Willy Brandt

Willy Brandt
Celé jméno	Herbert Ernst Karl Frahm (rodné jméno)
Datum narození	18. prosince 1913
Místo narození	Lübeck, Německé císařství
Datum úmrtí	8. října 1992
Místo úmrtí	Unkel, Německo
Státní příslušnost	; (1940–1948)
Manželka	Carlota Thorkildsen (1941–1948); Rut Hansen (1948–1980); Brigitte Seebacher (1983–1992)
Děti	Peter Brandt, Lars Brandt, Matthias Brandt, Ninja Frahm
Povolání	politik, novinář
Politická strana	Sociálnědemokratická strana Německa (SPD)
Funkce</
Ocenění	Nobelova cena za mír (1971); Cena Karla Velikého (1981); Řád Bílého lva (I. třída, 2000 in memoriam)

Willy Brandt (narozen jako Herbert Ernst Karl Frahm; 18. prosince 1913 Lübeck – 8. října 1992 Unkel) byl německý sociálnědemokratický politik a státník, který v letech 1969 až 1974 zastával úřad čtvrtého spolkového kancléře Spolkové republiky Německo. Byl prvním sociálním demokratem v této funkci od roku 1930.

Do dějin 20. století se nesmazatelně zapsal svou novou východní politikou (tzv. Neue Ostpolitik), která usilovala o uvolnění napětí (Détente) mezi Západem a Východem během studené války. Jeho strategie „změny prostřednictvím sblížení“ (Wandel durch Annäherung) vedla k navázání diplomatických vztahů se státy východního bloku, včetně Polska a Československa, a k faktickému uznání poválečných hranic.

Za své úsilí o smíření a mír obdržel v roce 1971 Nobelovu cenu za mír. Jeho gesto pokání ve Varšavě (tzv. Kniefall von Warschau), kdy poklekl před památníkem povstání ve varšavském ghettu, se stalo jedním z nejsilnějších symbolů německého vyrovnání se s nacistickou minulostí.

Jeho politickou kariéru ukončila v roce 1974 špionážní aféra jeho blízkého spolupracovníka Güntera Guillauma, který byl odhalen jako agent východoněmecké tajné služby Stasi.

Mládí a exil (1913–1945)

Willy Brandt se narodil v Lübecku jako nemanželské dítě prodavačky Marthy Frahmové. Svého otce, učitele Johna Möllera, nikdy nepoznal. Vyrůstal v chudých poměrech, silně ovlivněn svým dědečkem, který byl přesvědčeným socialistou.

Již v mládí se zapojil do aktivit sociálnědemokratické mládeže a později vstoupil do SPD. V roce 1931 se s SPD rozešel a vstoupil do radikálnější Socialistické dělnické strany Německa (SAPD).

Útěk před nacisty

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 byl Brandt, tehdy ještě pod jménem Herbert Frahm, ohrožen zatčením. Podařilo se mu uprchnout lodí do Dánska a následně do Norska. Právě v exilu začal používat pseudonym Willy Brandt, který si později nechal úředně potvrdit jako své občanské jméno.

Norské období: V Norsku pracoval jako novinář a politický aktivista. Naučil se plynně norsky a navázal celoživotní vztah k této zemi. V roce 1938 mu nacistické Německo odebralo občanství.
Druhá světová válka: Po německé invazi do Norska v roce 1940 byl krátce zajat (v norské uniformě, což ho zachránilo před identifikací jako německého politického uprchlíka). Utekl do neutrálního Švédska, kde strávil zbytek války a získal norské občanství.

Návrat do Německa a vzestup v Berlíně

Po skončení války se Brandt vrátil do Německa, nejprve jako norský válečný korespondent, aby informoval o Norimberském procesu. V roce 1948 znovu přijal německé občanství a zapojil se do politického života v Západním Berlíně.

Starosta Berlína (1957–1966)

V roce 1957 byl zvolen vládnoucím starostou Západního Berlína. Jeho úřadování spadalo do nejkritičtějšího období studené války.

