Metastáza
Obsah boxu
Šablona:Infobox nemoc Metastáza (z řeckého μετάστασις, metastasis, což znamená "přemístění"), v množném čísle metastázy, je proces, při kterém se nádorové buňky šíří z místa svého původního vzniku (primárního nádoru) do jiných, často vzdálených částí těla, kde zakládají nová nádorová ložiska, tzv. sekundární nádory. Schopnost metastazovat je jedním z klíčových a nejnebezpečnějších znaků zhoubných (maligních) nádorů. Přítomnost metastáz je hlavním faktorem, který určuje stádium rakoviny a její prognózu. Metastatické onemocnění je zodpovědné za přibližně 90 % úmrtí spojených s rakovinou.
Proces metastazování je komplexní, vícestupňová kaskáda, která vyžaduje, aby nádorové buňky získaly specifické vlastnosti umožňující jim přežít a prosperovat v cizím prostředí.
📜 Historie a etymologie
Pojem "metastáza" zavedl anglický chirurg a patolog Joseph Claude Recamier v roce 1829, ačkoliv samotný koncept šíření nemoci po těle byl pozorován již dříve. Recamier si všiml, že rakovina, kterou identifikoval v prsu pacientky, se později objevila i v jejím mozku, a správně usoudil, že se nejedná o dva nezávislé nádory, ale o šíření původní nemoci.
Zásadní pokrok v pochopení mechanismu přinesl v 19. století německý patolog Rudolf Virchow, který popsal, jak se nádorové buňky mohou šířit krevním oběhem. Na konci 19. století pak britský chirurg Stephen Paget formuloval slavnou hypotézu "semínka a půdy" (seed and soil), která vysvětlovala, proč určité typy rakoviny preferenčně metastazují do specifických orgánů. Podle této teorie nádorová buňka ("semínko") může úspěšně vyrůst pouze v prostředí ("půdě"), které je pro ni příznivé.
🧬 Biologický proces metastazování
Metastatická kaskáda je řada po sobě jdoucích kroků, které musí nádorová buňka úspěšně absolvovat, aby vytvořila vzdálené ložisko. Tento proces je velmi neefektivní a drtivá většina buněk uvolněných z primárního nádoru v jeho průběhu zahyne.
1. Invaze a odloučení
Prvním krokem je schopnost nádorových buněk prorazit bazální membránu, která odděluje epitel od okolní tkáně. Buňky produkují enzymy, jako jsou matrix metalloproteinázy (MMP), které rozkládají složky extracelulární matrix a umožňují buňkám pohyb. Zároveň dochází ke ztrátě mezibuněčných spojení (např. snížením exprese E-kadherinu), což buňkám umožní se odloučit od primárního nádoru. Tento proces se nazývá epitelio-mezenchymální tranzice (EMT).
2. Intravazace
Odloučené nádorové buňky aktivně pronikají do stěn blízkých krevních nebo lymfatických cév. Tento proces se nazývá intravazace. Jakmile se buňka dostane do oběhu, stává se z ní cirkulující nádorová buňka (CTC, z anglického circulating tumor cell).
3. Cirkulace v těle
V krevním nebo lymfatickém řečišti čelí cirkulující nádorové buňky extrémně nepřátelskému prostředí. Jsou vystaveny mechanickému stresu, útoku buněk imunitního systému (zejména NK buněk) a nedostatku signálů pro přežití. Aby se ochránily, mohou se shlukovat s krevními destičkami a vytvářet tak mikroemboly.
4. Extravazace
Přeživší buňky se musí zachytit na stěně cévy ve vzdáleném orgánu a následně ji opustit. Tento proces, zvaný extravazace, je v podstatě opakem intravazace. Buňky se přichytí k endotelu cévy a aktivně projdou skrz její stěnu do okolní tkáně.
5. Kolonizace a angiogeneze
Po opuštění cévy se nádorová buňka nachází v novém, cizím prostředí. Musí se adaptovat, aby zde mohla přežít a začít se dělit. Zpočátku vzniká tzv. mikrometastáza, malé ložisko buněk. Pro další růst (nad velikost 1-2 mm) je však nezbytné, aby si nádor vytvořil vlastní cévní zásobení. Tento proces se nazývá angiogeneze a je stimulován faktory, které nádorové buňky samy produkují (např. VEGF). Nově vytvořené cévy dodávají nádoru kyslík a živiny a umožňují jeho další růst a potenciálně i další šíření.
🌍 Cesty šíření
Nádorové buňky se mohou šířit několika hlavními cestami:
Hematogenní šíření (krevní cestou)
Jedná se o nejčastější cestu šíření u mnoha typů nádorů, zejména sarkomů a některých karcinomů. Buňky proniknou do žil a krevním oběhem jsou zaneseny do vzdálených orgánů. Typickými cílovými orgány jsou ty s bohatým krevním zásobením:
- Játra: Častý cíl metastáz z nádorů trávicího traktu (rakovina tlustého střeva a konečníku, rakovina žaludku, rakovina slinivky břišní), protože krev z těchto orgánů prochází játry přes portální oběh.
- Plíce: Jsou filtrem pro veškerou krev z těla, a proto jsou častým místem metastáz z mnoha různých nádorů (např. rakovina prsu, rakovina ledvin, sarkomy).
