Křížové výpravy

Rozbalit box

Obsah boxu

Křížové výpravy, starším výrazem též kruciáty, byla série vojensko-náboženských tažení, která v období vrcholného středověku vyhlašovali papežové jménem křesťanství. Přestože se moderní definice vztahuje na všechny papežem schválené války proti nepřátelům církve (včetně pohanů, kacířů a politických oponentů), v nejužším a nejznámějším smyslu se jedná o výpravy směřující do Svaté země s cílem dobýt Jeruzalém a další posvátná místa z rukou muslimů. Tyto výpravy probíhaly přibližně od konce 11. do konce 13. století a zásadně ovlivnily vztahy mezi Evropou a Blízkým východem, stejně jako samotný vývoj evropské společnosti. Účastníci, zvaní křižáci, si na oděv našívali znamení kříže a za účast jim bylo slíbeno odpuštění hříchů.

⚔️ Příčiny a vyhlášení

Impuls k první křížové výpravě měl komplexní náboženské, politické a sociální kořeny.

Náboženské motivy: Hlavním deklarovaným cílem byla ochrana křesťanských poutníků a osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Poté, co v roce 1071 Seldžučtí Turci porazili Byzantskou říši v bitvě u Mantzikertu a následně ovládli Palestinu, se podmínky pro křesťanské poutníky zhoršily. Byzantský císař Alexios I. Komnenos požádal Západ o vojenskou pomoc proti turecké expanzi.

Politické a mocenské cíle: Papežství vidělo ve výpravě příležitost k posílení své autority nad světskými panovníky a potenciálně i k překonání velkého schizmatu z roku 1054 a sjednocení západní a východní církve pod svou nadvládou.

Sociální a ekonomické faktory: Evropa 11. století zažívala relativní přelidnění a nedostatek půdy pro mladší syny šlechticů, kteří podle práva primogenitury nedědili. Výprava jim nabízela vidinu zisku půdy, bohatství a slávy. Pro poddané a chudinu to byla cesta k úniku z nevolnictví a bídných životních podmínek.

Zásadním momentem bylo zasedání koncilu v Clermontu ve Francii v listopadu 1095. Dne 27. listopadu zde papež Urban II. pronesl plamennou řeč, v níž líčil utrpení východních křesťanů a vyzval rytíře i prostý lid k ozbrojené pouti za osvobození Svaté země. Slíbil všem účastníkům odpuštění hříchů, což vyvolalo obrovské nadšení a odezvu po celé Evropě pod heslem Deus vult! (Bůh tomu chce!).

📜 Přehled hlavních výprav do Svaté země

Tradičně se čísluje osm nebo devět hlavních křížových výprav do Svaté země.

První křížová výprava (1096–1099): Jako jediná dosáhla svého hlavního cíle. Po neorganizované „lidové výpravě“ vedené Petrem Poustevníkem, která byla rychle zničena, se na cestu vydala hlavní armáda evropských šlechticů. V čele stály osobnosti jako Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu a Raymond IV. z Toulouse. Po dobytí Nikaie a Antiochie oblehli křižáci v roce 1099 Jeruzalém, dobyli ho a brutálně zmasakrovali většinu muslimských a židovských obyvatel. Na dobytém území založili tzv. křižácké státy, z nichž nejvýznamnější bylo Jeruzalémské království.

Druhá křížová výprava (1147–1149): Byla vyhlášena v reakci na pád Edesského hrabství v roce 1144. Vedli ji německý král Konrád III. Štaufský a francouzský král Ludvík VII. Francouzský. Výprava však byla špatně koordinovaná a skončila naprostým neúspěchem při neúspěšném obléhání Damašku.

Třetí křížová výprava (1189–1192): Známá jako „výprava králů“, byla odpovědí na dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem po bitvě u Hattínu v roce 1187. Zúčastnili se jí nejmocnější panovníci Evropy: císař Svaté říše římské Fridrich I. Barbarossa (utonul cestou), francouzský král Filip II. August a anglický král Richard I. Lví srdce. Přestože se nepodařilo dobýt Jeruzalém zpět, Richard Lví srdce vyjednal se Saladinem smlouvu zaručující křesťanským poutníkům přístup do města.

Čtvrtá křížová výprava (1202–1204): Původně měla směřovat do Egypta, ale pod vlivem obchodních zájmů Benátek se zvrhla v útok na křesťanský Zadar a nakonec na Konstantinopol. V roce 1204 křižáci byzantské hlavní město dobyli a vyplenili, což prohloubilo rozkol mezi západní a východní církví. Na troskách Byzance založili Latinské císařství.

Dětská křížová výprava (1212): Šlo o neoficiální a tragické hnutí, kdy se tisíce dětí a mladých lidí z Německa a Francie, vedené vizionáři Štěpánem a Mikulášem, vydaly na pochod do Svaté země s vírou, že jejich nevinnost dokáže to, co armády nezmohly. Většina z nich zemřela cestou hlady, byla prodána do otroctví nebo se nikdy nevrátila.

