Johann Sebastian Bach

Rozbalit box

Obsah boxu

Johann Sebastian Bach (31. března 1685, Eisenach – 28. července 1750, Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuos hry na klávesové nástroje, který je považován za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a klíčovou postavu, jež završila hudební epochu baroka. Ve své době proslul především jako vynikající varhaník, improvizátor a znalec varhan, avšak jako skladatel získal plné uznání až téměř sto let po své smrti. Jeho dílo, které zahrnuje více než 1100 kompozic, se vyznačuje mimořádnou kompoziční hloubkou, technickou dokonalostí a intelektuálním mistrovstvím. Bach dovedl k dokonalosti formu fugy a polyfonie a jeho hudba měla a stále má zásadní vliv na vývoj západní hudby od Mozarta a Beethovena až po skladatele 20. a 21. století.

📜 Životopis

Dětství a raná léta (1685–1703)

Johann Sebastian Bach se narodil v durynském Eisenachu do rozvětvené hudebnické rodiny, jejíž tradice sahala téměř dvě stě let do minulosti. Byl osmým a nejmladším synem městského hudebníka Johanna Ambrosia Bacha. O hudbu se zajímal již od útlého dětství. Jeho život však brzy poznamenala tragédie; v devíti letech mu zemřela matka a o necelý rok později i otec. Jako sirotka se ho ujal jeho starší bratr Johann Christoph Bach, varhaník v nedalekém Ohrdrufu, který ho zasvětil do základů varhanní a klavírní hry. V patnácti letech odešel Bach kvůli špatné finanční situaci bratrovy rodiny do Lüneburgu, kde získal místo sborového sopranisty ve škole svatého Michala a dokončil své formální vzdělání.

Arnstadt, Mühlhausen a Výmar (1703–1717)

Po krátkém působení jako houslista u dvora ve Výmaru získal v roce 1703 místo varhaníka v Arnstadtu. Zde se projevil jeho talent, ale i tvrdohlavá povaha, která vedla ke konfliktům s místní konzistoří. Proslulá je jeho cesta v roce 1705, kdy si vzal třítýdenní dovolenou, aby pěšky ušel přes 320 kilometrů do Lübecku a slyšel hrát slavného varhaníka Dietricha Buxtehudeho. Svůj pobyt si bez povolení prodloužil na tři měsíce, což mu po návratu vyneslo vážné napomenutí.

V roce 1707 se oženil se svou vzdálenou sestřenicí Marií Barbarou Bachovou a přijal místo varhaníka v Mühlhausenu. Již o rok později se však vrátil do Výmaru, tentokrát jako dvorní varhaník a komorní hudebník. Během devítiletého působení ve Výmaru zkomponoval většinu svých zásadních varhanních děl a začal skládat kantáty. Seznámil se zde s italskou hudbou, zejména s díly Antonia Vivaldiho, což výrazně ovlivnilo jeho styl. Jeho odchod z Výmaru byl dramatický; když chtěl přijmout lépe placené místo kapelníka v Köthenu, vévoda ho odmítl propustit a na téměř měsíc ho uvěznil.

Köthen (1717–1723)

V Köthenu na dvoře knížete Leopolda Anhaltsko-Köthenského prožil Bach jedno z nejšťastnějších období. Kníže byl sám hudebník a Bachova talentu si vysoce cenil. Protože byl dvůr kalvinistický, liturgická hudba nebyla vyžadována, a Bach se tak mohl soustředit na světskou a instrumentální tvorbu. V tomto období vznikla díla jako Braniborské koncerty, Suity pro sólové violoncello, Sonáty a partity pro sólové housle a první díl Dobře temperovaného klavíru. Toto období však poznamenala osobní tragédie, když v roce 1720 náhle zemřela jeho žena Maria Barbara, zatímco byl s knížetem na cestě v Karlových Varech. O rok později se oženil podruhé, s mladou sopranistkou Annou Magdalenou Wilckeovou, která mu byla velkou oporou a porodila mu třináct dětí.

Lipsko (1723–1750)

V roce 1723 byl Bach jmenován kantorem v kostele sv. Tomáše a hudebním ředitelem v Lipsku, což byla jedna z nejprestižnějších hudebních pozic v Německu. Zůstal zde až do své smrti. Jeho povinnosti zahrnovaly skládání hudby pro bohoslužby ve čtyřech hlavních lipských kostelech, výuku studentů a vedení souboru Collegium Musicum. Přestože jeho vztahy s městskou radou byly často napjaté, vytvořil v Lipsku svá nejmonumentálnější duchovní díla, včetně cyklů kantát, Janových pašijí, Matoušových pašijí, Vánočního oratoria a Mše h moll. V posledních letech života se jeho zrak zhoršoval. V roce 1750 podstoupil dvě neúspěšné operace očí, po kterých zcela oslepl. Zemřel 28. července 1750 na následky mrtvice.

