Lužice

Lužice
Popisek	Hrad Ortenburg v Budyšíně, historickém centru Horní Lužice
Místní název	Łužica (hsb); Łužyca (dsb); Lausitz (de); Łużyce (pl)
Název	Lužice
Další města	Budyšín (Bautzen); Zhořelec (Görlitz/Zgorzelec); Žitava (Zittau); Hoyerswerda; Żary
Mapa	Lausitz-map.png
Největší město	Chotěbuz (Cottbus)
Obrázek	Bautzen Ortenburg.jpg
Jazyky	němčina, polština, hornolužická srbština, dolnolužická srbština
Rozloha	cca 13 000
Stát	Německo; Polsko
Hustota zalidnění	cca 100

Rozbalit box

Obsah boxu

Lužice (hornolužickosrbsky Łužica, dolnolužickosrbsky Łužyca, německy Lausitz, polsky Łużyce) je historické území ve střední Evropě, rozdělené mezi Německo (spolkové země Sasko a Braniborsko) a Polsko (vojevůdztví Dolnoslezské a Lubušské). Je domovinou nejmenšího slovanského národa, Lužických Srbů. Historicky se dělí na severní, rovinatou Dolní Lužici a jižní, hornatější Horní Lužici. Po staletí byla Lužice součástí Zemí Koruny české.

📜 Historie

Historie Lužice je bohatá a komplexní, ovlivněná střetáváním slovanského a germánského světa a častými změnami vládců.

🏛️ Rané osídlení a středověk

Oblast dnešní Lužice byla osídlena slovanskými kmeny přibližně v 6. století během Stěhování národů. Mezi nejvýznamnější kmeny patřili Milčané v Horní Lužici a Lužičané v Dolní Lužici. V 10. století se region dostal pod vliv Východofranské říše a stal se součástí Míšeňské marky. V roce 1002 dobyl velkou část Lužice polský kníže a král Boleslav I. Chrabrý. Po sérii válek byla Lužice Budyšínským mírem z roku 1018 připojena k Polsku. Polská nadvláda však netrvala dlouho a region se brzy vrátil pod kontrolu Svaté říše římské.

👑 Součást Zemí Koruny české

Zlatý věk Lužice nastal ve 14. století, kdy se stala součástí Zemí Koruny české. V roce 1319 získal Jan Lucemburský Horní Lužici a jeho syn Karel IV. připojil v letech 1367–1368 i Dolní Lužici. Karel IV. udělil městům Horní Lužice významná privilegia a v roce 1346 založil Šestiměstí, spolek šesti královských měst (Budyšín, Kamenec, Lubáň, Löbau, Zhořelec a Žitava), který měl chránit jejich obchodní zájmy a zemský mír. Tento spolek fungoval až do roku 1815 a významně přispěl k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu regionu. Během husitských válek zůstala Lužice věrná císaři Zikmundovi a stala se jedním z center protihusitského odporu.

reformation a třicetiletá válka

V 16. století se v Lužici rychle rozšířila reformace a většina obyvatelstva, včetně Lužických Srbů, přijala luteránství. Během třicetileté války byla Lužice těžce postižena. V roce 1635 byla Pražským mírem postoupena jako dědičné léno Saskému kurfiřtství jako odměna za jeho spojenectví s císařem Ferdinandem II. Sasko se však zavázalo respektovat náboženské a politické svobody lužických stavů.

🏛️ Rozdělení Lužice a moderní dějiny

Po porážce Napoleona, jehož spojencem bylo Sasko, rozhodl Vídeňský kongres v roce 1815 o rozdělení Lužice. Většina Dolní Lužice a severovýchodní část Horní Lužice připadla Prusku, zatímco menší jižní část Horní Lužice zůstala Sasku. Toto rozdělení mělo fatální dopad na lužickosrbský národ, který byl rozdělen mezi dva státy s odlišnou politikou vůči menšinám. V pruské části docházelo k silné germanizaci.

Po druhé světové válce byla hranice mezi Německem a Polskem stanovena na linii řek Odra a Lužická Nisa. Celá část Lužice na východ od Nisy tak připadla Polsku. Německé obyvatelstvo bylo z této oblasti odsunuto. V Německé demokratické republice (NDR) byla lužickosrbská kultura formálně podporována, ale zároveň byla oblast masivně industrializována těžbou hnědého uhlí, což vedlo k zániku desítek lužickosrbských vesnic. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byla práva Lužických Srbů zakotvena v ústavách Saska a Braniborska.

