenci potřebnou pro krájení.
Krájení: Parafínový blok je pomocí přístroje zvaného mikrotom nakrájen na extrémně tenké řezy (obvykle 3–5 mikrometrů).
Barvení: Tenké řezy se nanesou na podložní sklíčko a obarví se. Základním a nejčastějším barvením je kombinace hematoxylinu (barví jádra buněk modře) a eosinu (barví cytoplazmu a mezibuněčnou hmotu růžově).
Speciální techniky: V případě potřeby se používají další metody, jako je imunohistochemie (detekce specifických proteinů pomocí protilátek) nebo molekulárně-genetické testy (analýza DNA a RNA).
Mikroskopické vyšetření: Připravený preparát je vyšetřen patologem, který na základě vzhledu buněk, jejich uspořádání a dalších znaků stanoví diagnózu. Výsledkem je podrobná histopatologická zpráva.

```

🩹 Průběh zákroku a rekonvalescence

Průběh biopsie se liší podle jejího typu.

Příprava

Před zákrokem lékař pacienta seznámí s jeho průběhem, účelem a riziky. Může být nutné provést krevní testy, zejména na krevní srážlivost. U některých typů biopsie (např. endoskopických) je nutné dodržet lačnění. Pacient by měl lékaře informovat o všech užívaných lécích, zejména těch, které ovlivňují srážlivost krve (warfarin, kyselina acetylsalicylová).

Zákrok

Většina menších biopsií (např. kožní, tenkojehlové) se provádí ambulantně v lokální anestezii. Pacient cítí vpich anestetika, ale samotný odběr je nebolestivý. Rozsáhlejší biopsie (např. z vnitřních orgánů nebo excizní biopsie větších útvarů) mohou vyžadovat celkovou anestezii a krátkodobou hospitalizaci.

Rekonvalescence

Po zákroku je místo odběru obvykle překryto náplastí nebo obvazem. Může se objevit mírná bolest, otok nebo modřina, které během několika dnů odezní. U větších zákroků může být nutné dodržovat klidový režim. Pacient je poučen o péči o ránu a o tom, kdy se může vrátit k běžným aktivitám. Čekání na definitivní výsledky obvykle trvá několik dní až týdnů, v závislosti na složitosti zpracování vzorku. ```

```

⚠️ Rizika a komplikace

Biopsie je obecně považována za bezpečný zákrok, ale jako každé invazivní vyšetření s sebou nese určitá rizika. Jejich četnost a závažnost závisí na typu biopsie a lokalizaci odběru.

Krvácení: Nejčastější komplikace, obvykle jen mírné v místě vpichu. Závažnější krvácení je vzácné.
Infekce: Riziko infekce v místě odběru je minimalizováno použitím sterilních nástrojů a dezinfekce.
Bolest: Po odeznění anestezie se může objevit mírná bolest, kterou lze tlumit běžnými analgetiky.
Poškození okolních struktur: Při biopsii vnitřních orgánů existuje malé riziko poškození sousedních orgánů nebo cév. Toto riziko je minimalizováno použitím zobrazovacích metod pro přesné zacílení.
Jizvení: Po chirurgických biopsiích zůstává jizva.
Rozsev nádorových buněk (seeding): Teoretické riziko, že jehla může při průchodu nádorem "roznést" nádorové buňky podél vpichového kanálu. V praxi je tato komplikace u moderních technik extrémně vzácná.

```

💡 Pro laiky

Představte si, že ve vaší zahradě vyrostla neznámá rostlina a vy nevíte, jestli je to neškodný plevel, nebo jedovatá rostlina, která by mohla ohrozit zbytek zahrady.

Podezření: Lékař v těle objeví něco neobvyklého (bulku, skvrnu) – to je ona neznámá rostlina.
Biopsie: Místo abyste vytrhli celou rostlinu i s kořeny (což by mohlo být zbytečně velké a náročné), uštípnete malý lístek nebo kousek stonku. To je přesně to, co dělá biopsie – odebere malý vzorek podezřelé tkáně.
Laboratoř: Tento lístek odnesete botanikovi (v našem případě patologovi).
Analýza: Botanik si lístek prohlédne pod lupou a mikroskopem (patolog použije mikroskop a speciální barviva). Zjistí, jaké má buňky, jak jsou uspořádané a zda patří nebezpečné rostlině.
Výsledek: Botanik vám řekne, o jakou rostlinu se jedná a co s ní máte dělat. Stejně tak patolog na základě analýzy vzorku stanoví diagnózu a pomůže lékařům rozhodnout o nejlepší léčbě.

Biopsie je tedy jako práce detektiva, který sbírá klíčový důkaz (vzorek tkáně), aby odhalil pravdu o tom, co se v těle děje. ```

```

🔗 Související články

```

Šablona:Aktualizováno ```