Přeskočit na obsah

Robert Schumann

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - hudební skladatel

Robert Schumann (* 8. června 1810, Zwickau – † 29. července 1856, Endenich u Bonnu) byl německý hudební skladatel, klavírista a vlivný hudební kritik. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejreprezentativnějších skladatelů éry romantismu. Jeho dílo je hluboce osobní, poetické a často inspirováno literaturou. Jeho život byl poznamenán bojem s duševní chorobou a vášnivým vztahem s klavíristkou a skladatelkou Clarou Wieckovou, která se stala jeho ženou a nejvýznamnější interpretkou jeho děl.

📜 Život

🎹 Dětství a mládí (1810–1828)

Robert Schumann se narodil v saském městě Zwickau jako nejmladší z pěti dětí Augusta Schumanna, knihkupce, nakladatele a spisovatele, a Johanny Christiane Schumannové. Díky otcovu povolání vyrůstal v intelektuálně podnětném prostředí, obklopen knihami. Již v raném věku projevil literární i hudební nadání. První hodiny klavíru začal brát v sedmi letech u místního varhaníka Johanna Gottfrieda Kuntsche. Brzy začal sám komponovat drobné skladby a projevoval talent pro improvizaci.

Jeho otec jeho hudební talent silně podporoval a dokonce se pokusil zajistit mu hodiny u Carla Marii von Webera, což se však neuskutečnilo. Zlom v Schumannově životě nastal v roce 1826, kdy zemřel jeho otec a jeho starší sestra Emilie spáchala sebevraždu. Tyto události ho hluboce zasáhly. Jeho matka, která hudbu nepovažovala za seriózní profesi, trvala na tom, aby studoval práva.

🎓 Právnická studia a hudební začátky (1828–1830)

V roce 1828 se Schumann zapsal na právnickou fakultu na univerzitě v Lipsku. Studium ho však nezajímalo a většinu času věnoval hudbě, literatuře a společenskému životu. V Lipsku se seznámil s významným klavírním pedagogem Friedrichem Wieckem a stal se jeho žákem. Wieck rozpoznal jeho mimořádný talent a přesvědčil ho, že se může stát jedním z největších klavírních virtuózů své doby. Schumann se také sblížil s Wieckovou devítiletou dcerou Clarou, zázračným dítětem a klavírní virtuoskou.

Po roce přestoupil na univerzitu v Heidelbergu, kde měl v úmyslu studovat u právníka Antona Thibauta, který byl zároveň velkým hudebním nadšencem. I zde se však více věnoval hudbě. Po cestě do Itálie a silném zážitku z koncertu houslisty Niccolò Paganiniho ve Frankfurtu se definitivně rozhodl zasvětit svůj život hudbě. V dopise matce v roce 1830 si vymohl její souhlas s ukončením studia práv a plným soustředěním na hudební kariéru pod vedením Friedricha Wiecka.

💔 Zranění ruky a skladatelská dráha (1830–1840)

Schumann se vrátil do Lipska a bydlel přímo u Wieckových, kde podstupoval intenzivní klavírní výuku. Jeho touha po rychlém dosažení virtuozity ho však vedla k experimentování s mechanickým zařízením, které mělo posílit prsty. Tento experiment skončil katastrofou – trvalým poškozením prstů na pravé ruce, což definitivně ukončilo jeho sen o kariéře koncertního klavíristy.

Tato osobní tragédie ho však nasměrovala k dráze skladatele a hudebního kritika. V roce 1834 založil spolu s přáteli hudební časopis Neue Zeitschrift für Musik (Nový časopis pro hudbu), který se brzy stal jedním z nejvlivnějších hudebních periodik v Evropě. Schumann v něm publikoval pod různými pseudonymy, z nichž nejznámější jsou Florestan (představující jeho vášnivou, impulzivní stránku) a Eusebius (reprezentující jeho lyrickou, snivou stránku). V časopise bojoval proti povrchní virtuozitě a prosazoval díla skladatelů, které považoval za geniální, jako byli Frédéric Chopin (o němž napsal slavnou větu "Klobouk dolů, pánové, génius!") a později Johannes Brahms.

V tomto období vznikla jeho nejvýznamnější klavírní díla, včetně cyklů Papillons (Motýli), Carnaval, Fantasiestücke (Fantastické kusy), Dětské scény a Kreisleriana.

💑 Manželství s Clarou Wieck (1840–1850)

Během 30. let se Schumannův vztah s dospívající Clarou Wieckovou proměnil v hlubokou lásku. Její otec Friedrich Wieck však jejich vztahu vehementně bránil, obával se, že Schumann s jeho nestabilní povahou a nejistou finanční situací zničí Clařinu slibnou kariéru. Zakazoval jim se stýkat a schovával jejich dopisy.

Po letech marného boje se Robert a Clara v roce 1839 rozhodli obrátit na soud, aby získali povolení ke sňatku i bez souhlasu otce. Po vleklém a pro obě strany vyčerpávajícím soudním sporu nakonec povolení získali. Svatba se konala 12. září 1840, den před Clařinými jednadvacátými narozeninami.

Rok 1840 je označován jako Schumannův "rok písně" (Liederjahr). V návalu štěstí a tvůrčí energie zkomponoval přes 150 písní, včetně slavných cyklů Dichterliebe (Láska básníkova) na texty Heinricha Heineho a Frauenliebe und -leben (Láska a život ženy). Jejich manželství bylo umělecky velmi plodné; Clara se stala hlavní interpretkou Robertových klavírních děl a často je uváděla na svých koncertních turné po celé Evropě. Měli spolu osm dětí.

