Justice

Justice (z latinského iustitia, česky také spravedlnost) je jedním z nejzákladnějších a nejkomplexnějších konceptů v etice, právní vědě, politické filozofii a sociologii. V nejobecnějším smyslu označuje princip morální správnosti založený na etice, racionalitě, právu, přirozeném zákonu, náboženství nebo spravedlivosti. Zahrnuje představu, že každý jedinec by měl dostat to, co mu náleží, ať už jde o odměnu, nebo trest.

Koncept justice je úzce spjat s pojmy jako rovnost, nestrannost a lidská práva. Její symbolickou reprezentací je postava bohyně Iustitie, která drží váhy (symbol zvažování a nestrannosti), meč (symbol moci a vynucení práva) a často má zavázané oči (symbol objektivity a nepodjatosti). V moderním pojetí je justice klíčovým pilířem fungování právního státu a demokratické společnosti.

📜 Historický vývoj konceptu

Představa o tom, co je spravedlivé, se v průběhu dějin výrazně proměňovala v závislosti na kulturním, náboženském a filozofickém kontextu.

Antika

V antickém Řecku byla spravedlnost (dikaiosyné) považována za jednu z hlavních ctností. Platón ve svém díle Ústava definoval spravedlnost jako harmonii, kde každá část společnosti (a duše jednotlivce) plní svou určenou funkci. Spravedlivý stát je podle něj ten, v němž vládnou filozofové, brání ho vojáci a živí ho řemeslníci, a žádná z těchto tříd nezasahuje do úkolů ostatních.

Jeho žák Aristotelés v Etika Nikomachova rozlišil dva základní druhy spravedlnosti:

• Distributivní (rozdělovací) spravedlnost: Týká se spravedlivého rozdělování statků, poct a břemen ve společnosti. Podle Aristotela by se mělo rozdělovat podle zásluh – rovným rovně a nerovným nerovně.
• Korektivní (vyrovnávací) spravedlnost: Zabývá se nápravou křivd a bezpráví. Dělí se na dobrovolnou (smluvní právo) a nedobrovolnou (trestní právo), kde cílem je obnovit narušenou rovnováhu.

V Římě byl koncept spravedlnosti (iustitia) formalizován v právu. Slavná definice právníka Ulpiana zní: "Spravedlnost je stálá a trvalá vůle přiznávat každému jeho právo" (Iustitia est constans et perpetua voluntas ius suum cuique tribuendi).

Středověk a teologie

Ve středověku byla spravedlnost úzce propojena s křesťanskou teologií. Svatý Augustin ji vnímal jako projev Boží vůle a lásky. Tomáš Akvinský, ovlivněný Aristotelem, integroval antickou filozofii do křesťanského myšlení. Spravedlnost podle něj vyplývá z přirozeného zákona (lex naturalis), který je odrazem věčného Božího zákona (lex aeterna). Lidské zákony (lex humana) jsou spravedlivé pouze tehdy, pokud jsou v souladu s přirozeným zákonem.

Novověk a osvícenství

S nástupem novověku a osvícenství se pozornost přesunula od božského řádu k lidskému rozumu a společenské smlouvě. Myslitelé jako Thomas Hobbes, John Locke a Jean-Jacques Rousseau tvrdili, že spravedlnost a státní moc vznikají na základě dohody mezi lidmi, kteří se vzdávají části své svobody výměnou za bezpečí a řád.

Immanuel Kant přinesl deontologický pohled, kde spravedlnost není závislá na důsledcích činů, ale na morální povinnosti samotné. Jeho kategorický imperativ požaduje, aby člověk jednal pouze podle zásad, o kterých by mohl chtít, aby se staly univerzálním zákonem.

Moderní teorie 20. století

Ve 20. století se objevily klíčové teorie, které dominují současným diskusím:

• Utilitarismus: Zastávaný Jeremym Benthamem a Johnem Stuartem Millem, tvrdí, že spravedlivé je to, co maximalizuje celkové štěstí nebo užitek pro co největší počet lidí.
• Justice jako férovost: John Rawls ve svém stěžejním díle Teorie spravedlnosti (1971) navrhuje myšlenkový experiment "závoje nevědomosti". Lidé by si měli představit, že volí principy uspořádání společnosti, aniž by znali své vlastní postavení, talent či majetek. Podle Rawlse by si v takové situaci zvolili dva principy: princip stejných základních svobod pro všechny a princip, že sociální a ekonomické nerovnosti jsou přípustné jen tehdy, pokud prospívají nejméně zvýhodněným členům společnosti (princip diference).
• Libertarianismus: Jako protipól Rawlse vystoupil Robert Nozick s teorií oprávnění. Podle něj je spravedlivé jakékoli rozdělení majetku, které vzniklo spravedlivým nabytím (prvotním přivlastněním) a spravedlivými převody (dobrovolnou směnou). Role státu by měla být minimální a omezena na ochranu vlastnických práv.

⚖️ Typy a formy justice

Koncept justice se projevuje v několika odlišných, ale vzájemně propojených formách.

Distributivní justice

Zabývá se otázkou, jak by měly být ve společnosti rozdělovány zdroje, příležitosti, bohatství a moc. Mezi hlavní principy distribuce patří:

• Rovnost: Každý dostane stejně.
• Potřeba: Zdroje jsou rozdělovány podle individuálních potřeb.
• Zásluhy: Odměna je úměrná výkonu, talentu nebo úsilí.
• Spravedlivá rovnost příležitostí: Každý by měl mít stejnou šanci dosáhnout úspěchu bez ohledu na svůj původ.

