Index Librorum Prohibitorum

Rozbalit box

Obsah boxu

Index Librorum Prohibitorum (česky Seznam zakázaných knih) byl seznam publikací, které katolická církev považovala za nebezpečné pro víru a morálku, a proto je zakazovala číst, vlastnit nebo šířit pod hrozbou exkomunikace. První oficiální verzi vydal papež Pavel IV. v roce 1559. Seznam byl v průběhu staletí mnohokrát aktualizován a doplňován. Jeho vydávání měla na starosti nejprve Svaté oficium (dnes Kongregace pro nauku víry) a později specializovaná Posvátná kongregace pro Index. Poslední, 20. vydání, vyšlo v roce 1948 a seznam byl formálně zrušen až po Druhém vatikánském koncilu papežem Pavlem VI. v roce 1966.

Index představoval jeden z nejvýznamnějších nástrojů církevní cenzury a protireformace. Jeho cílem bylo zabránit šíření myšlenek, které byly v rozporu s katolickou doktrínou, včetně děl protestantských reformátorů, vědeckých pojednání odporujících tehdejšímu výkladu Písma a děl osvícenských filozofů.

📜 Historie

Kořeny církevní cenzury sahají hluboko do historie, avšak systematická snaha o kontrolu tištěných knih se objevila až po vynálezu knihtisku v 15. století, který umožnil masové a rychlé šíření myšlenek.

🏛️ Počátky a Tridentský koncil

První seznamy zakázaných knih nebyly centrální, ale lokální, vydávané jednotlivými univerzitami (např. pařížskou Sorbonnou) nebo biskupy. S nástupem reformace a šířením děl Martina Luthera, Jana Kalvína a dalších reformátorů zesílila potřeba jednotného a centrálně řízeného seznamu.

První papežský Index, známý jako "Paulinský index", byl vydán na příkaz papeže Pavla IV. v roce 1559. Byl mimořádně přísný a zakazoval například i všechny práce Erasma Rotterdamského a některé latinské překlady Bible. Jeho tvrdost vyvolala odpor, a proto Tridentský koncil pověřil komisi, aby vypracovala nová, umírněnější pravidla. Výsledkem byl tzv. "Tridentský index", vydaný papežem Piem IV. v roce 1564. Tento index stanovil deset obecných pravidel, podle kterých se mělo posuzovat, zda má být kniha zakázána.

⚙️ Fungování a edice

V roce 1571 založil papež Pius V. Posvátnou kongregaci pro Index, jejímž jediným úkolem bylo spravovat a aktualizovat seznam zakázaných knih. Tato kongregace zkoumala nově vydané knihy, přijímala udání a rozhodovala o zařazení děl na seznam. Proces mohl vést k úplnému zákazu díla (opera omnia), zákazu konkrétního spisu, nebo k požadavku na opravu či vymazání problematických pasáží (donec corrigatur – dokud nebude opraveno).

Index byl v průběhu staletí pravidelně aktualizován. Nové edice odrážely intelektuální a společenské změny. V 17. století se na seznam dostala klíčová vědecká díla, která podporovala heliocentrismus, jako například De revolutionibus orbium coelestium Mikuláše Koperníka (zařazeno 1616) nebo Dialog o dvou největších systémech světa od Galilea Galileiho (zařazeno 1633). V 18. století přibyla díla osvícenských filozofů jako Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, Denis Diderot nebo John Locke.

Poslední oficiální vydání Indexu proběhlo v roce 1948. Tento seznam obsahoval přibližně 4000 titulů z různých důvodů, od hereze a morální závadnosti až po politické spisy.

📉 Úpadek a zrušení

Ve 20. století autorita Indexu postupně slábla. Rostoucí gramotnost, obrovské množství publikovaných knih a změna společenského klimatu činily jeho prosazování stále obtížnějším. Církev si také uvědomovala, že negativní příkazy a zákazy již nejsou v moderním světě efektivním pastoračním nástrojem.

Klíčovým momentem byl Druhý vatikánský koncil (1962–1965), který přinesl zásadní změnu v přístupu církve ke světu. V duchu tohoto koncilu papež Pavel VI. v roce 1917 zrušil Kongregaci pro Index a její pravomoci převedl na Kongregaci pro nauku víry. Dne 14. června 1966 bylo oficiálně oznámeno, že Index Librorum Prohibitorum již nemá sílu církevního zákona s příslušnými tresty. Ačkoliv byl Index zrušen, církev nadále zdůrazňuje morální povinnost věřících vyhýbat se spisům, které mohou poškodit víru a mravy.

📖 Obsah a struktura

Index nebyl pouhým seznamem titulů, ale měl propracovanou strukturu a pravidla. Knihy a autoři byli odsuzováni na základě teologických posudků.

