Gustave Flaubert
Obsah boxu
Gustave Flaubert (* 12. prosince 1821, Rouen – † 8. května 1880, Croisset) byl francouzský spisovatel, který je považován za jednoho z největších mistrů realismu a klíčovou postavu francouzské literatury 19. století. Proslul především svým románem Paní Bovaryová, který při svém vydání způsobil skandál a soudní proces pro údajnou nemravnost. Jeho posedlost hledáním dokonalého výrazu (le mot juste) a snaha o objektivní, neosobní styl vyprávění zásadně ovlivnily vývoj moderního románu.
📜 Život
👶 Mládí a studia
Gustave Flaubert se narodil v Rouen v Normandii. Jeho otec, Achille-Cléophas Flaubert, byl primářem a uznávaným chirurgem v místní nemocnici, matka Anne Justine Caroline (rozená Fleuriot) pocházela ze staré provinční rodiny. Gustave měl staršího bratra Achilla, který se stal také lékařem, a mladší sestru Caroline, která zemřela v roce 1846.
Flaubert již od dětství projevoval literární nadání a odpor k měšťanskému životu, který ho obklopoval. V roce 1832 nastoupil na Královské kolegium v Rouenu, kde se seznámil s budoucím filozofem Alfredem Le Poittevinem, jehož skepticismus a pesimismus ho hluboce ovlivnily. V roce 1840 se na přání otce zapsal na právnickou fakultu v Paříži. Studia ho však nebavila, mnohem více se věnoval literárnímu životu a bohémským kruhům. Během tohoto období se také zamiloval do Élisy Schlésingerové, manželky hudebního vydavatele, která se stala předobrazem paní Arnouxové v jeho románu Citová výchova.
V roce 1844 Flauberta postihl první záchvat epilepsie, což mu umožnilo zanechat nenáviděných studií práv a vrátit se domů. Tato nemoc ho provázela po zbytek života a přispěla k jeho stažení do ústraní.
🌍 Cesty a Croisset
Po smrti otce a sestry v roce 1846 zdědil Flaubert značný majetek, který mu zajistil finanční nezávislost a umožnil mu plně se věnovat psaní. Usadil se s matkou a malou neteří v domě v Croisset na břehu Seiny, nedaleko Rouenu. Zde, v naprostém klidu, strávil většinu svého života a vytvořil svá největší díla. Toto místo se stalo jeho útočištěm, které opouštěl jen zřídka, většinou kvůli cestám do Paříže nebo do zahraničí.
V letech 1849–1851 podnikl se svým přítelem, spisovatelem Maximem Du Campem, dlouhou cestu na Blízký východ, navštívili Egypt, Palestinu, Sýrii, Turecko a Řecko. Zkušenosti a dojmy z této cesty, zejména z exotického a smyslného Orientu, se staly bohatým zdrojem inspirace pro jeho pozdější díla, především pro historický román Salammbô.
❤️ Vztahy a přátelství
Flaubert se nikdy neoženil a neměl děti. Jeho nejvýznamnějším a nejbouřlivějším milostným vztahem byl vztah s básnířkou Louise Colet, který s přestávkami trval od roku 1846 do roku 1855. Jejich rozsáhlá korespondence je cenným zdrojem informací o Flaubertových literárních názorech, tvůrčím procesu a pohledu na umění.
Udržoval také hluboká přátelství s mnoha významnými literáty své doby. Mezi jeho nejbližší přátele patřili Ivan Turgeněv, George Sand, bratři Edmond a Jules de Goncourtovi a Émile Zola. Pro mladší generaci spisovatelů, zejména pro Guy de Maupassanta, kterého považoval za svého žáka, byl velkým vzorem a mentorem.
⚖️ Proces s Paní Bovaryovou
Po návratu z Východu začal Flaubert pracovat na svém nejslavnějším románu, Paní Bovaryová. Psaní mu trvalo téměř pět let (1851–1856) a bylo pro něj nesmírně vyčerpávající. Román vycházel na pokračování v časopise Revue de Paris v roce 1856. Realistické zobrazení cizoložství a kritika měšťácké morálky vyvolaly veřejný skandál. Flaubert a vydavatel časopisu byli obžalováni z "urážky veřejné morálky a náboženství". V lednu 1857 proběhl soudní proces, ve kterém byl Flaubert díky skvělé obhajobě zproštěn viny. Proces paradoxně přispěl k obrovské popularitě knihy, která se po vydání stala bestsellerem.
⚰️ Pozdní léta a smrt
V pozdějších letech se Flaubert potýkal s finančními problémy, které zavinil manžel jeho neteře Caroline. Přestože byl uznávaným autorem, jeho knihy mu nepřinášely velké bohatství. Stále intenzivně pracoval, dokončil romány Salammbô a Citová výchova, které však nedosáhly takového komerčního úspěchu jako Paní Bovaryová. Jeho posledním velkým dílem byl nedokončený satirický román Bouvard a Pécuchet, na kterém pracoval až do své smrti.
Gustave Flaubert zemřel náhle 8. května 1880 ve svém domě v Croisset na mozkovou mrtvici. Bylo mu 58 let.
✍️ Dílo a styl
Flaubertův literární styl je vrcholem francouzského realismu. Jeho tvorba se vyznačuje několika klíčovými principy, které ovlivnily celé generace spisovatelů.
