Normalizace

Šablona:Infobox - historická událost Normalizace je označení pro období v dějinách Československa, které následovalo po potlačení Pražského jara invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Toto období trvalo až do Sametové revoluce v listopadu 1989. Termín "normalizace" pochází z tzv. Moskevského protokolu, podepsaného 27. srpna 1968, který fakticky znamenal kapitulaci československých představitelů a zahájil proces obnovení totalitní moci KSČ pod dohledem Sovětského svazu. Cílem bylo "normalizovat poměry" návratem k rigidnímu modelu komunistického státu, což v praxi znamenalo likvidaci reforem, potlačení občanských svobod a upevnění sovětského vlivu.

Nástup Gustáva Husáka a politické čistky

Po invazi byl postupně oslabován vliv reformního křídla KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem. Klíčovým momentem se stalo zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969, na kterém byl do funkce prvního tajemníka zvolen Gustáv Husák. Husák, který se postupně stal hlavním představitelem normalizačního režimu, zahájil rozsáhlé politické čistky.

V letech 1969 a 1970 proběhla tzv. "výměna stranických legitimací", která sloužila jako zástěrka pro masové prověrky členů KSČ. Během těchto čistek bylo ze strany vyloučeno nebo vyškrtnuto přes 300 000 lidí (téměř 22 % členstva), kteří projevili sympatie s reformním procesem nebo nesouhlasili s okupací. Postižení často ztratili zaměstnání, byli přeřazeni na nižší pozice a perzekuce se dotýkala i jejich rodin. Čistky zasáhly také armádu, média, soudnictví, kulturní a společenské organizace.

Ideologickým základem normalizace se stal dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, přijatý v prosinci 1970. Tento dokument označil Pražské jaro za "kontrarevoluci" a invazi za "bratrskou internacionální pomoc".

Charakteristika období

Normalizace byla charakterizována obnovením cenzury, zrušením mnoha zájmových organizací jako Junák nebo Sokol a celkovým utlumením veřejného života. Společnost se vyznačovala apatií, konformitou a tzv. "dvojím životem", kdy lidé v soukromí zastávali jiné názory než na veřejnosti. Režim se snažil zajistit si loajalitu obyvatelstva prostřednictvím tzv. "salámového" či "gulášového" socialismu – tedy zajištěním relativně stabilní životní úrovně, dostupnosti základního spotřebního zboží a sociálních jistot. Tato politika vedla k fenoménu tzv. Husákových dětí, tedy silné populační vlně v 70. letech, podpořené pronatalitní politikou státu.

Státní bezpečnost a represe

Ačkoliv represe nedosahovaly takové míry brutality jako v 50. letech, Státní bezpečnost (StB) nadále hrála klíčovou roli v potlačování jakéhokoli odporu. Mezi její metody patřilo sledování, zastrašování, nátlak ke spolupráci a politické procesy. Cílem bylo izolovat a umlčet kritiky režimu.

Ekonomika

Československá ekonomika v období normalizace byla striktně centrálně plánovaná a úzce navázaná na RVHP a Sovětský svaz. Po potlačení Pražského jara byly zrušeny reformní snahy (tzv. Nová hospodářská soustava) a došlo k návratu k direktivnímu řízení.

V 70. letech ekonomika ještě zaznamenávala mírný růst, ale postupně začala stagnovat. Důraz na těžký průmysl, vysoká energetická náročnost a nedostatek inovací vedly k technologickému zaostávání za západními zeměmi. Produktivita práce byla nízká a v obchodech byl často nedostatek určitého zboží. Rozvíjela se šedá ekonomika a korupce. V 80. letech se hospodářské problémy prohlubovaly, což přispívalo k rostoucí nespokojenosti obyvatelstva.

Odpor a disent

Navzdory represím a všeobecné apatii se v Československu postupně formoval organizovaný odpor, známý jako disent. Nejvýznamnějším projevem tohoto odporu se stala Charta 77. Toto neformální společenství vzniklo na začátku roku 1977 a ve svém úvodním prohlášení kritizovalo vládu za nedodržování lidských a občanských práv, ke kterým se ČSSR zavázala v mezinárodních dokumentech, jako byl Závěrečný akt Konference v Helsinkách.

Prvními mluvčími Charty 77 byli filozof Jan Patočka, dramatik Václav Havel a bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek. Signatáři Charty 77 byli tvrdě pronásledováni, propouštěni z práce, vězněni a nuceni k emigraci. Jan Patočka zemřel v březnu 1977 po sérii policejních výslechů. I přes perzekuce Charta 77 pokračovala ve své činnosti až do roku 1989 a stala se symbolem odporu proti normalizačnímu režimu. Dalšími formami odporu byly samizdatové publikace, bytové semináře a aktivity v rámci undergroundové kultury, například kolem skupiny The Plastic People of the Universe.

Konec normalizace

V druhé polovině 80. let se komunistický blok začal drolit pod vlivem reforem (perestrojka) v Sovětském svazu, které inicioval Michail Gorbačov. Konzervativní vedení KSČ v čele s Milošem Jakešem, který v roce 1987 vystřídal Gustáva Husáka v čele strany, se však reformám bránilo.

Rostoucí nespokojenost společnosti vyvrcholila na podzim 1989. Sled událostí, známý jako Sametová revoluce, začal brutálním potlačením studentské demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze. Následovaly masové protesty po celé zemi, generální stávka a vznik Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, které se staly hlavními politickými silami revoluce. Komunistický režim se během několika týdnů zhroutil. 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem Československa, což symbolicky ukončilo období normalizace.

Odkazy

Reference

Související články

Externí odkazy