Dmitrij Šostakovič

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - hudební skladatel Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (rusky Дмитрий Дмитриевич Шостакович; 25. září 1906, Petrohrad – 9. srpna 1975, Moskva) byl ruský a sovětský skladatel, pianista a pedagog, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších skladatelů 20. století. Jeho tvorba je hluboce poznamenána životem v Sovětském svazu a jeho složitým a často nebezpečným vztahem se sovětským režimem. Šostakovičovo dílo zahrnuje 15 symfonií, 15 smyčcových kvartetů, řadu koncertů, oper, baletů a rozsáhlou filmovou hudbu. Jeho hudba je charakteristická hlubokou emocionalitou, dramatickými kontrasty, sžíravou ironií a monumentální architekturou.

Jeho život byl plný paradoxů: byl oslavován jako přední sovětský umělec, držitel nejvyšších státních vyznamenání, a zároveň byl dvakrát veřejně odsouzen a jeho hudba zakazována. Tato dualita se promítá do jeho díla, které je často interpretováno jako skrytá kritika totalitního režimu, plná dvojsmyslů a zašifrovaných poselství.

📜 Život

🎹 Raná léta a studium

Dmitrij Šostakovič se narodil v Petrohradě do hudebně založené rodiny. Jeho otec byl chemik a amatérský zpěvák, matka profesionální klavíristka. Mimořádný hudební talent projevil již v dětství. Po Říjnové revoluci v roce 1917 začal studovat na Petrohradské konzervatoři, kde mezi jeho učitele patřili Alexandr Glazunov a Leonid Nikolajev. Navzdory těžkým podmínkám v revolučním Rusku, včetně hladu a politických zmatků, absolvoval v roce 1923 jako pianista a v roce 1925 jako skladatel.

Jeho absolventskou prací byla Symfonie č. 1 f moll, která mu okamžitě přinesla mezinárodní slávu. Dílo, které složil v pouhých devatenácti letech, odhalilo jeho neobyčejnou technickou zdatnost, originalitu a smysl pro grotesku i drama. Premiéra v Leningradu v roce 1926 byla triumfální a brzy byla uvedena předními světovými dirigenty jako Bruno Walter nebo Arturo Toscanini.

🚀 První úspěchy a avantgarda

Ve 20. a na začátku 30. let 20. století byl Šostakovič součástí pulzující sovětské avantgardy. Experimentoval s moderními hudebními postupy, včetně atonality a expresionismu. V tomto období složil satirickou operu Nos podle povídky Nikolaje Gogola a balety jako Zlatý věk.

Vrcholem tohoto období byla jeho druhá opera, Lady Macbeth Mcenského újezdu, dokončená v roce 1932. Opera, založená na novele Nikolaje Leskova, je syrovým a naturalistickým dramatem o vášni a zločinu v provinčním Rusku. Dílo bylo zpočátku nesmírně úspěšné jak v Sovětském svazu, tak v zahraničí, a bylo oslavováno jako mistrovské dílo sovětské opery.

🌪️ První denuncice a "chaos místo hudby"

Zlom v jeho kariéře nastal v lednu 1936, kdy operu navštívil Josif Vissarionovič Stalin. Krátce nato vyšel v deníku Pravda nechvalně proslulý anonymní článek s názvem Chaos místo hudby (Сумбур вместо музыки). Článek operu odsoudil jako "formalistickou", "levičáckou úchylku" a "primitivní, vulgární a kakofonickou". Šostakovič byl obviněn z odklonu od zásad socialistického realismu a z toho, že jeho hudba je nesrozumitelná prostému lidu.

Tato kritika znamenala pro skladatele přímé ohrožení života v době vrcholícího Velkého teroru. Šostakovič stáhl svou právě dokončenou, modernistickou a tragickou Symfonii č. 4 ještě před premiérou, protože se obával, že by byla považována za další provokaci. Symfonie byla poprvé uvedena až v roce 1961.

Jeho "rehabilitací" se stala Symfonie č. 5 d moll z roku 1937, kterou podtituloval jako "praktickou tvůrčí odpověď sovětského umělce na spravedlivou kritiku". Dílo je navenek komponováno v tradičnějším, hrdinském duchu s triumfálním finále, ale mnozí interpreti a posluchači v něm slyší skrytou ironii a nucený, dutý jásot. Symfonie měla obrovský úspěch a Šostakovič si dočasně zachránil pozici.

