Sovětská válka v Afghánistánu
Obsah boxu
Šablona:Infobox - válka Sovětská válka v Afghánistánu byl desetiletý ozbrojený konflikt mezi sovětskými intervenčními vojsky a vládou Afghánské demokratické republiky (ADR) na jedné straně a mezinárodně podporovanými islámskými povstalci, známými jako mudžahedíni, na straně druhé. Válka trvala od 24. prosince 1979, kdy Sovětská armáda zahájila invazi, do 15. února 1989, kdy zemi opustil poslední sovětský voják.
Konflikt je často označován jako „sovětský Vietnam“ kvůli své vleklosti, vysokým nákladům a demoralizujícímu dopadu na sovětskou společnost a armádu. Je považován za jeden z klíčových zástupných konfliktů studené války a za významný faktor, který přispěl k pozdějšímu rozpadu Sovětského svazu. Pro Afghánistán znamenal začátek více než čtyřicetiletého období téměř nepřetržitých válek, které zemi zcela zdevastovaly.
📜 Příčiny a předehra konfliktu
Kořeny sovětské intervence sahají do roku 1978, kdy v Afghánistánu proběhla tzv. Saurijská revoluce. Tento státní převrat vynesl k moci Lidově demokratická strana Afghánistánu (LDSA), marxisticko-leninskou stranu s úzkými vazbami na Moskvu.
🇦🇫 Saurijská revoluce a nástup komunistů
V dubnu 1978 svrhli důstojníci afghánské armády, sympatizující s LDSA, vládu prezidenta Muhammada Dáúda Chána. Nová vláda v čele s Núrem Muhammadem Tarakím vyhlásila Demokratickou republiku Afghánistán a zahájila radikální program reforem. Ty zahrnovaly pozemkovou reformu, sekularizaci společnosti, zrovnoprávnění žen a zavedení povinné školní docházky. Tyto změny, prováděné násilně a bez ohledu na místní tradice, narazily na tvrdý odpor v hluboce konzervativní a islámské afghánské společnosti.
🔥 Vnitřní rozpory a rostoucí odpor
Samotná LDSA byla vnitřně rozpolcená na dvě hlavní frakce: radikálnější a početnější Chalq (Lid) a umírněnější Parčam (Vlajka). Vnitřní boje o moc vedly k čistkám, popravám a politické nestabilitě. V září 1979 byl prezident Tarakí svržen a zavražděn na příkaz svého ambiciózního premiéra Hafizulláha Amína, představitele radikálního křídla Chalq.
Amínova brutální vláda a pokračující necitlivé reformy dále eskalovaly odpor. Po celé zemi začaly vznikat ozbrojené skupiny povstalců, kteří sami sebe nazývali mudžahedíni (bojovníci svaté války). Vláda v Kábulu postupně ztrácela kontrolu nad venkovskými oblastmi a její armáda se potýkala s masovými dezercemi.
🌍 Geopolitický kontext a Brežněvova doktrína
Sovětský svaz sledoval vývoj v sousedním Afghánistánu s rostoucím znepokojením. Pád komunistického režimu by byl vnímán jako porážka v kontextu studené války a narušení tzv. Brežněvovy doktríny, která ospravedlňovala sovětské intervence na ochranu socialistických režimů. Sovětské vedení v čele s Leonidem Brežněvem se obávalo, že by se Afghánistán mohl stát islámskou republikou po vzoru sousedního Íránu nebo se dostat pod vliv Spojených států.
Moskva navíc nedůvěřovala Hafizulláhu Amínovi, kterého podezřívala z tajných kontaktů s CIA. Obavy z kolapsu režimu a ztráty strategického vlivu v regionu nakonec vedly Politbyro ÚV KSSS k rozhodnutí o přímé vojenské intervenci.
⚔️ Průběh války
Válka se rychle změnila v asymetrický konflikt, kde technologicky vyspělá sovětská armáda čelila odhodlanému a terénu znalému partyzánskému odboji.