Pátá křížová výprava (1217–1221): Opět cílila na Egypt. Křižáci dobyli přístav Damietta, ale kvůli vnitřním sporům a strategickým chybám byli nakonec poraženi.

Šestá křížová výprava (1228–1229): Byla unikátní, protože ji vedl exkomunikovaný císař Fridrich II. Štaufský. Místo boje dosáhl diplomatickou cestou desetiletého příměří a získal Jeruzalém, Betlém a Nazaret pod křesťanskou kontrolu. Jeruzalém byl však definitivně ztracen v roce 1244.

Sedmá (1248–1254) a Osmá (1270) křížová výprava: Obě vedl zbožný francouzský král Ludvík IX. Svatý. Sedmá opět směřovala do Egypta, kde byl král zajat a propuštěn až po zaplacení vysokého výkupného. Během osmé výpravy proti Tunisu král Ludvík zemřel na mor, což znamenalo konec výpravy i konec éry velkých královských kruciát.

Pád Akkonu v roce 1291 znamenal ztrátu poslední významné křižácké pevnosti ve Svaté zemi a definitivní konec křižáckých států v Levantě.

🏰 Rytířské řády a další formy výprav

Během výprav vznikly specifické vojensko-církevní organizace – rytířské řády. Jejich úkolem byla ochrana poutníků a obrana Svaté země. Mezi nejznámější patřili:

Templáři (Řád chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu)
Johanité (Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě), dnes známí jako Suverénní řád Maltézských rytířů.
Řád německých rytířů (Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě), který později přesunul své aktivity do Pobaltí.

Křížové výpravy nebyly vedeny jen na Blízký východ. Papežové je vyhlašovali i v Evropě:

Reconquista: Boj proti Maurům na Pyrenejském poloostrově.
Severní křížové výpravy: Tažení proti pohanským Slovanům a baltským kmenům.
Albigenská křížová výprava: Proti katarům v jižní Francii (1209–1229).
Výpravy proti husitům: Série pěti tažení do Českého království v 15. století.

📈 Důsledky a odkaz

Křížové výpravy měly hluboký a trvalý dopad na evropskou i blízkovýchodní civilizaci.

Politické důsledky: Výpravy posílily moc některých evropských monarchů a zároveň přispěly k oslabení Byzantské říše. Vytvořily hlubokou a dlouhotrvající nedůvěru mezi západním a východním křesťanstvím, stejně jako mezi křesťany a muslimy.

Ekonomické důsledky: Italská obchodní města jako Benátky, Janov a Pisa enormně zbohatla na přepravě křižáků a zásob. Zintenzivnil se obchod mezi Evropou a Východem, do Evropy se dostaly nové plodiny (rýže, citrusy, cukrová třtina) a zboží (koření, hedvábí, sklo).

Kulturní a technologické dopady: Evropané se na Východě seznámili s vyspělejší arabskou a byzantskou kulturou, vědou, medicínou a architekturou. Došlo k přenosu znalostí, například v oblasti matematiky (Arabské číslice), astronomie a filozofie (znovuobjevení děl antických myslitelů). Evropané také převzali některé vojenské technologie a koncepty, jako je zdokonalené obléhací stroje.

Společenské změny: Vznikl ideál rytíře jako křesťanského bojovníka. Výpravy také vedly k nárůstu náboženské nesnášenlivosti a staly se záminkou pro pogromy na židovské komunity v Evropě.

Hodnocení křížových výprav je dnes rozporuplné. Zatímco starší historiografie zdůrazňovala jejich přínos, moderní pohled je často kritičtější a poukazuje na brutalitu, náboženský fanatismus a kořistnické motivy, které je provázely.

🧒 Křížové výpravy pro laiky

Představ si, že tvé nejoblíbenější hřiště, kde si všichni rádi hrají, obsadila nová parta, která nikoho nepouští dovnitř a chová se ošklivě. Přesně tak se cítili křesťané v Evropě asi před tisíci lety. Jejich „hřištěm“ bylo město Jeruzalém, které je pro ně velmi posvátné. V té době ho obsadili Seldžučtí Turci a začali dělat problémy poutníkům, kteří se tam chtěli podívat.

Tehdejší nejvyšší šéf církve, papež, proto svolal všechny rytíře a řekl jim: „Pojďme se spojit, vyrazit na dlouhou cestu a získat naše posvátné hřiště zpátky!“ A tak začaly křížové výpravy. Byly to obrovské a nebezpečné výlety, kterých se účastnili králové, stateční rytíři v brnění, ale i obyčejní lidé, kteří věřili, že dělají správnou věc.

Některé výpravy byly úspěšné a Jeruzalém se jim podařilo na čas dobýt. Jiné ale skončily katastrofou. I když byl původní nápad náboženský, často se do toho pletly peníze, touha po moci a dobrodružství. Díky těmto výpravám se ale Evropané naučili spoustu nových věcí od lidí z Východu – poznali nové koření jako pepř, začali pěstovat rýži a citrony a přivezli si domů krásné látky a koberce. Křížové výpravy tak byly složitou a často krvavou kapitolou dějin, která ale hodně změnila svět.

Zdroje