Druhá italská válka za nezávislost

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox válka Druhá italská válka za nezávislost, známá také jako Francouzsko-rakouská válka, Sardinská válka nebo Italská kampaň roku 1859, byla klíčovým vojenským konfliktem v rámci procesu sjednocení Itálie, známého jako Risorgimento. Válka probíhala od 29. dubna do 11. července 1859 mezi spojenými silami Francouzského císařství pod vedením císaře Napoleona III. a Sardinského království v čele s králem Viktorem Emanuelem II. na jedné straně a Rakouským císařstvím pod vládou císaře Františka Josefa I. na straně druhé. Válka skončila vítězstvím francouzsko-sardinské aliance a připojením Lombardie k Sardinskému království, což byl zásadní krok ke vzniku sjednoceného Království Itálie.

📜 Příčiny a pozadí

Po porážce v první válce za nezávislost (1848–1849) bylo zřejmé, že Sardinské království (také známé jako Piemont-Sardinie) nemůže samo porazit mocné Rakouské císařství, které ovládalo severní Itálii (Lombardsko-benátské království) a mělo silný vliv na zbytek Apeninského poloostrova. Klíčovou postavou sardinské politiky se stal hrabě Camillo Cavour, který byl od roku 1852 předsedou vlády.

Cavour byl pragmatický politik a realista, který chápal, že pro vyhnání Rakušanů z Itálie a sjednocení země pod savojskou dynastií je nezbytné získat podporu některé z evropských velmocí. Jeho diplomatické úsilí se zaměřilo na Francii, které vládl císař Napoleon III. Ten byl nakloněn myšlence revize vídeňského uspořádání z roku 1815 a podporoval princip národního sebeurčení, pokud to sloužilo francouzským zájmům.

🤝 Dohoda v Plombières

Klíčovým momentem se stala tajná schůzka mezi Cavourem a Napoleonem III. v lázních Plombières-les-Bains v červenci 1858. Zde byla uzavřena tajná dohoda, která stanovila podmínky spojenectví:

Francie vojensky podpoří Sardinské království v případě, že bude napadeno Rakouskem.
Cílem války bude vytvoření Království Horní Itálie (zahrnujícího Piemont, Lombardii, Benátsko, Parmu, Modenu a Romagnu) pod vládou Viktora Emanuela II.
Jako kompenzaci za vojenskou pomoc postoupí Sardinské království Francii své historické území Savojsko a hrabství Nice.
Zbytek Itálie měl být reorganizován do konfederace, v níž by si Papežský stát udržel svou suverenitu.

Plán byl navržen tak, aby Rakousko vypadalo jako agresor, což by ospravedlnilo francouzskou intervenci. Cavour následně začal provádět vojenské manévry a mobilizaci u hranic s rakouskou Lombardií, čímž záměrně provokoval vídeňskou vládu.

⚔️ Průběh války

🇦🇹 Rakouské ultimátum

Rakousko, znepokojené sardinskými přípravami a povzbuzované vírou ve svou vojenskou převahu, padlo do Cavourovy pasti. Dne 23. dubna 1859 doručilo Turínu ultimátum, v němž požadovalo okamžitou demobilizaci sardinské armády. Cavour ultimátum po uplynutí třídenní lhůty odmítl. Dne 29. dubna 1859 vyhlásilo Rakousko Sardinii válku a jeho vojska pod velením maršála Ference Gyulaye překročila řeku Ticino a vstoupila na sardinské území. Tím byl aktivován francouzsko-sardinský pakt a Francie vyhlásila válku Rakousku.

🌍 Hlavní bitvy

Rakouská armáda postupovala zpočátku pomalu, což umožnilo francouzským jednotkám dorazit do Piemontu po železnici a lodích. Spojenecké síly brzy převzaly iniciativu.

Bitva u Montebella (20. května 1859): První větší střetnutí, ve kterém francouzské a sardinské jednotky odrazily rakouský průzkum a dosáhly vítězství, které posílilo morálku spojenců.
Bitva u Palestra (30.–31. května 1859): Sardinské jednotky, podporované francouzskými zuávy, dosáhly významného vítězství, které donutilo rakouské velení k ústupu.
Bitva u Magenty (4. června 1859): Jedna z rozhodujících bitev války. Francouzská armáda pod přímým velením Napoleona III. a generála MacMahona porazila Rakušany a otevřela si cestu do Milána. Město bylo osvobozeno 8. června za nadšeného jásotu místních obyvatel.
Bitva u Solferina (24. června 1859): Největší a nejkrvavější bitva celé války. Střetly se zde hlavní síly všech tří armád, kterým osobně veleli jejich panovníci – Napoleon III., Viktor Emanuel II. a František Josef I. Bitva se odehrávala na rozsáhlém území jižně od Gardského jezera a byla mimořádně chaotická a brutální. Po celodenních bojích dosáhli spojenci vyčerpávajícího vítězství a donutili rakouskou armádu k ústupu za řeku Mincio.

