Aragonská koruna

Rozbalit box

Obsah boxu

Aragonská koruna (katalánsky Corona d'Aragó, španělsky Corona de Aragón, latinsky Corona Aragonum) byl středověký a raně novověký státní útvar, přesněji řečeno složená monarchie či personální unie, která sdružovala několik samostatných království a panství pod vládou jednoho panovníka, krále aragonského. Nejednalo se o jednotný stát, ale o soustátí, kde si jednotlivé části (tzv. "království, státy a panství Aragonské koruny") zachovaly vlastní zákony, instituce, daně a zvyklosti.

Jádro koruny tvořilo Aragonské království a Barcelonské hrabství (později známé jako Katalánské knížectví). Během své existence se koruna stala dominantní námořní a obchodní velmocí ve Středomoří, jejíž vliv sahal od Pyrenejského poloostrova přes Baleáry, Sardinii, Sicílii až po jižní Itálii a na čas dokonce do Řecka.

Dynastická unie s Kastilskou korunou v roce 1479 položila základy moderního Španělska, avšak instituce Aragonské koruny přetrvaly až do počátku 18. století, kdy byly zrušeny dekrety z Nueva Planta po válce o španělské dědictví.

📜 Dějiny

Dějiny Aragonské koruny jsou příběhem postupného sjednocování, expanze a nakonec integrace do většího celku.

💍 Vznik dynastickou unií (1137–1162)

Základy budoucího soustátí byly položeny v roce 1137, kdy Ramiro II. Aragonský, král Aragonie, zasnoubil svou jedinou, tehdy roční dceru a dědičku Petronilu s Ramonem Berenguerem IV., hrabětem z Barcelony. Sňatek byl uzavřen v roce 1150. Tato dynastická unie spojila vnitrozemské Aragonské království, které mělo silnou vojenskou šlechtu a zkušenosti z reconquisty, s Barcelonským hrabstvím, které disponovalo silnou obchodní tradicí, přístupem k moři a politickými vazbami v Okcitánii (dnešní jižní Francie).

Bylo klíčové, že se nejednalo o sloučení obou států. Každá část si ponechala své vlastní zákony, instituce a jazyk. Ramon Berenguer IV. vládl jako princ aragonský a hrabě barcelonský, ale nikdy nepřijal titul krále. Prvním panovníkem, který usedl na trůn již sjednocené koruny, byl jejich syn Alfons II. Aragonský v roce 1162, který po své matce zdědil titul krále aragonského a po otci titul hraběte barcelonského. Tím byla personální unie definitivně ztvárněna.

⚔️ Expanze ve Středomoří (13.–14. století)

Po upevnění moci na Pyrenejském poloostrově, zejména za vlády Jakuba I. Dobyvatele (1213–1276), se Aragonská koruna začala orientovat na expanzi do Středomoří. Jakub I. dobyl Baleárské ostrovy (vzniklo Mallorské království) a Valencii, čímž výrazně rozšířil území koruny a získal klíčové přístavy.

Jeho nástupci pokračovali v této politice:

• Sicílie: V roce 1282 vypuklo na Sicílii povstání proti francouzské nadvládě Anjouovců, známé jako Sicilské nešpory. Sicilská šlechta nabídla korunu Petrovi III. Aragonskému, manželovi dědičky sicilského trůnu. Tím se Sicílie stala součástí Aragonské koruny, což vedlo k dlouhým válkám s papežem a Francií.
• Sardinie: Na počátku 14. století získala koruna od papeže právo na dobytí Sardinie, což vedlo k vleklým bojům s Pisou a Janovem i s místními vládci. Ostrov byl plně pod aragonskou kontrolou až v 15. století.
• Athény a Neopatras: Katalánští a aragonští žoldnéři, známí jako Almogavarové, na počátku 14. století dobyli Athénské vévodství a Vévodství Neopatras v dnešním Řecku a vládli jim jménem aragonského krále po několik desetiletí.

Tato expanze byla podporována silnou obchodní sítí, jejímž centrem byla Barcelona, Valencie a Palma de Mallorca. Aragonská koruna vytvořila propracovaný systém námořního práva, známý jako Consolat de Mar (Mořský konzulát), který byl respektován v celém Středomoří.

👑 Kompromis z Caspe a nástup Trastámarů (1412)

V roce 1410 zemřel král Martin I. Aragonský bez legitimního dědice, což vyvolalo dvouletou nástupnickou krizi. Konflikt byl vyřešen v roce 1412 tzv. kompromisem z Caspe, kde zástupci Aragonie, Katalánska a Valencie zvolili novým králem kastilského prince Ferdinanda z Antequery z rodu Trastámara. Tím se na aragonský trůn dostala dynastie kastilského původu, což předznamenalo budoucí sblížení obou korun.

Nejvýznamnějším panovníkem z této dynastie byl Alfons V. Aragonský (1416–1458), zvaný Velkodušný. Ten v roce 1442 dobyl Neapolské království a přesunul tam svůj dvůr, čímž se Neapol stala politickým a kulturním centrem Aragonské koruny.

🇪🇸 Unie s Kastilií a zánik

V roce 1469 se uskutečnil sňatek, který změnil dějiny Pyrenejského poloostrova: Ferdinand II. Aragonský (dědic Aragonské koruny) si vzal Isabelu I. Kastilskou (dědičku Kastilské koruny). Když oba nastoupili na své trůny (Isabela v roce 1474, Ferdinand v roce 1479), vznikla personální unie obou korun, která je považována za počátek Španělska.