⚔️ Válečná léta

Během druhé světové války se Šostakovič stal symbolem sovětského odporu proti nacistické agresi. Během blokády Leningradu začal komponovat svou monumentální Symfonii č. 7 C dur "Leningradskou". První tři věty složil ještě v obleženém městě, kde sloužil jako dobrovolný hasič. Symfonie byla dokončena v evakuaci a její partitura byla mikrofilmem dopravena na Západ. Její provedení v USA a Velké Británii se stalo významnou propagandistickou událostí. Legendární je provedení v samotném obleženém Leningradu v srpnu 1942, kdy orchestr složený z vyhladovělých hudebníků hrál dílo, které bylo rozhlasem přenášeno i na německé pozice.

V roce 1943 následovala temnější a tragičtější Symfonie č. 8 c moll "Stalingradská", která reflektuje hrůzy a utrpení války bez jakéhokoli triumfalismu.

❄️ Poválečný útlak a Ždanovština

Po válce se ideologický tlak opět zpřísnil. V roce 1948 byl Šostakovič spolu s dalšími předními skladateli, jako byli Sergej Prokofjev a Aram Chačaturjan, znovu odsouzen za "formalismus" v rámci kampaně vedené Andrejem Ždanovem. Byl obviněn z kosmopolitismu a psaní "protilidové" hudby. Byl zbaven profesury na konzervatořích v Moskvě a Leningradu a jeho díla byla opět zakázána.

V tomto období psal Šostakovič "do šuplíku" – skládal díla, o kterých věděl, že nemohou být provedena, jako například První houslový koncert nebo vokální cyklus Ze židovské lidové poezie. Zároveň byl nucen komponovat oficiální kantáty a filmovou hudbu, aby si zajistil obživu.

🌱 Tání a pozdní tvorba

Smrt Stalina v roce 1953 přinesla politické a kulturní uvolnění, známé jako Chruščovovské tání. Šostakovič mohl konečně uvést mnohá ze svých dříve zakázaných děl. V tomto roce také dokončil svou Symfonii č. 10 e moll, která je často považována za hudební portrét stalinské éry, s brutální druhou větou údajně zobrazující samotného Stalina.

V roce 1960 byl donucen vstoupit do Komunistické strany, což vnímal jako hluboké osobní ponížení. Tento traumatický zážitek se odrazil v jeho Smyčcovém kvartetu č. 8 c moll, který je plný citací z jeho dřívějších děl a jeho hudebního podpisu DSCH. Skladatel jej původně zamýšlel jako své rekviem.

Jeho pozdní tvorba je stále introspektivnější a temnější, často se zabývá tématy smrti, utrpení a pomíjivosti. Patří sem například Symfonie č. 13 "Babí Jar" na texty Jevgenije Jevtušenka odsuzující antisemitismus, nebo Symfonie č. 14 pro soprán, bas a komorní orchestr, cyklus písní na básně o smrti.

⚰️ Poslední roky a smrt

V posledních letech života trpěl Šostakovič řadou zdravotních problémů, včetně poliomyelitidy a později rakoviny plic. Přesto pokračoval v komponování až do své smrti. Zemřel v Moskvě 9. srpna 1975 a je pohřben na Novoděvičím hřbitově.

🎶 Hudební styl a dílo

Šostakovičův styl je syntézou mnoha vlivů, ale zároveň je naprosto osobitý. Mezi klíčové prvky patří:

**Vlivy:** Hluboce ho ovlivnili Johann Sebastian Bach (zejména v používání kontrapunktu a passacaglií), Ludwig van Beethoven (v monumentální formě), Gustav Mahler (v orchestraci, délce symfonií a mísení tragiky s banalitami) a Modest Petrovič Musorgskij (v syrovém realismu a deklamaci).
**Kontrasty:** Jeho hudba je plná ostrých kontrastů – od brutálních, motorických pasáží přes lyrické, meditativní plochy až po groteskní, sarkastické pochody.
**Groteska a ironie:** Často používal prvky parodie a sarkasmu, například stylizované taneční rytmy (valčík, polka, galop) v nepatřičném kontextu, aby vyjádřil skrytou kritiku nebo absurditu.
**Motiv DSCH:** Šostakovič často používal hudební kryptogram založený na německé transkripci svých iniciál (D. Sch.). Tóny D-Es-C-H (v německém značení D-S-C-H) se staly jeho osobním podpisem a symbolem vzdoru.
**Tonalita:** Ačkoliv v mládí experimentoval s atonalitou, jeho hudba zůstala převážně tonální, i když často na hranici tonality s častým používáním disonancí a modálních prvků.

🎻 Symfonie

Patnáct symfonií tvoří páteř Šostakovičovy tvorby. Jsou často vnímány jako kronika sovětské historie 20. století.