🎶 Drážďany a Düsseldorf (1844–1854)

V roce 1844 se manželé přestěhovali z Lipska do Drážďan v naději, že klidnější prostředí bude mít příznivý vliv na Schumannovo zhoršující se duševní zdraví. Trpěl depresemi, úzkostmi a různými fobií. Přesto zde zkomponoval některá významná díla, včetně dokončení slavného Klavírní koncert a moll a Symfonie č. 2 C dur.

V roce 1850 přijal místo městského hudebního ředitele v Düsseldorfu. Zpočátku se zdálo, že změna prostředí mu prospěla, a zkomponoval zde svou Symfonie č. 3 e moll "Rýnská". Jeho dirigentské schopnosti však byly omezené a jeho psychické problémy se stále prohlubovaly. Měl sluchové halucinace (neustále slyšel tón A) a trpěl záchvaty melancholie. Jeho chování se stávalo stále podivnějším a komunikace s orchestrem byla čím dál obtížnější, což vedlo k jeho rezignaci v roce 1853.

V tomto období se také setkal s mladým Johannesem Brahmsem, v němž okamžitě rozpoznal mimořádný talent. Ve svém posledním článku pro Neue Zeitschrift für Musik s názvem "Nové cesty" ho označil za budoucího mesiáše německé hudby. Mezi Schumannovými a Brahmsem vzniklo hluboké přátelství, které přetrvalo i po Robertově smrti.

🏥 Poslední léta a smrt (1854–1856)

Na začátku roku 1854 se Schumannův stav dramaticky zhoršil. V záchvatu duševní choroby se 27. února 1854 pokusil o sebevraždu skokem z mostu do ledové řeky Rýn. Byl zachráněn rybáři, ale na vlastní žádost byl následně umístěn do soukromého sanatoria v Endenichu u Bonnu.

Diagnóza jeho nemoci je dodnes předmětem diskusí; pravděpodobně se jednalo o kombinaci bipolární poruchy a progresivní paralýzy způsobené syfilidou v pozdním stádiu, kterou se mohl nakazit v mládí. Lékaři mu zakázali kontakt s Clarou, aby ho nerozrušovala. Vidět ho mohla až dva dny před jeho smrtí. Robert Schumann zemřel v sanatoriu 29. července 1856 ve věku 46 let. Je pohřben na Starém hřbitově v Bonnu.

🎼 Dílo a styl

Schumannova hudba je ztělesněním romantického ideálu – je hluboce subjektivní, emocionální a často propojená s literárními, autobiografickými a poetickými myšlenkami.

🎹 Klavírní tvorba

Klavír byl Schumannovým hlavním nástrojem a v první fázi jeho tvorby (do roku 1840) dominoval jeho dílu. Jeho klavírní skladby jsou technicky náročné a charakteristické rytmickou složitostí, bohatou harmonií a fragmentární strukturou. Často jsou to cykly krátkých charakteristických kusů spojených společným tématem nebo náladou.

🎻 Komorní a orchestrální hudba

Po svatbě s Clarou se Schumann začal věnovat i větším formám. Rok 1841 je nazýván jeho "rokem symfonickým" a rok 1842 "rokem komorní hudby".

🎤 Vokální a sborová tvorba

Schumann je jedním z největších mistrů německé umělé písně (Lied). Jeho písňové cykly se vyznačují dokonalým spojením hudby a textu, kde klavírní doprovod není pouhou podporou, ale rovnocenným partnerem hlasu.

  • Písňové cykly: Dichterliebe (Láska básníkova), Op. 48; Frauenliebe und -leben (Láska a život ženy), Op. 42; Liederkreis, Op. 24 a Op. 39.
  • Světská oratoria: Ráj a Peri, Faustovské scény.

🎭 Hudební kritika

Schumannův přínos jako hudebního kritika je srovnatelný s jeho skladatelským odkazem. V časopise Neue Zeitschrift für Musik vytvořil fiktivní spolek "Davidsbündler" (Davidovi spojenci), kteří bojovali proti "filištínům" – konzervativním a povrchním umělcům. Prostřednictvím svých alter eg, vášnivého Florestana a snivého Eusebia, analyzoval hudbu své doby s hlubokým vhledem a poetickým jazykem.

🧠 Osobnost a duševní zdraví

Schumannova osobnost byla komplexní a plná protikladů, což se odráží v jeho hudbě i v jeho literárních postavách Florestana a Eusebia. Byl introvertní, často mlčenlivý a ponořený do svého vnitřního světa. Zároveň dokázal být vášnivý a impulzivní.

Jeho život byl hluboce ovlivněn duševní chorobou, která je dnes nejčastěji interpretována jako bipolární afektivní porucha. Střídaly se u něj fáze manické tvůrčí aktivity (jako v "roce písně" 1840 nebo "roce symfonickém" 1841) s obdobími hlubokých depresí, kdy nebyl schopen tvořit. K tomu se přidávaly fyzické symptomy jako závratě, sluchové halucinace a fobie. V posledních letech života se jeho stav zkomplikoval pravděpodobně terciárním stádiem syfilidy, což vedlo k postupnému rozpadu osobnosti a smrti.

🏛️ Odkaz a vliv

Robert Schumann zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách hudby. Jeho dílo ovlivnilo celou generaci skladatelů, především Johannese Brahmse, který zůstal blízkým přítelem Clary Schumannové až do její smrti. Jeho vliv je patrný také v díle Antonína Dvořáka, Edvarda Griega či Pjotra Iljiče Čajkovského.

Schumannova hudba je ceněna pro svou lyrickou krásu, emocionální hloubku a inovativní harmonii. Jeho spojení hudby s literaturou a autobiografickými prvky se stalo jedním z hlavních znaků hudebního romantismu. Jeho klavírní koncert, symfonie a písňové cykly patří ke stálému repertoáru koncertních síní po celém světě.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Robert_Schumann&oldid=16985“