I po tomto spojení si však Aragonská koruna zachovala svébytnost. Ferdinand a Isabela, známí jako Katolická Veličenstva, vládli svým říším odděleně. Aragonské instituce, zákony (fueros) a parlamenty (Corts) zůstaly v platnosti. Objev Ameriky v roce 1492 a následná kolonizace však přesunuly těžiště moci a bohatství do Kastilie a Sevilly, což vedlo k postupnému hospodářskému a politickému úpadku středomořských území koruny.

Definitivní konec pro autonomní instituce Aragonské koruny přišel po válce o španělské dědictví (1701–1714). Většina území koruny (Katalánsko, Aragonie, Valencie) podpořila habsburského kandidáta arcivévodu Karla proti bourbonskému Filipovi z Anjou. Po Filipově vítězství byly mezi lety 1707 a 1716 vydány Dekrety z Nueva Planta, které zrušily všechny tradiční instituce, zákony a privilegia zemí Aragonské koruny a zavedly centralizovaný, absolutistický systém po vzoru Francie. Tím Aragonská koruna jako politický a právní subjekt zanikla a její území byla plně integrována do jednotného Španělského království.

🏛️ Politická struktura a instituce

Aragonská koruna byla učebnicovým příkladem složené monarchie založené na principu paktismu.

• Složená monarchie: Panovník nevládl jednotnému státu, ale byl samostatně králem Aragonie, králem Valencie, hrabětem barcelonským atd. V každém z těchto území musel přísahat, že bude dodržovat jeho specifické zákony a zvyklosti.
• Paktismus: Politická teorie, podle níž byla moc panovníka omezena "paktem" s jeho poddanými, reprezentovanými stavy v parlamentech. Král nemohl vyhlašovat nové zákony nebo daně bez souhlasu těchto shromáždění.

Hlavní instituce

• Cortes (španělsky) / Corts (katalánsky): Parlamenty jednotlivých zemí (Aragonie, Katalánsko, Valencie). Byly složeny ze tří stavů (kurií): šlechty, duchovenstva a královských měst. Schvalovaly daně a zákony a byly klíčovou protiváhou královské moci.
• Generalitat (katalánsky) / Diputación del General (španělsky): Stálé výbory Corts, které fungovaly v době, kdy parlament nezasedal. Jejich původním úkolem byl výběr daní schválených Corts, ale postupně se z nich staly de facto vlády jednotlivých zemí (např. Generalitat de Catalunya).
• Justicia de Aragón: Unikátní aragonská instituce, soudce, který působil jako arbitr mezi králem a šlechtou a chránil práva a svobody (fueros) království.
• Místokrál (Virrei nebo Virrey): Protože panovník nemohl být přítomen na všech územích koruny současně, jmenoval svého osobního zástupce, místokrále, který vládl jeho jménem (např. na Sicílii, Sardinii nebo v Neapoli).

🌍 Území Aragonské koruny

Území koruny se v průběhu staletí měnila. K nejdůležitějším patřila:

• Na Pyrenejském poloostrově:

   *   Aragonské království
   *   Katalánské knížectví (formálně soubor barcelonských hrabství)
   *   Valencijské království
   *   Mallorské království (zahrnující Baleárské ostrovy)

• V Itálii:

   *   Sicilské království
   *   Sardinské království
   *   Neapolské království

• Ostatní území (v různých obdobích):

   *   Panství Montpellier
   *   Hrabství Provence a Roussillon
   *   Athénské vévodství a Vévodství Neopatras v Řecku
   *   Malta

💰 Ekonomika a obchod

Ekonomika Aragonské koruny byla silně orientována na Středomoří. Zatímco vnitrozemská Aragonie byla převážně agrární a zaměřená na chov ovcí, pobřežní oblasti jako Katalánsko a Valencie byly centry řemesel a mezinárodního obchodu.

• Námořní obchod: Přístavy jako Barcelona, Valencie a Palma de Mallorca byly klíčovými uzly obchodních tras spojujících Evropu s Afrikou a Levantou. Vyvážely se textilie, zbraně, kůže a dováželo se koření, obilí a luxusní zboží.
• Consolat de Mar: Instituce, která regulovala námořní obchod a řešila spory. Její právní kodex byl tak vlivný, že byl přijat v mnoha dalších středomořských přístavech.
• Llotja: Burzy nebo obchodní domy, které byly stavěny ve velkých městech (např. Llotja de la Seda ve Valencii, památka UNESCO) a sloužily jako centra obchodní činnosti.

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si, že jeden člověk je zároveň ředitelem několika úplně odlišných firem. Jedna firma je zemědělský statek (jako Aragonie), druhá je mezinárodní přepravní společnost (jako Katalánsko) a třetí je luxusní hotelový řetězec na ostrovech (jako Mallorka nebo Sicílie).

Tento ředitel (král) nemůže jen tak vzít peníze ze zisku přepravní společnosti a použít je na nákup traktorů pro statek. Každá firma má svá vlastní pravidla, své vlastní zaměstnance a své vlastní představenstvo (parlament). Ředitel musí s každým představenstvem jednat zvlášť a respektovat jejich interní pravidla.

Přesně tak fungovala Aragonská koruna. Nebyl to jeden stát, ale "holding" několika států, které sdílely stejného panovníka, ale jinak si žily vlastním životem se svými zákony a institucemi. Spojení s Kastilií (další velkou "firmou") bylo jako vytvoření obrovské korporace, ale i v ní si aragonské "firmy" ještě dlouho udržely svou vlastní správu, než byly nakonec plně pohlceny a sjednoceny.

Šablona:Aktualizováno