Berlínská krize (1958–1961): Brandt se stal tváří svobodného Berlína, který čelil sovětskému tlaku a ultimátům Nikity Chruščova.
Stavba Berlínské zdi (1961): Když komunistický režim NDR začal 13. srpna 1961 stavět zeď, Brandt reagoval rozhořčeně, ale zároveň pragmaticky. Uvědomil si, že západní spojenci nebudou riskovat třetí světovou válku kvůli východnímu sektoru města.
J. F. Kennedy: V roce 1963 hostil v Berlíně amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Kennedyho projev „Ich bin ein Berliner“ byl částečně výsledkem Brandtova tlaku na USA, aby jasně deklarovaly svou podporu městu.

Cesta ke kancléřství

Brandtova popularita v Berlíně mu vynesla nominaci na kancléře za SPD ve volbách 1961 a 1965. V obou případech prohrál s kandidáty CDU (Konrad Adenauer, Ludwig Erhard), ale SPD pod jeho vedením posilovala.

Velká koalice (1966–1969)

V roce 1966 vznikla tzv. Velká koalice mezi CDU/CSU a SPD. Kancléřem se stal Kurt Georg Kiesinger (CDU) a Willy Brandt nastoupil na post vicekancléře a ministra zahraničních věcí. V této funkci začal formulovat základy své budoucí východní politiky. Prosazoval opuštění rigidní Hallsteinovy doktríny (která zakazovala styky se státy, jež uznaly NDR) a hledal cesty k dialogu s Východem.

Kancléř Spolkové republiky Německo (1969–1974)

Volby v roce 1969 přinesly těsný výsledek. Brandtovi se podařilo sestavit historicky první sociálně-liberální koalici s FDP (vedenou Walterem Scheelem). Dne 21. října 1969 byl zvolen kancléřem.

Jeho nástupní projev obsahoval slavnou větu: „Mehr Demokratie wagen“ (Odvážit se k více demokracii), která signalizovala vlnu vnitřních reforem.

Ostpolitik: Nová východní politika

Hlavním těžištěm Brandtovy vlády se stala zahraniční politika. Cílem bylo prolomit ledy studené války a normalizovat vztahy se sousedy na Východě, aniž by došlo k oslabení vazeb na Západ (NATO a EHS).

Moskevská smlouva (1970): Smlouva se SSSR, ve které se obě strany zřekly použití síly a uznaly stávající hranice v Evropě.
Varšavská smlouva (1970): Přelomová dohoda s Polskem, ve které SRN fakticky uznala hranici na Odře a Nise. To bylo pro mnoho Němců (zejména vyhnanců) bolestivé téma, ale Brandt to považoval za nutnou daň za mír.
Pražská smlouva (1973): Normalizace vztahů s Československem. Smlouva prohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou (tzv. nulita).
Základní smlouva s NDR (1972): SRN poprvé uznala existenci druhého německého státu jako rovnocenného partnera, ačkoliv se stále držela cíle budoucího sjednocení.

Gesto ve Varšavě (Kniefall von Warschau)

Dne 7. prosince 1970, během návštěvy Varšavy u příležitosti podpisu smlouvy, navštívil Brandt památník hrdinů povstání ve varšavském ghettu. Po položení věnce nečekaně poklekl na mokrou zem a setrval v tichosti. Toto spontánní gesto pokory německého kancléře (který sám proti nacistům bojoval) obletělo svět a stalo se symbolem německé omluvy za zločiny holokaustu. V roce 1971 mu byla za jeho politiku udělena Nobelova cena za mír.

Volby 1972

Brandtova politika polarizovala německou společnost. Opozice (CDU/CSU) se pokusila v roce 1972 o jeho svržení prostřednictvím konstruktivního vyslovení nedůvěry. Pokus těsně nevyšel (údajně díky uplacení dvou poslanců Stasi). Následné předčasné volby v roce 1972 se staly referendem o Ostpolitik. Volební účast dosáhla rekordu (91,1 %) a Brandtova SPD drtivě zvítězila (45,8 %), což byl nejlepší výsledek v historii strany.

Pád: Aféra Guillaume

Konec Brandtova kancléřství přišel nečekaně. V květnu 1974 byl zatčen jeden z jeho osobních referentů, Günter Guillaume. Ukázalo se, že Guillaume byl elitním agentem východoněmecké tajné služby Stasi, který byl do Západního Německa vyslán již v 50. letech.