🌍 Geografie a příroda

Lužice se geograficky dělí na dvě odlišné části:

Horní Lužice (německy Oberlausitz, hornolužickosrbsky Hornja Łužica) je jižní, kopcovitá část. Na jihu zasahují na její území Lužické hory a Žitavské hory. Krajina je charakteristická žulovými kopci, úrodnými sprašovými půdami a historickými městy. Nejvyšší horou je Luž (793 m n. m.) na česko-německé hranici.
Dolní Lužice (německy Niederlausitz, dolnolužickosrbsky Delnja Łužyca) je severní, převážně rovinatá a lesnatá oblast. Je součástí Severoevropské nížiny. Významným přírodním útvarem je Spreewald, unikátní oblast s hustou sítí říčních kanálů a mokřadů, která je biosférickou rezervací UNESCO.

Regionem protékají řeky Spréva, Lužická Nisa, Černý Halštrov a další menší toky. Krajina Dolní Lužice byla v 20. století dramaticky proměněna povrchovou těžbou hnědého uhlí. Po ukončení těžby jsou bývalé doly zaplavovány a vzniká zde největší umělá jezerní krajina v Evropě, známá jako Lužická jezerní krajina (Lausitzer Seenland).

👥 Obyvatelstvo a kultura

Lužice je domovem Lužických Srbů (Serbja), západoslovanského národa, který je považován za autochtonní obyvatelstvo regionu. Jejich počet se odhaduje na 60 000. Dělí se na dvě jazykové a kulturní skupiny:

Horní Lužičtí Srbové žijí v katolické oblasti mezi městy Budyšín, Kamenec a Hoyerswerda. Jejich jazykem je hornolužická srbština, která je bližší češtině.
Dolní Lužičtí Srbové obývají evangelickou oblast v okolí Chotěbuze a ve Spreewaldu. Hovoří dolnolužickou srbštinou, která má blíže k polštině.

Oba jazyky jsou v Německu uznány jako menšinové a jsou chráněny. V oblastech s lužickosrbským obyvatelstvem je běžné dvojjazyčné značení ulic a veřejných institucí. Zastřešující organizací Lužických Srbů je Domowina. Mezi nejznámější lužickosrbské tradice patří Ptačí kwas (Ptačí svatba), zapalování velikonočních ohňů (Jutrowne wohnje) a velikonoční jízdy na koních (Křižerjo).

⚙️ Hospodářství

Tradičními odvětvími v Lužici bylo textilnictví (zejména plátenictví ve městech Šestiměstí), sklářství a hrnčířství. Od 19. století se klíčovým odvětvím stala těžba hnědého uhlí a výroba elektrické energie. V regionu se nacházely jedny z největších povrchových dolů v Evropě.

Po roce 1990 prošel region hlubokou strukturální transformací. Těžba uhlí byla výrazně omezena, což vedlo k vysoké nezaměstnanosti. Dnes se Lužice zaměřuje na nové technologie, obnovitelné zdroje energie a především na cestovní ruch. Hlavním lákadlem je rekultivovaná krajina po těžbě, Lužická jezerní krajina, která nabízí podmínky pro vodní sporty, cykloturistiku a rekreaci. Významný je také kulturní turismus spojený s historií a tradicemi Lužických Srbů.

🏙️ Významná města

V Německu

Chotěbuz (Cottbus) – Největší město a neoficiální hlavní město Dolní Lužice.
Budyšín (Bautzen) – Historické a politické centrum Horní Lužice a kultury Lužických Srbů.
Zhořelec (Görlitz) – Historické město na Lužické Nise, jehož východní část (Zgorzelec) leží v Polsku.
Žitava (Zittau) – Historické město v Trojzemí na hranicích s Polskem a Českem.
Hoyerswerda – Město silně ovlivněné těžbou uhlí a socialistickou výstavbou.
Spremberg – Průmyslové město na řece Sprévě.

V Polsku

Zgorzelec – Polská část města Zhořelec.
Żary (Žarov) – Jedno z největších měst polské části Lužice.
Lubań (Lubáň) – Bývalé člen hornolužického Šestiměstí.
Gubin – Město na Lužické Nise, protějšek německého města Guben.

💡 Pro laiky

Co je to historická země? Lužice dnes není samostatný stát ani správní jednotka jako kraj nebo spolková země. Je to region, který má společnou historii, kulturu a tradice, ale jeho území je rozděleno mezi moderní státy (Německo a Polsko) a jejich administrativní celky. Je to podobné jako například Morava v Česku.
Kdo jsou Lužičtí Srbové? Jsou to Slované, stejně jako Češi nebo Poláci, ale tvoří nejmenší slovanský národ. Žijí převážně v Německu a po staletí si uchovávají svůj vlastní jazyk a zvyky, přestože jsou obklopeni německým obyvatelstvem. Nemají nic společného se Srby na Balkáně, kromě dávného slovanského původu. Jejich existence je malým kulturním zázrakem uprostřed Evropy.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 27.12.2025