Leonid Iljič Brežněv
Obsah boxu
Šablona:Infobox - politik Leonid Iljič Brežněv (rusky Леони́д Ильи́ч Бре́жнев; 19. prosince 1906 Kamenskoje – 10. listopadu 1982 Moskva) byl sovětský politik, který vedl Sovětský svaz jako generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) od roku 1964 až do své smrti v roce 1982. Jeho osmnáctiletá vláda je druhou nejdelší v historii SSSR, hned po Josifu Stalinovi. Období jeho vlády je často označováno jako éra stagnace (rusky эпоха застоя, epocha zastoja).
Během jeho působení dosáhl Sovětský svaz vrcholu své vojenské a politické moci, ale zároveň se začaly projevovat hluboké ekonomické a sociální problémy. V zahraniční politice se jeho jméno pojí s tzv. Brežněvovou doktrínou, která ospravedlňovala vojenské intervence v zemích východního bloku, jako byla invaze do Československa v roce 1968. Současně však usiloval o politiku uvolňování napětí (détente) se Západem. Jeho vláda skončila sovětskou invazí do Afghánistánu v roce 1979, která politiku détente ukončila. V posledních letech života byl sužován vážnými zdravotními problémy, což dále přispělo k politické a ekonomické nehybnosti země.
📜 Mládí a počátky kariéry
Leonid Brežněv se narodil v Kamenskoje (dnes Kamjanske v Dněpropetrovské oblasti na Ukrajině) v rodině ruského ocelářského dělníka Ilji Jakovleviče Brežněva. I když se narodil na Ukrajině, vždy se hlásil k ruské národnosti. V mládí pracoval jako zeměměřič a později vystudoval metalurgii. Do Komsomolu vstoupil v roce 1923 a členem Komunistické strany se stal v roce 1929.
Během 30. let rychle stoupal v řadách stranického aparátu v Dněpropetrovsku, kde se seznámil s Nikitou Chruščovem, který se stal jeho politickým patronem. Během Velké čistky ve 30. letech se Brežněvovi podařilo vyhnout represím a naopak profitoval z uvolněných pozic po odstraněných funkcionářích.
⚔️ Druhá světová válka
Během druhé světové války sloužil Brežněv jako politický komisař v Rudé armádě. Začínal v hodnosti plukovního komisaře a válku zakončil v hodnosti generálmajora. Účastnil se bojů na Kavkaze, u Novorossijsku a podílel se na osvobozování Ukrajiny a Československa. Jeho válečná služba, ačkoliv nebyla nijak výjimečně hrdinská, se později stala klíčovou součástí jeho oficiálního kultu osobnosti.
🚀 Vzestup k moci
Po válce se Brežněv vrátil k práci ve stranickém aparátu. Působil jako první tajemník v Záporoží a Dněpropetrovsku. V roce 1950 byl na Stalinův pokyn jmenován prvním tajemníkem Komunistické strany Moldavské SSR. Po Stalinově smrti v roce 1953 ho jeho patron Chruščov povolal do Moskvy.
Brežněv se stal klíčovou postavou Chruščovovy administrativy. Byl pověřen dohledem nad ambiciózním, ale problematickým projektem na osvojování celin v Kazachstánu a také nad sovětským kosmickým programem, včetně vypuštění Sputniku 1. V roce 1957 se stal plnoprávným členem Politbyra. V letech 1960–1964 zastával převážně ceremoniální funkci předsedy Prezídia Nejvyššího sovětu, tedy formální hlavy státu.
V říjnu 1964 se Brežněv stal jednou z klíčových postav spiknutí, které vedlo k sesazení Nikity Chruščova. Chruščovova nevyzpytatelná politika, neúspěchy v zemědělství a riskantní zahraniční kroky (jako Kubánská raketová krize) vedly k nespokojenosti ve vedení strany. Brežněv ho nahradil ve funkci prvního tajemníka strany, zatímco Alexej Kosygin se stal předsedou vlády.
👑 V čele Sovětského svazu (1964–1982)
Po převzetí moci se Brežněv zpočátku dělil o moc v rámci kolektivního vedení (tzv. trojky) s Kosyginem a Nikolajem Podgorným. Postupně však konsolidoval svou moc a na počátku 70. let se stal nezpochybnitelným vůdcem Sovětského svazu. V roce 1966 změnil název své funkce z prvního tajemníka zpět na generálního tajemníka, což byla pozice, kterou kdysi zastával Stalin.
📉 Éra stagnace
Brežněvova éra je charakterizována jako období politické a ekonomické stagnace. Po bouřlivých Chruščovových reformách nastolil Brežněv politiku stability a konzervatismu. Hlavním heslem se stala "stabilita kádrů", což v praxi znamenalo, že stranická a státní nomenklatura si mohla být jistá svými pozicemi, což vedlo k přestárnutí vedení (gerontokracii), korupci a neefektivitě.
Ekonomika SSSR v tomto období silně závisela na exportu ropy a zemního plynu, jejichž ceny v 70. letech prudce vzrostly. To umožnilo udržovat zdání stability a financovat masivní vojenské výdaje a sociální programy. Sovětská ekonomika však ztrácela konkurenceschopnost, zaostávala v technologickém vývoji a trpěla chronickým nedostatkem spotřebního zboží.