Kategorie knih

Tridentský index zavedl systém deseti pravidel, která definovala, jaké typy knih mají být zakázány. Knihy byly obecně rozděleny do několika kategorií:

• **Autoři, jejichž veškeré dílo bylo zakázáno:** Typicky se jednalo o autory považované za heretiky nebo arcikacíře, jako byli protestantští reformátoři.
• **Konkrétní zakázané knihy:** Díla autorů, kteří nebyli zcela odsouzeni, ale jejichž některé spisy obsahovaly problematické pasáže. Sem patřila i mnohá vědecká a filozofická díla.
• **Anonymní díla:** Knihy bez uvedeného autora, které byly považovány za nebezpečné.
• **Knihy vyžadující opravu (donec corrigatur):** Díla, která mohla být po odstranění nebo úpravě závadných částí opět povolena.

Zákaz se vztahoval nejen na čtení, ale i na tisk, prodej, držení, překládání a jakékoliv další šíření.

Slavní autoři na Indexu

Na seznamu se za více než 400 let jeho existence ocitla řada nejvýznamnějších postav evropské vědy, filozofie a literatury. Mezi nejznámější patří:

• **Vědci:**

   *   Mikuláš Koperník
   *   Johannes Kepler
   *   Galileo Galilei
   *   Giordano Bruno

• **Filozofové:**

   *   Erasmus Rotterdamský
   *   René Descartes
   *   Baruch Spinoza
   *   John Locke
   *   David Hume
   *   Immanuel Kant
   *   Voltaire
   *   Jean-Jacques Rousseau
   *   Auguste Comte
   *   Jean-Paul Sartre (všechna díla)

• **Spisovatelé:**

   *   Giovanni Boccaccio (Dekameron, ale v upravené verzi povolen)
   *   Victor Hugo (Bídníci, Chrám Matky Boží v Paříži)
   *   Alexandre Dumas starší (některé romány)
   *   Alexandre Dumas mladší (Dáma s kaméliemi)
   *   Honoré de Balzac (všechna díla)
   *   Stendhal
   *   Gustave Flaubert (Paní Bovaryová)
   *   Émile Zola
   *   André Gide

• **Čeští autoři:**

   *   Jan Hus
   *   Jan Amos Komenský
   *   Alois Jirásek (některá díla, např. Proti všem)

🌍 Dopad a význam

Index měl hluboký a dlouhodobý dopad na intelektuální život v katolických zemích. Jeho význam je hodnocen nejednoznačně.

Cenzura a kontrola myšlení

Z pohledu katolické církve byl Index nezbytným nástrojem k ochraně věřících před myšlenkami, které považovala za bludné a nebezpečné pro spásu duše. V kontextu Protireformace pomohl upevnit katolickou ortodoxii a zabránit šíření protestantismu v zemích jako , nebo .

Kritici však vnímají Index jako nástroj útlaku, který brzdil svobodné myšlení, potlačoval diskusi a omezoval intelektuální zvídavost. Stal se symbolem církevního dogmatismu a odporu vůči modernitě.

Vliv na vědu a literaturu

V oblasti vědy měl Index prokazatelně negativní dopad, zejména v raném novověku. Odsouzení heliocentrické teorie a Galileův proces jsou nejznámějšími příklady. Vědci v katolických zemích byli nuceni pracovat opatrněji, často své myšlenky publikovali v zahraničí nebo je formulovali tak, aby se vyhnuli konfliktu s církví. To vedlo k postupnému přesunu centra vědeckého pokroku do protestantských zemí, jako bylo nebo .

V literatuře vedl Index k autocenzuře autorů. Zároveň však paradoxně mohl některým knihám dodat punc "zakázaného ovoce" a zvýšit o ně zájem.

Dědictví a moderní pohled

Zrušení Indexu v roce 1966 bylo symbolickým aktem, který potvrdil nový, otevřenější přístup katolické církve k moderní kultuře a dialogu. Ačkoliv Index jako takový již neexistuje, Kongregace pro nauku víry si ponechala právo a povinnost posuzovat a hodnotit teologické spisy a v případě potřeby upozorňovat na ty, které jsou v rozporu s učením církve. Tento proces však již probíhá formou teologických nót a upozornění, nikoliv formou univerzálního závazného seznamu.

Dnes je Index Librorum Prohibitorum vnímán především jako historický dokument, který svědčí o staletém napětí mezi vírou a rozumem, autoritou a svobodou.

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si seznam "zakázaných filmů" nebo "nebezpečných webových stránek", který by platil po celá staletí pro všechny katolíky na světě. Index Librorum Prohibitorum byl přesně to, ale pro knihy. Katolická církev ho vytvořila v 16. století, aby svým věřícím řekla, které knihy jsou podle ní škodlivé pro jejich víru nebo morálku.

Pokud se nějaká kniha dostala na tento seznam, katolík ji nesměl číst, vlastnit, prodávat ani nijak šířit. Za porušení tohoto zákazu hrozil přísný církevní trest – exkomunikace (vyloučení z církve). Na seznamu se ocitly nejen spisy jiných náboženství, ale i díla slavných vědců (jako Koperník a Galileo, kteří tvrdili, že Země obíhá kolem Slunce), filozofů (kteří zpochybňovali autoritu církve) a dokonce i slavné romány (jako Bídníci). Tento seznam byl oficiálně zrušen až v roce 1966, protože církev uznala, že v moderní době už takový způsob kontroly není vhodný.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 24.12.2025