Velké schizma
Obsah boxu
Šablona:Infobox událost Velké schizma (někdy označované jako Východní schizma nebo Schizma Východ–Západ) je historická událost, která formálně završila proces rozdělení do té doby jednotné křesťanské církve na dvě hlavní větve: západní římskokatolickou církev v čele s papežem v Římě a východní pravoslavnou církev vedenou patriarchou v Konstantinopoli. Ačkoliv se jako symbolické datum rozkolu často uvádí 16. červenec 1054, kdy se vzájemně exkomunikovali představitelé obou církví, jednalo se o vyvrcholení dlouhodobého procesu odcizování, který měl hluboké politické, kulturní a teologické kořeny.
Tento článek pojednává o schizmatu z roku 1054. Pro pozdější rozkol uvnitř západní církve viz Papežské schizma.
📜 Historické pozadí a příčiny
Rozkol v roce 1054 nebyl náhlou událostí, ale spíše posledním krokem v procesu, který trval několik staletí. Rozdíly mezi latinským Západem a řeckým Východem se postupně prohlubovaly od pádu Západořímské říše v 5. století.
🏛️ Politické a kulturní rozdíly
- Jazyková bariéra: Na Západě se jako liturgický a teologický jazyk používala latina, zatímco na Východě dominovala řečtina. S úpadkem vzdělanosti po pádu Říma klesala na Západě znalost řečtiny a naopak na Východě se přestávala používat latina. To vedlo k nedorozuměním a odlišným interpretacím teologických textů.
- Odlišný politický vývoj: Byzantská říše (Východořímská říše) pokračovala v tradici Římské říše s císařem, který měl významný vliv i na církevní záležitosti (tzv. cézaropapismus). Na Západě se po pádu říše vytvořilo mocenské vakuum, které postupně vyplňoval římský biskup (papež), jehož autorita rostla nejen v duchovní, ale i ve světské oblasti, což vedlo ke vzniku Papežského státu.
- Kulturní odcizení: Západní a východní mentalita se postupně rozcházely. Západní myšlení bylo více ovlivněno římským právem, bylo praktičtější a systematičtější. Východní myšlení bylo více spekulativní, mystické a zakořeněné v řecké filozofii.
✝️ Teologické a liturgické spory
Nejhlubší příčiny rozkolu ležely v oblasti teologie a církevní praxe.
- Otázka Filioque: Jednalo se o klíčový teologický spor. Původní Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry uvádělo, že Duch svatý vychází "z Otce". Západní církev v Španělsku v 6. století přidala do textu slovo Filioque (latinsky "i ze Syna"), aby zdůraznila božství Ježíše Krista proti ariánství. Tato praxe se postupně rozšířila po celé západní Evropě a kolem roku 1014 byla přijata i v Římě. Východní teologové tuto vložku považovali za neoprávněnou a heretickou, protože měnila text ekumenického koncilu a podle nich narušovala učení o Nejsvětější Trojici.
- Papežský primát: Dalším zásadním bodem sváru byla otázka autority římského biskupa. Západ tvrdil, že papež jako nástupce svatého Petra má nejvyšší a univerzální jurisdikci nad celou církví (papežský primát). Východ uznával římského biskupa jako "prvního mezi rovnými" (primus inter pares) v rámci tzv. pentarchie (pěti hlavních patriarchátů – Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém), ale odmítal jeho přímou moc nad ostatními patriarcháty.
- Liturgické a disciplinární rozdíly: Existovala řada menších rozdílů v církevní praxi, které přispívaly k napětí:
- Používání kvašeného (Východ) vs. nekvašeného (Západ) chleba při eucharistii.
- Povinný celibát pro všechny kněze na Západě, zatímco na Východě je vyžadován pouze u biskupů a kněží se mohou ženit před vysvěcením.
- Odlišná postní praxe (např. půst v sobotu).
👑 Fotiovo schizma (9. století)
Jako předehra velkého schizmatu je často vnímáno tzv. Fotiovo schizma v letech 863–867. Spor se rozhořel mezi konstantinopolským patriarchou Fotiem a papežem Mikulášem I. o platnost Fotiova jmenování a o jurisdikci nad Bulharskem. Během tohoto sporu Fotios poprvé systematicky napadl západní učení o Filioque a papežském primátu. Ačkoliv byl tento rozkol dočasně zažehnán, odhalil hloubku teologických a politických rozporů.
💥 Události roku 1054
Bezprostřední příčinou krize v polovině 11. století byly spory v jižní Itálii, která byla pod byzantskou církevní správou, ale politicky ohrožována Normany. Papež Lev IX. se snažil získat vliv v této oblasti a prosazoval zde latinské zvyklosti. V reakci na to konstantinopolský patriarcha Michael I. Kerullarios nařídil uzavření všech latinských kostelů v Konstantinopoli, které se neřídily řeckými zvyky.