- Kosti: Cílové místo pro rakovinu prostaty, prsu, plic a ledvin.
- Mozek: Časté metastázy u rakoviny plic, prsu a melanomu.
Lymfogenní šíření (mízní cestou)
Tato cesta je typická především pro karcinomy. Nádorové buňky pronikají do lymfatického systému a jsou unášeny lymfou do regionálních lymfatických uzlin. První uzlina, do které lymfa z oblasti nádoru odtéká, se nazývá strážní (sentinelová) uzlina. Její vyšetření je klíčové pro určení, zda se nádor již začal šířit. Zasažené uzliny se zvětšují a mohou být hmatné. Z uzlin se pak buňky mohou dostat dále do krevního oběhu.
Per continuitatem (přímým prorůstáním)
Nádor roste přímo do okolních tkání a orgánů bez ohledu na anatomické hranice. Příkladem je rakovina děložního čípku prorůstající do močového měchýře nebo konečníku.
Implantace (rozsev po dutinách)
Nádorové buňky se mohou uvolnit do tělních dutin, jako je dutina břišní (peritoneální), hrudní (pleurální) nebo perikardiální. Zde se mohou uchytit na povrchu orgánů a vytvořit mnohočetná malá ložiska. Tento jev se nazývá karcinomatóza. Typickým příkladem je rakovina vaječníků.
🎯 Orgánová specificita metastáz
Jak již naznačila hypotéza "semínka a půdy", různé typy nádorů mají tendenci metastazovat do určitých orgánů. Není to jen otázka anatomie a krevního toku. Mezi nádorovou buňkou ("semínkem") a mikroprostředím cílového orgánu ("půdou") musí existovat specifická molekulární interakce. Cílový orgán vylučuje chemokiny, které přitahují nádorové buňky mající na svém povrchu odpovídající receptory.
- Rakovina prsu: Často metastazuje do kostí, plic, jater a mozku.
- Rakovina prostaty: Téměř výhradně metastazuje do kostí (tzv. osteoblastické metastázy).
- Rakovina tlustého střeva a konečníku: Nejčastěji do jater, později do plic.
- Maligní melanom: Může metastazovat téměř kamkoliv, často do mozku, jater, plic a kůže.
🔬 Diagnostika
Detekce metastáz je klíčová pro stanovení léčebného plánu. Používají se k tomu různé metody:
- Zobrazovací metody: Počítačová tomografie (CT), magnetická rezonance (MRI) a zejména pozitronová emisní tomografie v kombinaci s CT (PET/CT) jsou schopny odhalit metastatická ložiska v celém těle. Dále se využívá ultrasonografie (zejména pro játra) a scintigrafie kostí pro detekci kostních metastáz.
- Biopsie: Definitivní potvrzení metastázy vyžaduje odběr vzorku tkáně a jeho histologické vyšetření. Patolog pod mikroskopem potvrdí, že buňky v metastatickém ložisku odpovídají buňkám primárního nádoru.
- Nádorové markery: Jsou to látky v krvi, jejichž zvýšená hladina může signalizovat přítomnost nebo růst nádoru. Používají se spíše ke sledování odpovědi na léčbu než k primární diagnostice.
💊 Léčba
Léčba metastatického onemocnění je velmi obtížná a ve většině případů již není kurativní (s cílem úplného vyléčení), ale paliativní. Cílem je prodloužit život, zmírnit příznaky (např. bolest u kostních metastáz) a zachovat co nejlepší kvalitu života.
- Systémová terapie: Je základem léčby, protože působí na nádorové buňky v celém těle. Zahrnuje:
* Chemoterapie: Použití cytotoxických léků k ničení rychle se dělících buněk. * Hormonální terapie: U hormonálně závislých nádorů (prsu, prostaty). * Cílená biologická léčba: Léky zaměřené na specifické molekulární dráhy v nádorových buňkách. * Imunoterapie: Moderní léčba, která stimuluje vlastní imunitní systém pacienta k boji proti nádoru.
- Radioterapie: Lokální ozařování se používá k léčbě specifických metastáz, zejména v kostech (proti bolesti) nebo v mozku.
- Chirurgie: V některých případech, pokud se jedná o izolované (solitární) metastázy (např. v játrech nebo plicích), je možné je chirurgicky odstranit.
💡 Pro laiky: Zjednodušené vysvětlení
Představte si primární nádor jako pampelišku na louce. Když pampeliška odkvete, vítr (reprezentující krevní nebo lymfatický oběh) rozfouká její semínka (nádorové buňky) do širokého okolí. Většina semínek dopadne na nehostinná místa – na kámen, na cestu – a nikdy nevyklíčí. Stejně tak většina nádorových buněk v oběhu zahyne.
Některá semínka ale dopadnou na úrodnou půdu v jiné části zahrady (vhodný orgán, jako jsou játra nebo plíce). Tam se uchytí, začnou klíčit a vyroste z nich nová pampeliška (metastáza). Tato nová pampeliška může opět produkovat další semínka a šířit se dál. Léčba metastáz je pak jako snaha zbavit se pampelišek na celé zahradě, což je mnohem těžší než vytrhnout tu jednu původní.