🌍 Zahraniční politika
V zahraniční politice Brežněvova éra přinesla dva protichůdné trendy:
- Brežněvova doktrína: Po událostech Pražského jara v Československu formuloval Sovětský svaz doktrínu omezené suverenity socialistických zemí. Ta v podstatě říkala, že SSSR má právo vojensky zasáhnout v kterékoli zemi Varšavské smlouvy, pokud by tam byl ohrožen socialistický systém. Tato doktrína byla poprvé a nejvýrazněji uplatněna právě při invazi do Československa v srpnu 1968.
- Détente: Současně se Brežněv snažil o zmírnění napětí se Spojenými státy a Západem. Toto období, známé jako détente, vedlo k podpisu několika významných smluv o omezení strategických zbraní, jako byly SALT I a SALT II. Vrcholem této politiky byl podpis Helsinských dohod v roce 1975, které potvrzovaly poválečné hranice v Evropě, ale zároveň obsahovaly závazky v oblasti lidských práv, což později využívali disidenti ve východním bloku.
Politika détente skončila v roce 1979, kdy Sovětský svaz intervenoval v Afghánistánu na podporu tamního komunistického režimu. Válka v Afghánistánu se stala pro SSSR "sovětským Vietnamem" – dlouhým, nákladným a demoralizujícím konfliktem, který výrazně poškodil mezinárodní pověst země a vyčerpal její ekonomiku.
📉 Poslední léta a smrt
Od poloviny 70. let se Brežněvův zdravotní stav rapidně zhoršoval. Prodělal několik infarktů a mrtvic, stal se závislým na lécích a jeho veřejná vystoupení byla stále problematičtější. Jeho řeč byla nezřetelná a pohyby ztuhlé. Navzdory zjevné neschopnosti efektivně vládnout ho jeho kolegové v Politbyru udržovali u moci, protože se obávali boje o nástupnictví.
Leonid Iljič Brežněv zemřel 10. listopadu 1982 na selhání srdce. Jeho smrtí skončila celá jedna éra sovětských dějin. Byl pohřben s nejvyššími státními poctami u Kremelské zdi v Moskvě. Jeho nástupcem se stal bývalý šéf KGB Jurij Andropov.
🏛️ Odkaz a hodnocení
Hodnocení Brežněvovy vlády je nejednoznačné. Na jedné straně je vnímán jako symbol stagnace, korupce, potlačování svobod a neúspěšné války v Afghánistánu. Jeho éra připravila půdu pro pozdější kolaps Sovětského svazu.
Na druhé straně část obyvatel Ruska a dalších postsovětských zemí vzpomíná na jeho dobu s nostalgií jako na období stability, sociálních jistot a mezinárodní prestiže. Brežněvova éra byla pro mnoho obyčejných lidí obdobím klidu a předvídatelnosti, v kontrastu s chaosem 90. let, který následoval po rozpadu SSSR.
Brežněv byl také známý svým kultem osobnosti, který se projevoval zejména jeho zálibou v medailích a vyznamenáních. Byl čtyřikrát jmenován Hrdinou Sovětského svazu a obdržel i nejvyšší vojenské vyznamenání, Řád vítězství, které mu bylo po jeho smrti odebráno jako neoprávněně udělené.
⭐ Zajímavosti a osobní život
Brežněv byl ženatý s Viktorií Petrovnou Brežněvovou, se kterou měl dvě děti: dceru Galinu a syna Jurije. Zatímco Jurij se stal úředníkem, dcera Galina byla známá svým extravagantním a skandálním životním stylem, který byl v příkrém rozporu s oficiální komunistickou morálkou.
Mezi Brežněvovy největší vášně patřil lov a sbírání luxusních zahraničních automobilů. Během své vlády nashromáždil sbírku vozů značek jako Rolls-Royce, Mercedes-Benz, Cadillac a Lincoln, které často dostával jako dary od zahraničních státníků. Rád je sám řídil, často vysokou rychlostí a bez ohledu na bezpečnostní protokoly.
Proslul také tzv. "bratrským polibkem" – vřelým polibkem na ústa, kterým zdravil spřátelené socialistické vůdce. Ikonickou se stala fotografie jeho polibku s východoněmeckým vůdcem Erichem Honeckerem.
🧑🏫 Pro laiky
- Politbyro: Byl to nejužší a nejmocnější vedoucí orgán Komunistické strany Sovětského svazu. Rozhodovalo o všech klíčových otázkách vnitřní i zahraniční politiky. Brežněv jako generální tajemník stál v jeho čele.
- Brežněvova doktrína: Jednoduché pravidlo, které říkalo: "Pokud se v jedné socialistické zemi děje něco, co ohrožuje komunismus, mají ostatní socialistické země právo a povinnost tam vojensky zasáhnout a 'zachránit socialismus'." Bylo to ospravedlnění pro invazi do Československa v roce 1968.
- Éra stagnace: Období, kdy se Sovětský svaz přestal rozvíjet. Ekonomika nerostla, v obchodech chybělo zboží a ve vedení státu seděli stále titíž staří politici. Vše bylo sice stabilní a předvídatelné, ale země jako celek zaostávala za Západem.
- Nomenklatura: Byla to privilegovaná vrstva komunistických funkcionářů, ředitelů podniků a vysokých úředníků. Měli přístup ke speciálním obchodům, lepším bytům, autům a dalším výhodám, které byly pro běžné občany nedostupné.