✈️ Sovětská invaze (prosinec 1979)
Invaze začala v noci z 24. na 25. prosince 1979, kdy sovětské transportní letouny začaly přistávat na letištích v Kábulu a Bagrámu. Klíčovou událostí byla Operace Bouře 333 (Štorm-333) z 27. prosince, během níž speciální jednotky KGB a GRU zaútočily na Tádžbegův palác v Kábulu, zabily prezidenta Hafizulláha Amína a jeho rodinu. Na jeho místo Sověti dosadili Babraka Karmala, vůdce umírněnější frakce Parčam, který byl do té doby v exilu v Československu.
Sovětská vojska, oficiálně pozvaná novou vládou, rychle obsadila všechna velká města a hlavní dopravní tepny. Původní předpoklad rychlé stabilizace země se však ukázal jako zcela mylný.
🏔️ Charakter bojů: Guerilla vs. konvenční armáda
Sovětská armáda a afghánské vládní síly kontrolovaly města a hlavní silnice, ale drtivá většina hornatého a nepřístupného venkova zůstala v rukou mudžahedínů. Ti vedli klasickou partyzánskou válku: útočili ze zálohy na konvoje, přepadali vojenské posádky a poté rychle mizeli v horách. Využívali dokonalé znalosti terénu a podpory místního obyvatelstva.
Sovětská vojska, cvičená na konvenční válku v evropských podmínkách, se musela obtížně přizpůsobovat novému typu boje. Konflikt se brzy dostal do patové situace, kdy ani jedna strana nebyla schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství.
🚁 Sovětská taktika a válečné zločiny
V boji proti partyzánům nasadili Sověti masivně letectvo, zejména bojové vrtulníky Mil Mi-24, které si vysloužily přezdívku „létající tank“ nebo „ďáblův kočár“. Uchylovali se k brutálním taktikám, včetně plošného bombardování vesnic podezřelých z podpory povstalců, ničení úrody a zavlažovacích systémů a kladení milionů min, včetně maskovaných min PFM-1 připomínajících hračky. Tyto praktiky vedly k obrovským civilním ztrátám a vyvolaly masivní vlnu uprchlíků, především do sousedního Pákistánu a Íránu.
🚀 Zahraniční podpora mudžahedínů (Operace Cyklon)
Odpor mudžahedínů byl od počátku masivně podporován ze zahraničí. Největším sponzorem byly Spojené státy americké prostřednictvím tajného programu CIA s krycím názvem Operace Cyklon. Zbraně, finance a výcvik proudily k povstalcům přes Pákistán a jeho tajnou službu ISI. Významnou finanční i ideologickou podporu poskytovala také Saúdská Arábie a další muslimské země. Zbraně dodávala i Čína.
Klíčovým zlomem ve válce se stalo dodání přenosných protiletadlových raketových systémů FIM-92 Stinger mudžahedínům v roce 1986. Tyto zbraně jim umožnily efektivně ničit sovětské vrtulníky a letadla, čímž narušily sovětskou vzdušnou nadvládu a výrazně zvýšily jejich ztráty.
📉 Patová situace a Gorbačovova změna politiky
V polovině 80. let bylo zřejmé, že vojenské řešení je v nedohlednu. Válka se pro Sovětský svaz stala obrovskou ekonomickou a politickou zátěží. Rostoucí počet obětí a zprávy o brutalitě konfliktu narušovaly morálku v armádě i ve společnosti. Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v roce 1985 a vyhlášení politiky glasnosti a perestrojky začalo sovětské vedení hledat cestu, jak se z „afghánské pasti“ dostat. Gorbačov označil Afghánistán za „krvácející ránu“.
🕊️ Stažení sovětských vojsk a konec války
Proces ukončení sovětské přítomnosti byl postupný a vyvrcholil v roce 1989.
📄 Ženevské dohody (1988)
Dne 14. dubna 1988 byly v Ženevě podepsány dohody mezi Afghánistánem a Pákistánem, jejichž garanty se staly Sovětský svaz a Spojené státy americké. Dohody stanovily harmonogram stažení sovětských vojsk, které mělo být dokončeno do devíti měsíců. Nezajistily však ukončení bojů mezi afghánskou vládou a mudžahedíny, kteří dohody odmítli.
