Bohumil Hrabal

Rozbalit box

Obsah boxu

Bohumil Hrabal (narozen jako Bohumil František Kilian; * 28. března 1914, Brno-Židenice – † 3. února 1997, Praha) byl jeden z nejvýznamnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelů 20. století. Jeho dílo, charakteristické osobitým stylem, humorem a hlubokou lidskostí, ovlivnilo několik generací čtenářů i umělců. Proslul především svými novelami a povídkami, v nichž mistrně zachytil poetiku všedního dne a postavy "pábitelů" z periferie společnosti. Mnohá jeho díla byla úspěšně zfilmována, například oscarový snímek Ostře sledované vlaky.

📜 Život

👶 Dětství a mládí

Bohumil Hrabal se narodil v brněnské čtvrti Židenice jako nemanželský syn Marie Boženy Kiliánové. Jeho biologickým otcem byl pravděpodobně Bohumil Blecha, který se k otcovství nikdy oficiálně nepřihlásil. Do tří let vyrůstal u prarodičů v Brně. V roce 1916 se jeho matka provdala za Františka Hrabala, účetního a později správce pivovaru v Polné, který Bohumila adoptoval a dal mu své jméno. Rodina se často stěhovala, klíčovým místem Hrabalova dětství a inspirací pro mnoho jeho děl se stal pivovar v Nymburce, kam se přestěhovali v roce 1919. Zde prožil idylické dětství po boku své krásné matky Maryšky a svérázného strýce Pepina (vlastním jménem Josef Hrabal), jehož nespoutané vyprávění se stalo předobrazem Hrabalova literárního stylu. Tyto vzpomínky později ztvárnil v knihách jako Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas nebo Krasosmutnění.

🎓 Vzdělání a profese

Hrabalova školní léta nebyla příliš úspěšná, několikrát propadl a maturitu na reálném gymnáziu v Nymburce složil až v roce 1935. Téhož roku se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Během války byly vysoké školy uzavřeny, a Hrabal tak vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval jako úředník, skladník, traťový dělník na stavbě trati Nymburk–Veleliby a výpravčí v Kostomlatech nad Labem. Tato zkušenost se stala přímou inspirací pro novelu Ostře sledované vlaky.

Po válce, v roce 1946, dokončil právnická studia a získal titul doktor práv (JUDr.). Právnické profesi se však nikdy nevěnoval. Vystřídal další povolání: byl pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím a od roku 1949 pracoval jako brigádník v kladenských ocelárnách (Poldi Kladno). Zde utrpěl těžký úraz, který ho donutil změnit zaměstnání. V letech 1954–1959 pracoval jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách v pražské Libni, což se stalo námětem pro jedno z jeho vrcholných děl, novelu Příliš hlučná samota. Od roku 1959 působil jako kulisák v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou).

✍️ Literární začátky a 60. léta

Hrabal začal psát poezii již ve 30. letech, ovlivněn surrealismem. Jeho první básnická sbírka Ztracená ulička byla v roce 1948 po vytištění zničena v rámci komunistických čistek. V 50. letech se stal neoficiálním vůdcem literární skupiny, která se scházela v jeho libeňském bytě v ulici Na Hrázi.

Jeho oficiální literární debut přišel až v roce 1963, kdy mu bylo 49 let, se sbírkou povídek Perlička na dně. Kniha okamžitě zaznamenala obrovský úspěch a Hrabal se stal jednou z hlavních hvězd uvolněných 60. let. Následovaly další úspěšné knihy jako Pábitelé (1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) – napsané v jediné větě – a Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Vrcholem tohoto období byla novela Ostře sledované vlaky (1965), která byla v roce 1966 zfilmována Jiřím Menzelem a získala Oscara.

🔒 Normalizace a samizdat

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a nástupu normalizace se Hrabal ocitl na seznamu zakázaných autorů. Jeho díla nesměla vycházet a on se stáhl do ústraní, především do své chaty v Kersku. V této době vznikla jeho nejlepší díla, která však mohla vycházet pouze v samizdatu nebo v zahraničních nakladatelstvích. Mezi ně patří Obsluhoval jsem anglického krále, Něžný barbar, Postřižiny a Příliš hlučná samota.

V roce 1975 poskytl Hrabal kontroverzní rozhovor časopisu Tvorba, v němž se sebekriticky vyjádřil ke své předchozí tvorbě, což mu umožnilo postupný návrat do oficiální literatury, i když v cenzurované podobě. Tento krok mu část disentu a exilových autorů (např. Milan Kundera) nikdy neodpustila.

📅 Pozdní léta a smrt

V 80. letech se Hrabal věnoval především psaní autobiografické trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky, v níž vzpomínal na svůj život s manželkou Eliškou ("Pipsi"). Po sametové revoluci v roce 1989 se dočkal plné rehabilitace a jeho díla začala vycházet v necenzurované podobě v obrovských nákladech.

Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce v Praze, kde se léčil. Okolnosti jeho smrti nebyly nikdy plně objasněny. Zatímco oficiální verze hovoří o nešťastné náhodě při krmení holubů, často se spekuluje o sebevraždě, která by korespondovala s motivem "smrti nanebevzetí" z jeho knih. Je pohřben v rodinném hrobě v Hradištku, kde si přál být uložen v dubové rakvi s nápisem "Pivovar Polná".