🎯 Hledání "le mot juste"
Flaubert byl posedlý formou a stylem. Věřil, že pro každou myšlenku existuje pouze jedno jediné správné slovo, "le mot juste" (přesné slovo), a úkolem spisovatele je toto slovo najít. Tento proces byl nesmírně náročný a pomalý; Flaubert trávil hodiny a dny nad jedinou větou, kterou přepisoval a piloval k dokonalosti. Svůj text si také předčítal nahlas, aby ověřil jeho rytmus a zvuk (tuto metodu nazýval gueuloir).
👁️ Objektivita a neosobnost
Na rozdíl od romantických autorů, kteří do svých děl promítali vlastní city a názory, Flaubert prosazoval princip neosobnosti (impersonalita). Tvrdil, že "umělec musí být ve svém díle jako Bůh ve stvoření, neviditelný a všemocný; člověk ho musí cítit všude, ale nikde ho nesmí vidět." Autor by měl být objektivním pozorovatelem, který zaznamenává realitu bez komentářů a morálních soudů. K dosažení tohoto efektu často používal techniku nevlastní přímé řeči, která stírá hranici mezi myšlenkami postavy a hlasem vypravěče.
🧐 Kritika měšťáctví
Ústředním tématem Flaubertova díla je kritika měšťáctví (buržoazie). Hluboce opovrhoval omezeností, pokrytectvím, materialismem a především hloupostí (bêtise) této společenské vrstvy. Jeho postavy jsou často oběťmi svých iluzí, banálních tužeb a neschopnosti uniknout z ubíjejícího prostředí. Román Paní Bovaryová je dokonalou studií touhy po životě, který je inspirován lacinými romány, a tragického střetu těchto snů s provinční realitou.
📚 Přehled nejvýznamnějších děl
- Paní Bovaryová (Madame Bovary, 1856) – Psychologický román o ženě venkovského lékaře, která hledá únik z nudného života v milostných aférách a luxusu, což ji nakonec dovede k tragickému konci. Považováno za Flaubertovo mistrovské dílo a jeden z nejdůležitějších románů všech dob.
- Salammbô (1862) – Exotický historický román odehrávající se ve starověkém Kartágu během povstání žoldnéřů. Dílo je proslulé svými barvitými, ale i brutálními popisy a pečlivým studiem historických pramenů.
- Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869) – Rozsáhlý román, který Flaubert považoval za své nejdůležitější dílo. Sleduje osudy mladého Frédérica Moreaua na pozadí společenských a politických událostí ve Francii v období kolem revoluce roku 1848. Je to román o deziluzi, promarněných příležitostech a citové prázdnotě celé jedné generace.
- Pokušení svatého Antonína (La Tentation de saint Antoine, 1874) – Filozofické a snové dílo ve formě divadelní hry, na kterém Flaubert pracoval s přestávkami téměř třicet let. Popisuje vize a pokušení, kterým čelí svatý Antonín Veliký na poušti.
- Tři povídky (Trois contes, 1877) – Soubor tří kratších próz: Prosté srdce (příběh oddané služky), Legenda o svatém Juliánu Pohostinném (středověká legenda) a Hérodias (biblický příběh).
- Bouvard a Pécuchet (Bouvard et Pécuchet, vydáno posmrtně 1881) – Nedokončený satirický román o dvou pařížských písařích, kteří se na venkově pokoušejí systematicky ovládnout veškeré lidské vědění, ale ve všem selhávají. Dílo je encyklopedií lidské hlouposti.
💡 Odkaz a vliv
Gustave Flaubert je považován za otce moderního románu. Jeho důraz na precizní styl, objektivní vyprávění a psychologickou hloubku postav ovlivnil prakticky všechny významné spisovatele, kteří přišli po něm.
- Byl přímým vzorem pro naturalisty, jako byl Émile Zola a jeho žák Guy de Maupassant.
- Jeho techniky, zejména používání nevlastní přímé řeči, inspirovaly modernisty, jako byli Marcel Proust, James Joyce nebo Virginia Woolf.
- Jeho kritický pohled na společnost a lidskou povahu zůstává dodnes aktuální a jeho díla jsou stále předmětem literárních analýz a adaptací.
🧑🏫 Pro laiky: Co je na Flaubertovi tak zvláštního?
Představte si spisovatele, který by strávil celý týden hledáním jednoho jediného, naprosto dokonalého slova pro svou větu. To byl Gustave Flaubert. Nebyl to autor, který by chrlil jednu knihu za druhou. Byl to spíše sochař, který pomalu a pečlivě tesal každou větu, dokud nebyla perfektní.
- Posedlost stylem: Pro Flauberta nebyl příběh to nejdůležitější. Klíčové bylo, *jak* je příběh napsán. Věřil, že krása jazyka je sama o sobě uměleckým cílem. Proto jsou jeho knihy tak stylisticky vybroušené.
- Autor jako kamera: Flaubert nechtěl čtenáři říkat, co si má myslet nebo cítit. Chtěl mu jen ukázat realitu takovou, jaká je, bez příkras a morálních soudů. Jeho styl je jako objektivní kamera, která pouze zaznamenává dění. Proto se jeho psaní říká "realismus".
- Nenávist k hlouposti: Flaubert nesnášel lidi, kteří mluví v klišé, myslí si, že všemu rozumí, a přitom jsou omezení a povrchní. Tuto "měšťáckou hloupost" mistrně zobrazil ve svých postavách, zejména v Paní Bovaryové nebo v nedokončeném románu Bouvard a Pécuchet.
Číst Flauberta znamená sledovat mistra při práci – člověka, který obětoval celý život umění psát a změnil způsob, jakým se od té doby romány tvoří.