Utrpení tisíců zraněných vojáků, kteří byli po bitvě u Solferina ponecháni na bojišti bez pomoci, hluboce šokovalo švýcarského obchodníka Henriho Dunanta. Jeho zážitky ho inspirovaly k napsání knihy Vzpomínka na Solferino a k iniciativě, která vedla k založení Mezinárodního červeného kříže a přijetí Ženevských úmluv.

🕊️ Konec války a příměří ve Villafrance

Navzdory vojenským úspěchům se Napoleon III. rozhodl válku rychle ukončit. Důvodů bylo několik:

Vysoké ztráty: Pohled na desetitisíce mrtvých a zraněných u Magenty a Solferina jím hluboce otřásl.
Hrozba pruské intervence: Prusko mobilizovalo svá vojska na Rýně a hrozilo, že vstoupí do války na straně Rakouska, aby zabránilo přílišnému posílení Francie.
Revoluční nálady v Itálii: Válka podnítila povstání v Toskánsku, Modeně, Parmě a v Papežském státě, což ohrožovalo Napoleonovy plány na zachování papežské moci a mohlo vést k vytvoření radikální republiky.

Bez konzultace se svým sardinským spojencem se Napoleon III. sešel s Františkem Josefem I. a 11. července 1859 podepsali předběžné příměří ve Villafrance. Podmínky byly následující:

Rakousko postoupí Lombardii (s výjimkou pevností Mantovy a Peschiera del Garda) Francii, která ji následně předá Sardinskému království.
Benátsko zůstane součástí Rakouského císařství.
Vládci středoitalských států, kteří byli vyhnáni, se měli vrátit na své trůny.
Měla být vytvořena italská konfederace pod čestným předsednictvím papeže.

🗺️ Důsledky a výsledky

Podmínky příměří ve Villafrance vyvolaly v Itálii obrovské zklamání. Cavour, rozzuřený Napoleonovým jednáním, na protest rezignoval na post premiéra. Definitivní mír byl potvrzen Curyšskou smlouvou v listopadu 1859.

Události však nabraly vlastní spád. Středoitalské státy (Toskánsko, Modena, Parma a Romagna) odmítly přijmout zpět své bývalé vládce. V březnu 1860 uspořádaly plebiscity, v nichž se drtivá většina obyvatel vyslovila pro připojení k Sardinskému království. Napoleon III. s tímto vývojem nakonec souhlasil, ale jako kompenzaci požadoval původně slíbené Savojsko a Nice, které byly Francii postoupeny na základě Turínské smlouvy z roku 1860.

Druhá italská válka za nezávislost byla rozhodujícím krokem na cestě ke sjednocení Itálie. Přestože Benátsko zůstalo pod rakouskou nadvládou (až do roku 1866), Sardinské království se zdvojnásobilo a stalo se dominantní mocností na poloostrově. Úspěch inspiroval Giuseppeho Garibaldiho k jeho slavné Výpravě tisícovky v roce 1860, která vedla k pádu Království obojí Sicílie a připojení jihu Itálie. Dne 17. března 1861 bylo vyhlášeno Království Itálie s Viktorem Emanuelem II. jako prvním králem.

💡 Pro laiky

Představte si Itálii jako skládačku puzzle, jejíž dílky vlastnili různí lidé. Největší a nejsilnější soused, Rakouské císařství, držel ty nejdůležitější dílky na severu a nedovoloval nikomu ostatní dílky spojit. Malé, ale ambiciózní Sardinské království (jeden z italských států) se rozhodlo, že celou skládačku sjednotí.

Vědělo ale, že na Rakousko samo nestačí. Proto jeho chytrý premiér Cavour uzavřel dohodu s Francií, dalším mocným sousedem. Dohoda zněla: "Pomozte nám vyhnat Rakušany a my vám za to dáme dvě naše okrajová území." Francie souhlasila.

Sardinie pak schválně provokovala Rakousko tak dlouho, až na ni Rakousko zaútočilo. Tím to vypadalo, že se Sardinie jen brání, a Francie jí mohla přijít na pomoc. Společně vyhráli několik velkých a krvavých bitev. Francouzský císař se ale zalekl velkých ztrát a toho, že by se do války mohli přidat další, a tak rychle uzavřel s Rakouskem mír.

Výsledek nebyl úplně dokonalý – Sardinie získala jen jeden velký dílek puzzle (Lombardii), ale ne všechny, které chtěla. I tak to byl obrovský úspěch. Tento úspěch inspiroval ostatní italské státečky, aby se k Sardinii dobrovolně přidaly. Válka tak odstartovala řetězovou reakci, která během dvou let vedla ke vzniku sjednocené Itálie.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 27.12.2025