Symfonie č. 1: Brilantní absolventská práce plná mladistvé energie a invence.
Symfonie č. 4: Expresionistické, mahlerovské dílo, stažené před premiérou.
Symfonie č. 5: Nejslavnější symfonie, model dvojznačnosti mezi oficiálním optimismem a skrytou tragédií.
Symfonie č. 7 "Leningradská": Symbol válečného odporu, známá svou "invazní" epizodou v první větě.
Symfonie č. 8 "Stalingradská": Temná a tragická reflexe válečných hrůz.
Symfonie č. 10: Monumentální dílo složené po Stalinově smrti, považované za jedno z jeho vrcholných.
Symfonie č. 13 "Babí Jar": Odvážná kritika antisemitismu v SSSR.

🎹 Komorní hudba

Patnáct smyčcových kvartetů je považováno za Šostakovičův nejosobnější hudební deník. Na rozdíl od veřejných symfonií zde mohl vyjádřit své nejniternější pocity bez nutnosti kompromisů. Zvláště slavný je Smyčcový kvartet č. 8, autobiografické dílo plné citací a motivu DSCH. Mezi další významná komorní díla patří Klavírní kvintet g moll a Klavírní trio č. 2 e moll, věnované památce přítele Ivana Sollertinského.

🏛️ Vztah se sovětským režimem

Šostakovičův život a dílo jsou neoddělitelně spjaty s politickým klimatem Sovětského svazu. Jeho kariéra byla neustálým balancováním mezi uměleckou integritou a požadavky režimu, mezi slávou a smrtelným nebezpečím.

🎭 Dvojí tvář umělce

Interpretace Šostakovičovy osobnosti a jeho hudby je předmětem neustálých debat.

**Oficiální verze:** Sovětský režim ho prezentoval jako loajálního komunistu a největšího sovětského skladatele, jehož dílo oslavuje ideály socialismu.
**Disidentská verze:** Po jeho smrti, zejména na Západě, převládl názor, že Šostakovič byl skrytým disidentem, který do své hudby zašifroval kritiku tyranie. Jeho hudba je vnímána jako svědectví o utrpení pod totalitou.

Pravda je pravděpodobně někde uprostřed. Šostakovič byl složitou a rozporuplnou osobností, která musela dělat bolestivé kompromisy, aby přežila a mohla tvořit.

📖 Spor o "Svědectví"

V roce 1979 vydal ruský emigrant a muzikolog Solomon Volkov knihu Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče. Volkov tvrdil, že kniha je záznamem skladatelových vzpomínek, které mu diktoval v posledních letech života. Kniha představuje Šostakoviče jako nesmiřitelného kritika režimu a zásadně ovlivnila jeho vnímání na Západě. Autenticita knihy je však dodnes zpochybňována a zůstává jedním z největších sporů v hudební historii.

🤔 Pro laiky: Jak poslouchat Šostakoviče?

Šostakovičova hudba může být na první poslech náročná kvůli své délce, intenzitě a emocionální hloubce. Zde je několik tipů pro začátečníky:

**Začněte s přístupnějšími díly:** Ideálním startem je Klavírní koncert č. 2, který napsal pro svého syna Maxima a je plný radosti a melodické invence. Také jeho Jazzové suity (zejména slavný Valčík č. 2) jsou velmi populární.
**Hledejte příběh:** Mnoho jeho děl má konkrétní program nebo historické pozadí. Znalost kontextu (např. u Symfonie č. 5 nebo č. 7) může výrazně obohatit poslechový zážitek.
**Všímejte si motivu DSCH:** Pokuste se v jeho pozdějších dílech (např. ve Smyčcovém kvartetu č. 8 nebo Symfonii č. 10) najít čtyři tóny D-Es-C-H. Je to jako slyšet skladatelův osobní podpis a symbol jeho identity.
**Přijměte kontrasty:** Nebuďte překvapeni, když se nálada hudby náhle změní z tiché meditace na ohlušující pochod. Právě tyto dramatické zlomy jsou klíčem k jeho hudebnímu jazyku a vyjadřují napětí a nejistotu doby, ve které žil.

🏆 Ocenění a odkaz

Šostakovič obdržel prakticky všechna nejvyšší sovětská vyznamenání, včetně:

Jeho odkaz je nesmírný. Ovlivnil generace skladatelů v Rusku i po celém světě, například Alfred Schnittke, Krzysztof Penderecki nebo Benjamin Britten. Jeho symfonie a smyčcové kvartety jsou dnes pevným a často uváděným repertoárem všech předních světových orchestrů a souborů. Zůstává jedním z mála skladatelů 20. století, jehož dílo oslovuje jak odbornou veřejnost, tak široké publikum, a jeho hudba je trvalým svědectvím o síle lidského ducha v boji proti útlaku.

Šablona:Aktualizováno