Guillaume měl přístup k tajným dokumentům a doprovázel Brandta i na dovolené.
Ačkoliv Guillaume pravděpodobně nepředal žádné informace strategického významu, bezpečnostní selhání bylo obrovské.
Brandt, již v té době vyčerpaný nemocemi a depresemi a čelící kritice za ekonomické problémy (ropná krize), přijal politickou odpovědnost.
Dne 6. května 1974 rezignoval na funkci kancléře. Jeho nástupcem se stal Helmut Schmidt.

Pozdní léta a sjednocení

Po rezignaci zůstal Brandt aktivní v politice.

Předseda SPD: Stranu vedl až do roku 1987.
Socialistická internacionála: V letech 1976–1992 byl předsedou této celosvětové organizace sociálnědemokratických stran.
Evropský parlament: Byl poslancem a aktivním zastáncem evropské integrace.
Severo-jižní komise: Předsedal nezávislé komisi zabývající se problémy rozvojového světa (tzv. Brandtova zpráva).

Když v roce 1989 padla Berlínská zeď, Brandt, ač již starý a nemocný, se aktivně zapojil do procesu sjednocování. 10. listopadu 1989 pronesl u Schöneberské radnice v Berlíně prorockou větu: „Jetzt wächst zusammen, was zusammengehört.“ (Teď srůstá k sobě to, co k sobě patří).

Osobní život

Willy Brandt byl třikrát ženatý. 1. Carlota Thorkildsen: Norka, se kterou měl dceru Ninju. 2. Rut Hansen: Norská odbojářka. S Brandtem se seznámila v exilu. Jako „Rut Brandtová“ byla v Německu nesmírně populární první dámou. Měli spolu tři syny (Petera, Larse a Matthiase – známého herce). Rozvedli se v roce 1980 po odhalení Brandtových mimomanželských vztahů. 3. Brigitte Seebacher: Historička a novinářka, se kterou žil až do své smrti.

Brandt byl charismatickou, ale složitou osobností. Trpěl periodickými depresemi a melancholií, měl problémy s alkoholem a byl známý svými četnými milostnými aférami, které byly v době jeho vládnutí veřejným tajemstvím.

Úmrtí

Willy Brandt zemřel 8. října 1992 ve svém domě v Unkelu na Rýnu na následky rakoviny. Byl mu vypraven státní pohřeb v Berlíně a je pohřben na lesním hřbitově v Zehlendorfu.

Vztah k Československu

Pro Čechy a Slováky má Brandt zvláštní význam díky Pražské smlouvě z roku 1973.

Nulita Mnichova: Brandtova vláda přistoupila na složitý kompromis ohledně Mnichovské dohody. Zatímco Praha žádala uznání neplatnosti od samého počátku (ex tunc), Bonn se obával právních dopadů na sudetské Němce (občanství). Výsledná formulace označila dohodu za „nulitní“ (neplatnou), což umožnilo obnovení diplomatických styků.
Rok 1968: Jako ministr zahraničí sledoval Pražské jaro se sympatiemi, ale i obavami, aby vývoj neohrozil jeho rodící se Ostpolitik. Invazi vojsk Varšavské smlouvy odsoudil.
Vyznamenání: V roce 2000 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Bílého lva I. třídy.

Pro laiky

Willyho Brandta si představte jako německého „Kennedyho“. Byl mladý, charismatický a přinesl do ztuhlého poválečného Německa nový vítr. Ale hlavně: byl to muž, který měl odvahu podat ruku nepříteli. Zatímco do té doby Západní Německo dělalo, že Východní Německo a Polsko neexistují, Brandt řekl: „Musíme přijmout realitu, abychom ji mohli změnit.“ Jel do Polska, kde Němci napáchali strašná zvěrstva, a poklekl tam na kolena. To byl šok pro celý svět. Mnoho Němců ho za to nenávidělo a označovalo za zrádce (protože tím uznal ztrátu území na východě), ale on věděl, že bez smíření nebude mír. Dostal za to Nobelovku. Jeho konec byl jako ze špionážního filmu – jeho pravá ruka, člověk, který s ním jezdil na dovolené, se ukázal být komunistickým špionem.

Zdroje