Papež Lev IX. vyslal do Konstantinopole legaci vedenou kardinálem Humbertem de Silva Candida, arogantním a nekompromisním mužem. Cílem mise bylo vyřešit spory, ale jednání rychle ztroskotala na vzájemné neústupnosti a osobní antipatii mezi Humbertem a Kerullariem.
Dne 16. července 1054, během bohoslužby v chrámu Hagia Sofia, položil kardinál Humbert na hlavní oltář papežskou bulu, která exkomunikovala patriarchu Michaela Kerullaria a jeho stoupence. Je ironií osudu, že papež Lev IX. byl v té době již po smrti, což činilo platnost buly právně spornou. V reakci na to svolal Kerullarios synodu, která o několik dní později exkomunikovala papežské legáty. Tyto vzájemné klatby jsou považovány za formální počátek Velkého schizmatu.
🌍 Důsledky a další vývoj
Ačkoliv si současníci plně neuvědomovali konečnost tohoto kroku, rozkol se postupem času prohluboval. Vzájemné odcizení bylo zpečetěno událostmi křížových výprav, zejména Čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204, kdy západní rytíři dobyli a vyplenili Konstantinopol. Tento akt barbarství zanechal v paměti pravoslavných křesťanů hlubokou ránu a na staletí znemožnil jakékoliv smíření.
V průběhu staletí proběhlo několik pokusů o obnovení jednoty, například na Druhém lyonském koncilu (1274) nebo Florentském koncilu (1439). Tyto snahy však byly motivovány spíše politickou potřebou Byzantské říše získat vojenskou pomoc Západu proti osmanským Turkům a nikdy nebyly široce přijaty duchovenstvem a věřícími na Východě. Po pádu Konstantinopole v roce 1453 se naděje na brzké sjednocení definitivně rozplynuly.
🕊️ Snahy o smíření v moderní době
Významný posun v katolicko-pravoslavných vztazích nastal až ve 20. století. Klíčovým momentem bylo historické setkání papeže Pavla VI. a ekumenického patriarchy Athenagora I. v Jeruzalémě v roce 1964. Toto setkání vedlo ke společnému prohlášení ze 7. prosince 1965, ve kterém byly vzájemně "vymazány z paměti" klatby z roku 1054.
Tento akt nebyl formálním sjednocením církví, ale otevřel cestu k "dialogu lásky" a teologické diskusi. Od té doby probíhají pravidelná setkání a společné iniciativy mezi představiteli obou církví, například mezi papežem Františkem a patriarchou Bartolomějem I.. Přestože teologické rozdíly (zejména otázka papežského primátu) přetrvávají, vztahy mezi Římem a Konstantinopolí jsou dnes na nejlepší úrovni za poslední tisíciletí.
🧐 Pro laiky
Představte si velkou a starou rodinu, která žila pohromadě. Postupem času se dvě hlavní větve této rodiny začaly od sebe vzdalovat. Jedna větev (Západ) začala mluvit jiným jazykem (latina) než druhá (Východ, řečtina). Vyvinuly si také trochu jiné zvyky – například jak slavit svátky nebo jestli se jejich "starší" (kněží) mohou ženit.
Největší spor ale nastal ohledně toho, kdo má být hlavní hlavou celé rodiny. Západní větev tvrdila, že jejich vůdce (papež) v Římě by měl mít konečné slovo ve všem. Východní větev s tím nesouhlasila a říkala, že jejich vůdci (patriarchové) jsou si rovni a ten římský je jen "první mezi rovnými". Po staletích menších hádek přišel v roce 1054 velký konflikt, kdy se obě strany navzájem urazily a prohlásily, že spolu už nechtějí mít nic společného. Tím se rodina oficiálně rozdělila na dvě – katolíci na Západě a pravoslavní na Východě. Ačkoliv se dnes snaží spolu opět lépe vycházet, stále zůstávají dvěma samostatnými rodinami.
🔄 Západní schizma
Je důležité nezaměňovat Velké schizma (Východ–Západ) se Západním schizmatem (1378–1417). Západní schizma bylo vnitřním rozkolem uvnitř římskokatolické církve, kdy si nárokovali papežský úřad dva (a později dokonce tři) papežové současně – jeden v Římě a druhý v Avignonu. Nejednalo se tedy o spor mezi katolicismem a jinou církví, ale o krizi autority uvnitř samotného katolicismu. Tento rozkol byl vyřešen na Kostnickém koncilu.