Retributivní justice

Tato forma se soustředí na trestání pachatelů za spáchané zločiny. Je založena na principu, že trest má být úměrný spáchanému činu (princip proporcionality). Cílem je odplata ("oko za oko"), odstrašení potenciálních pachatelů a potvrzení platnosti právního řádu. Tvoří základ většiny moderních trestněprávních systémů.

Restorativní justice

Na rozdíl od retributivní justice se restorativní (obnovující) model zaměřuje na nápravu škody způsobené oběti a komunitě. Klade důraz na dialog mezi pachatelem, obětí a dalšími dotčenými stranami s cílem dosáhnout usmíření, odškodnění a reintegrace pachatele do společnosti. Příkladem jsou mediace nebo komunitní konference.

Procedurální justice

Týká se spravedlnosti a transparentnosti procesů, kterými se dospívá k rozhodnutím. Nejde o výsledek samotný, ale o to, zda byla cesta k němu spravedlivá. Zahrnuje právo na spravedlivý proces, nestrannost rozhodujícího orgánu (např. soudce), možnost být vyslechnut a rovné zacházení se všemi stranami sporu.

Sociální justice

Jedná se o široký pojem, který se snaží o vytvoření společnosti bez systémových bariér a diskriminace, kde mají všichni rovný přístup ke zdrojům a příležitostem. Bojuje proti nerovnostem založeným na rase, pohlaví, sexuální orientaci, sociální třídě nebo zdravotním postižení.

🏛️ Justice v právu a státu

V moderních demokratických státech je justice institucionalizována prostřednictvím soudnictví (judikativy), které tvoří jeden ze tří pilířů státní moci vedle moci zákonodárné (legislativa) a výkonné (exekutiva).

Základním principem je právní stát (anglicky rule of law), který znamená, že nikdo nestojí nad zákonem – ani vláda, ani občané. Klíčovými prvky pro zajištění spravedlnosti v právním systému jsou:

• Nezávislost soudů: Soudci musí být chráněni před politickými a jinými vnějšími tlaky, aby mohli rozhodovat nestranně a pouze na základě zákona a důkazů.
• Přístup ke spravedlnosti: Každý občan by měl mít možnost domáhat se svých práv u soudu, bez ohledu na své finanční možnosti.
• Presumpce neviny: V trestním řízení je obviněný považován za nevinného, dokud mu není vina pravomocně prokázána.

Na mezinárodní úrovni se o prosazování justice snaží instituce jako Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který řeší spory mezi státy, a Mezinárodní trestní soud, který stíhá jednotlivce za nejzávažnější zločiny, jako je genocida nebo válečné zločiny.

🤔 Filozofické a etické dilema

Koncept justice je zdrojem neustálých debat a dilemat, na která neexistují jednoduché odpovědi.

• Univerzalita vs. relativismus: Je spravedlnost univerzálním principem platným pro všechny kultury a doby, nebo je její pojetí relativní a závislé na konkrétním společenském kontextu?
• Spravedlnost vs. milosrdenství: Existují situace, kdy by mělo být od striktního uplatnění spravedlnosti upuštěno ve prospěch odpuštění nebo milosti?
• Rovnost výsledků vs. rovnost příležitostí: Měla by se společnost snažit zajistit, aby všichni dosáhli podobných životních výsledků, nebo stačí zaručit všem stejné startovní podmínky?
• Konflikt práv: Jak řešit situace, kdy se dostanou do konfliktu dva spravedlivé nároky? Například právo na svobodu projevu a právo na ochranu před nenávistnými projevy.

💡 Pro laiky: Co je to justice?

Představte si, že máte narozeninový dort a musíte ho rozdělit mezi své kamarády. Co je spravedlivé?

• Dát každému stejně velký kousek? To je princip rovnosti.
• Dát největší kousek tomu, kdo měl největší hlad? To je princip potřeby.
• Dát největší kousek tomu, kdo vám pomohl dort upéct? To je princip zásluh.

Všechny tyto přístupy mohou být v určité situaci považovány za spravedlivé. Právě tato otázka – jak správně a férově "rozdělovat dort" (ať už jde o peníze, práva nebo příležitosti) – je jádrem distributivní justice.

A co když jeden kamarád schválně shodí dort na zem?

• Měl by dostat na zadek a nesmět si hrát? To je princip trestu a odplaty, tedy retributivní justice. Cílem je potrestat viníka.
• Měl by se omluvit, pomoci uklidit nepořádek a slíbit, že příště pomůže upéct nový dort? To je princip nápravy a usmíření, tedy restorativní justice. Cílem je napravit škodu a vztahy.

Symbol spravedlnosti, paní se zavázanýma očima, váhami a mečem, to vysvětluje jednoduše:

• Zavázané oči: "Je mi jedno, jestli jsi bohatý, chudý, slavný nebo můj kamarád. Budu tě soudit férově a bez předsudků."
• Váhy: "Pečlivě zvážím všechny důkazy a argumenty obou stran, než se rozhodnu."
• Meč: "Moje rozhodnutí má sílu a musí být respektováno. Dokážu spravedlnost prosadit."

Šablona:Aktualizováno ```