České království

Historie

České království (latinsky: Regnum Bohemiae, německy: Königreich Böhmen) byl státní útvar existující od konce 12. století do roku 1918 na území Čech, později zahrnující i Moravské markrabství, Slezsko a Horní a Dolní Lužici. Bylo součástí Svaté říše římské a později Habsburské monarchie (od roku 1526) a následně Rakouského císařství a Rakouska-Uherska. Hlavním městem království byla po celou dobu Praha.

Vznik a upevnění královského titulu

Původní české knížectví získalo královský titul poprvé v roce 1085 pro knížete Vratislava II., ale tento titul byl udělen jen jemu osobně a nebyl dědičný. Skutečný a trvalý vznik Českého království se datuje do konce 12. století, kdy se kníže Přemysl Otakar I. obratně zapojil do bojů o říšský trůn.

1198: Od Filipa Švábského získal Přemysl Otakar I. dědičný královský titul. Toto datum je považováno za oficiální vznik Českého království.
1212: Titul byl definitivně potvrzen a rozšířen císařem Fridrichem II. Štaufským prostřednictvím Zlaté buly sicilské. Tento dokument zaručoval dědičný královský titul pro české panovníky, nedělitelnost Českého království a právo českých knížat volit římského krále. Tím byla zajištěna významná autonomie Českého království v rámci Svaté říše římské.

Období Přemyslovců (1198–1306)

Vláda Přemyslovců znamenala pro České království období největšího rozkvětu a územní expanze.

Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278), známý jako „král železný a zlatý“, výrazně rozšířil území království o Rakousko, Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Podporoval zakládání měst, hornictví a kolonizaci, což vedlo k hospodářskému růstu.
Václav II. (vládl 1278–1305) pokračoval v otcově politice. Získal polskou korunu (1300) a jeho syn Václav III. se stal králem uherským (1301). Vydal Horní zákoník a zavedl pražský groš, stabilní měnu, která se stala platidlem v celém regionu.
Václav III. (vládl 1305–1306), poslední Přemyslovec po meči, byl zavražděn v Olomouci, čímž vymřela dynastie Přemyslovců.

Lucemburská dynastie (1310–1437)

Po krátkém bezvládí nastoupili na český trůn Lucemburkové, kteří přivedli království na vrchol moci a slávy.

Jan Lucemburský (vládl 1310–1346), zvaný „král cizinec“, zpočátku nebyl v zemi příliš oblíben. Avšak aktivní zahraniční politikou rozšířil vliv Českého království a získal Horní a Dolní Lužici a velkou část Slezska.
Karel IV. (vládl 1346–1378), syn Jana Lucemburského, byl nejslavnějším českým králem a císařem Svaté říše římské. Za jeho vlády dosáhlo České království největšího rozmachu a stalo se centrem říše. Založil Univerzita Karlova (1348), Nové Město pražské, Karlštejn a Karlův most.
Období po Karlu IV. (vláda Václav IV. a Zikmund Lucemburský) bylo poznamenáno husitskými válkami (1419–1434), které zásadně změnily náboženskou, politickou a společenskou situaci v zemi.

Období po husitských válkách a nástup Habsburků (1437–1918)

Po husitských válkách se na trůn krátce dostali Habsburkové a poté i první a jediný český král nepanovnického původu, Jiří z Poděbrad (vládl 1458–1471). Následovala vláda Jagellonců (1471–1526).

Habsburkové: V roce 1526 nastoupili na český trůn Habsburkové, čímž se České království stalo součástí rozsáhlé habsburské monarchie. Toto spojení trvalo až do roku 1918.
Stavovské povstání (1618–1620) a následná bitva na Bílé hoře znamenaly zásadní zlom. České království ztratilo svou nezávislost, následovala rekatolizace, germanizace a omezení stavovských práv.
V 18. století za vlády Marie Terezie a Josef II. došlo k řadě reforem, které sice modernizovaly státní správu, ale zároveň dále integrovaly české země do habsburské monarchie a posílily centralizaci a germanizaci.
V 19. století došlo k českému národnímu obrození, které vedlo k posílení národního uvědomění a snahám o autonomii v rámci Rakouska-Uherska. Tyto snahy vyvrcholily po první světové válce.

Zánik

České království zaniklo de facto s rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem Československé republiky 28. října 1918. Jeho území se stalo základem pro nový stát.

Pro laiky

České království je název pro naši zemi, když jí vládli králové, a to trvalo stovky let – od konce 12. století až do roku 1918, kdy vzniklo Československo. Představte si, že nejdřív u nás vládli knížata, ale pak se jeden chytrý kníže, Přemysl Otakar I., domluvil s císařem a získal pro nás, že naši vládci už budou navždy králové a že naše země se nebude dělit. To bylo v roce 1212 a ten důležitý papír se jmenoval Zlatá bula sicilská.

Za "zlaté doby" králů Přemysl Otakar II. a hlavně Karel IV. bylo naše království obrovské a velmi mocné. Karel IV. založil i první univerzitu v Praze! Pak ale přišly těžké časy, například války s husity. Později se k nám na dlouhou dobu nastěhovali Habsburkové, kteří vládli z Vídně, a naše země se stala součástí jejich velké říše. Ale i tak si Češi uchovali svou identitu a nakonec, po první světové válce, vznikla naše nová země – Československo.

Státní zřízení a symboly

České království bylo monarchií, v níž vládli panovníci z různých dynastií (Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové). Ačkoliv bylo součástí Svaté říše římské a později Habsburské monarchie, zachovalo si po většinu své existence značnou míru autonomie, vlastní sněm a právní systém.

Státní znak: Stříbrný dvouocasý lev ve skoku na červeném poli se stal oficiálním znakem Českého království. Poprvé se objevil ve 13. století a je dodnes symbolem české státnosti.
Královská koruna: Svatováclavská koruna, součást českých korunovačních klenotů, byla symbolem svrchovanosti a moci českých králů.

Územní vývoj

Původní České království zahrnovalo pouze Čechy. Postupně se k němu připojily další země, které tvořily tzv. Země Koruny české:

Morava: Již od 11. století úzce spjata s českým státem, od roku 1182 markrabství.
Slezsko: Postupně připojováno od 13. století, zejména za Jana Lucemburského.
Horní Lužice a Dolní Lužice: Získány za vlády Lucemburků.

Tyto země tvořily Korunu českou jako jednotný právní a státoprávní celek, ačkoli každá země si uchovávala vlastní zemskou správu a sněmy.

Odkaz Českého království

Dědictví Českého království je dodnes patrné v české státnosti, kultuře a identitě.

Státní symboly: Český lev je ústředním prvkem státního znaku současné České republiky.
Historické památky: Řada významných památek (hrady, kostely, města) pochází z období Českého království a je svědectvím jeho bohaté historie.
Právní a správní kontinuita: Mnoho právních a správních tradic má kořeny v období království.
Národní identita: Období Českého království, zejména za Přemyslovců a Lucemburků, je klíčové pro formování české národní identity a vědomí vlastní státnosti.

Wikilinky a kategorie