🎼 Hudební styl a technika

Bachova hudba je vrcholem barokního kompozičního umění a syntézou hlavních evropských hudebních stylů té doby – německého, italského a francouzského. Jeho styl se vyznačuje několika klíčovými charakteristikami:

Polyfonie a Kontrapunkt: Bach je považován za absolutního mistra polyfonie, tedy techniky, při níž se proplétá několik samostatných melodických linií současně. Tuto techniku dovedl k dokonalosti ve formě fugy, kde je jedno téma postupně přebíráno a rozvíjeno různými hlasy.
Harmonická komplexnost: Jeho harmonie byla na svou dobu neobyčejně odvážná a inovativní. Používal složité akordické postupy a disonance k vyjádření hlubokých emocí.
Rétorická a symbolická hloubka: Bach byl hluboce věřící luterán a svou hudbu vnímal jako službu Bohu. Do svých duchovních děl často vkládal hudební symboly a rétorické figury, které ilustrovaly a vykládaly biblický text.
Instrumentální mistrovství: Ačkoliv byl především varhaník, dokonale rozuměl možnostem všech nástrojů své doby. Jeho instrumentální skladby, jako jsou Braniborské koncerty, posunuly hranice tehdejší orchestrální i sólové hry.

🎵 Nejznámější díla

Bachovo dílo je katalogizováno systémem BWV (Bach-Werke-Verzeichnis). Mezi jeho nejzásadnější kompozice patří:

Pro klávesové nástroje:
- Dobře temperovaný klavír (BWV 846–893): Dva díly, každý obsahující 24 preludií a fug ve všech durových i mollových tóninách.
- Goldbergovy variace (BWV 988): Cyklus 30 variací na téma árie, považovaný za jedno z nejnáročnějších děl pro klávesové nástroje.
- Toccata a fuga d moll (BWV 565): Pravděpodobně nejznámější varhanní skladba všech dob.
- Umění fugy (BWV 1080): Nedokončený cyklus fug a kánonů, který je vrcholnou ukázkou Bachova kontrapunktického mistrovství.

Orchestrální a komorní díla:
- Braniborské koncerty (BWV 1046–1051): Šest koncertů pro různé kombinace nástrojů, věnovaných braniborskému markraběti.
- Orchestrální suity (BWV 1066–1069): Čtyři suity, z nichž nejznámější je Suita č. 3 D dur obsahující slavnou Air.
- Suity pro sólové violoncello (BWV 1007–1012) a Sonáty a partity pro sólové housle (BWV 1001–1006).

Vokální a duchovní díla:
- Matoušovy pašije (BWV 244) a Janovy pašije (BWV 245): Monumentální oratoria zpracovávající utrpení Ježíše Krista.
- Mše h moll (BWV 232): Jedno z největších duchovních děl v dějinách hudby.
- Vánoční oratorium (BWV 248): Cyklus šesti kantát určených pro vánoční období.
- Kantáty: Zkomponoval jich přes 200, tvořily základ jeho práce v Lipsku (např. Herz und Mund und Tat und Leben, BWV 147).

🏛️ Odkaz a vliv

Po Bachově smrti jeho hudba upadla na více než půl století téměř v zapomenutí, protože byla považována za příliš složitou a staromódní ve srovnání s nastupujícím klasicismem. O její znovuobjevení se zasloužil především Felix Mendelssohn-Bartholdy, který v roce 1829 v Berlíně uvedl po sto letech Matoušovy pašije, což odstartovalo takzvanou "Bachovu renesanci".

Od té doby je Bachovo dílo pevně zakotveno v koncertním repertoáru a je předmětem neustálého studia. Jeho vliv na pozdější skladatele je nezměrný – obdivovali ho Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Fryderyk Chopin, Robert Schumann i Johannes Brahms. Jeho hudba inspirovala i umělce 20. století napříč žánry, včetně jazzových hudebníků jako byl Jacques Loussier. Dnes je Bach-Archiv v Lipsku hlavním centrem výzkumu jeho života a díla, přičemž moderní technologie, včetně umělé inteligence, stále přinášejí nové poznatky. V roce 2025 byly například definitivně připsány Bachovi dvě dříve anonymní varhanní ciacony (BWV 1178 a 1179).

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si Johanna Sebastiana Bacha jako geniálního architekta, který místo cihel a kamene používal noty. Zatímco jiní stavitelé stavěli krásné, ale jednoduché domy, Bach navrhoval obrovské, složité katedrály zvuku. Každá jeho skladba je jako propracovaná stavba, kde má každá nota a každý tón své přesné místo.

Jeho hudba je jako rozhovor mnoha chytrých lidí najednou – každý mluví o něčem trochu jiném, ale dohromady to dává dokonalý smysl a vytváří to nádhernou harmonii. I když se to na první poslech může zdát složité, jeho hudba je plná emocí – od hlubokého smutku po ohromnou radost. Byl to mistr, který dokázal spojit matematickou přesnost s lidskou duší a vytvořit něco, co je dokonalé a zároveň hluboce dojemné. Proto je i po více než 300 letech jeho hudba stále živá a fascinující.

Zdroje