🚶 Poslední voják (únor 1989)
Stažení sovětských vojsk probíhalo ve dvou fázích a bylo dokončeno 15. února 1989, kdy most přes hraniční řeku Amudarja překročil jako poslední sovětský voják generál Boris Gromov. Tím po devíti letech, jednom měsíci a devatenácti dnech skončila sovětská vojenská přítomnost v Afghánistánu.
📉 Důsledky a odkaz
Válka měla devastující a dalekosáhlé dopady na všechny zúčastněné strany i na mezinárodní situaci.
🇦🇫 Pro Afghánistán: Rozvrat a občanská válka
Pro Afghánistán byla válka národní katastrofou. Odhaduje se, že si vyžádala životy 1 až 2 milionů Afghánců, převážně civilistů. Více než 5 milionů lidí uprchlo ze země a miliony dalších se staly vnitřními uprchlíky. Země byla zaminovaná, její infrastruktura zničená a společnost hluboce traumatizovaná. Po odchodu Sovětů se komunistická vláda Muhammada Nadžíbulláha udržela u moci ještě tři roky, ale po zastavení sovětské pomoci se v roce 1992 zhroutila. Následovala brutální občanská válka mezi vítěznými frakcemi mudžahedínů, která vedla k nástupu Tálibánu v roce 1996.
🇷🇺 Pro Sovětský svaz: „Krvácející rána“ a rozpad
Sovětský svaz oficiálně přiznal ztrátu téměř 15 000 vojáků. Válka pohltila obrovské finanční prostředky, které chyběly v stagnující sovětské ekonomice. Neúspěch v Afghánistánu podkopal prestiž Sovětské armády a přispěl k demoralizaci společnosti. Spolu s černobylskou katastrofou a ekonomickými problémy je afghánská válka považována za jeden z hlavních katalyzátorů, které urychlily rozpad Sovětského svazu v roce 1991.
🌐 Pro svět: Konec studené války a vzestup džihádismu
Sovětská porážka v Afghánistánu byla vnímána jako velké vítězství Západu ve studené válce. Zároveň však měla nezamýšlený a tragický důsledek. Do Afghánistánu přišly bojovat tisíce dobrovolníků z celého islámského světa, aby se zúčastnily džihádu proti sovětským bezvěrcům. Mezi nimi byl i saúdskoarabský milionář Usáma bin Ládin, který zde založil organizaci Al-Káida. Po odchodu Sovětů se tito zkušení a ideologicky radikalizovaní bojovníci rozptýlili po světě a vytvořili základ globálního džihádistického hnutí, které později obrátilo svou pozornost proti Spojeným státům.
💡 Pro laiky
- Mudžahedíni: Nebyla to jedna armáda, ale mnoho různých skupin islámských bojovníků, kteří se spojili proti společnému nepříteli – sovětským vojskům a komunistické vládě v Kábulu. Po válce se často obrátili proti sobě.
- Brežněvova doktrína: Byla to politika Sovětského svazu, která říkala, že SSSR má právo vojensky zasáhnout v jakékoli zemi Varšavské smlouvy (a spřátelených socialistických státech), pokud by hrozilo, že se odkloní od komunismu. Invaze do Afghánistánu byla jedním z posledních uplatnění této doktríny.
- Operace Cyklon: Krycí název pro jednu z nejdelších a nejdražších tajných operací americké CIA. Jejím cílem bylo dodávat zbraně a peníze afghánským mudžahedínům, aby co nejvíce poškodili Sovětský svaz.
- Stinger: Přenosná raketa odpalovaná z ramene, určená k sestřelování letadel a vrtulníků. Když ji CIA dodala mudžahedínům, zcela to změnilo poměr sil ve vzduchu. Sovětské vrtulníky, které do té doby terorizovaly povstalce, se najednou staly snadným cílem.