✒️ Dílo a styl

🎨 Charakteristické rysy

Hrabalův styl je naprosto jedinečný a nezaměnitelný. Mezi jeho hlavní rysy patří:

• Hovorový jazyk: Používá nespisovnou češtinu, slang, profesní mluvu a vulgarismy, čímž dosahuje vysoké autenticity.
• Dlouhá souvětí: Jeho texty jsou často tvořeny nekonečnými, asociativními proudy řeči, které připomínají hospodské vyprávění.
• Metoda koláže: Spojuje zdánlivě nesourodé prvky – vysoké a nízké, tragické a komické, poetické a vulgární.
• Groteska a černý humor: S oblibou zachycuje absurdní a tragikomické situace lidského života.
• Nekonečný proud řeči: Jeho texty často působí jako spontánní, nezastavitelný monolog vypravěče.

🗣️ Pábitelé a hovory lidí

Ústřední postavou Hrabalova světa je pábitel. Je to člověk z lidu, posedlý radostí z vyprávění, který skrze své historky objevuje krásu a poezii ve všedních věcech. Pábitel je "mudrc bláznem", který nadsázkou a fantazií bojuje proti nudě a šedi světa. Předobrazem pábitelů byl Hrabalovi jeho strýc Pepin. Hrabal byl fascinován "hovory lidí", které odposlouchával v hospodách, vlacích či továrnách a přetavoval je do svébytné literární formy.

📚 Výběrová bibliografie

• Perlička na dně (1963) – povídková sbírka, debut
• Pábitelé (1964) – povídková sbírka
• Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) – novela psaná jednou větou
• Ostře sledované vlaky (1965) – novela z období protektorátu
• Obsluhoval jsem anglického krále (1971, samizdat) – román o vzestupu a pádu číšníka
• Postřižiny (1976) – poetické vzpomínky na dětství v nymburském pivovaru
• Městečko, kde se zastavil čas (1978, exil) – pokračování Postřižin
• Příliš hlučná samota (1976, samizdat) – filozofická novela o baliči starého papíru
• Slavnosti sněženek (1978) – povídky z prostředí Kerska
• Něžný barbar (1973, samizdat) – portrét výtvarníka Vladimíra Boudníka
• Svatby v domě (1986, samizdat) – autobiografická próza
• Vita nuova (1986, samizdat) – pokračování autobiografie
• Proluky (1986, samizdat) – závěrečný díl autobiografické trilogie

🎬 Film a divadlo

Hrabalovo dílo je úzce spjato s československou novou vlnou v kinematografii 60. let. Mnoho jeho textů bylo úspěšně zfilmováno, především režisérem Jiřím Menzelem.

• Fádní odpoledne (1964, režie Ivan Passer)
• Perličky na dně (1966, povídkový film režisérů Menzela, Chytilové, Schorma a dalších)
• Ostře sledované vlaky (1966, režie Jiří Menzel), oceněno Oscarem
• Skřivánci na niti (1969, režie Jiří Menzel), film byl na 20 let zakázán
• Postřižiny (1980, režie Jiří Menzel)
• Slavnosti sněženek (1983, režie Jiří Menzel)
• Něžný barbar (1989, režie Petr Koliha)
• Příliš hlučná samota (1994, režie Věra Caïs)
• Obsluhoval jsem anglického krále (2006, režie Jiří Menzel)

Jeho díla byla také často dramatizována pro divadlo, například v Divadlo Husa na provázku nebo v Činoherním klubu.

🌍 Odkaz a vliv

Bohumil Hrabal je považován za jednoho z nejoriginálnějších prozaiků 20. století. Jeho vliv na českou literaturu a kulturu je nesmírný. Inspiroval nejen spisovatele, ale i filmaře, hudebníky a výtvarníky. Jeho knihy byly přeloženy do desítek jazyků a dodnes oslovují čtenáře po celém světě svou autenticitou, humorem a hlubokým pochopením pro lidské slabosti i velikost. Jeho jméno nese rychlík spojující Prahu a Brno a také planetka (4112) Hrabal.

🤔 Pro laiky

Představte si, že sedíte v hospodě a posloucháte starého pána, který s obrovským nadšením a jiskrou v oku vypráví neuvěřitelné historky. Přeskakuje z jednoho tématu na druhé, míchá dohromady vtipné příhody s hlubokými myšlenkami, používá obyčejnou mluvu, občas i sprosté slovo, ale celé jeho vyprávění je nesmírně poutavé a poetické. A přesně takové jsou knihy Bohumila Hrabala.

• Pábitel: To je Hrabalův termín pro takového vypravěče. Je to člověk, který miluje život a vyprávění. Jeho příběhy jsou často přehnané, ale vždycky vycházejí ze skutečného prožitku a odhalují krásu v obyčejných věcech.
• Samizdat: V době komunismu v Československu nemohli někteří autoři, včetně Hrabala, oficiálně vydávat své knihy. Proto si je lidé přepisovali na psacích strojích a tajně si je půjčovali. Takovému "domácímu" vydávání knih se říkalo samizdat.
• Styl psaní: Hrabal psal často v jedné dlouhé větě, která se valí jako řeka. Chtěl tím napodobit proud myšlenek a řeči. Jeho texty jsou jako mozaika složená z odposlechnutých rozhovorů, filozofických úvah a poetických obrazů. Čtení Hrabala je jako ponořit se do živého, pulzujícího světa plného svérázných postaviček a nečekaných příběhů.

Šablona:Aktualizováno