Symfonie

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox hudební forma Symfonie (z řeckého symphonia, znamenající "souzvuk") je rozsáhlá, cyklická hudební skladba určená pro provedení symfonickým orchestrem. Představuje jeden z vrcholných a nejkomplexnějších žánrů klasické hudby. Typická symfonie se skládá ze čtyř samostatných částí, nazývaných věty, které se liší tempem, náladou a hudební formou, ale dohromady tvoří jednotný umělecký celek.

Symfonie se vyvinula v 18. století z italské operní předehry a svou klasickou podobu získala v díle skladatelů jako Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart. Revoluční změnu v jejím pojetí přinesl Ludwig van Beethoven, který ji proměnil z elegantní zábavy na hluboké a dramatické umělecké dílo schopné vyjadřovat složité myšlenky a emoce. Během romantismu a 20. století se forma dále rozvíjela a stala se prostředkem pro osobní zpověď skladatele, národní manifestaci i reflexi společenských událostí.

📜 Historie

Vývoj symfonie je úzce spjat s vývojem orchestru a hudebních forem od baroka až po současnost.

🏛️ Kořeny v baroku

Přímým předchůdcem symfonie byla italská operní předehra, nazývaná sinfonia. Ta měla na počátku 18. století obvykle třívětou strukturu: rychlá-pomalá-rychlá. Skladatelé jako Alessandro Scarlatti psali tyto předehry jako úvodní kusy ke svým operám. Postupně se tyto sinfonie začaly hrát i samostatně na koncertech a skladatelé je začali psát jako nezávislá orchestrální díla. Důležitým centrem pro raný vývoj byla Mannheimská škola v Německu, která zavedla řadu orchestrálních inovací, jako bylo dynamické crescendo a decrescendo nebo precizní orchestrální souhra.

🎻 Klasicismus a ustálení formy

Do své kanonické čtyřvěté podoby byla symfonie dovedena v období klasicismu, především díky Josephu Haydnovi, který je často nazýván "otcem symfonie". Haydn složil 104 symfonií a ustálil jejich strukturu:

První věta: Rychlá, v sonátové formě.
Druhá věta: Pomalá, lyrická.
Třetí věta: Taneční, nejprve menuet, později scherzo.
Čtvrtá věta: Rychlé finále, často ve formě ronda.

Haydnovy symfonie, například Symfonie s úderem kotlů nebo Londýnské symfonie, se vyznačují vtipem, elegancí a formální dokonalostí. Na jeho práci navázal Wolfgang Amadeus Mozart, který žánr obohatil o hlubší emocionální obsah a operní dramatičnost. Jeho poslední tři symfonie (č. 39, 40 a 41 "Jupiter") patří k vrcholům klasicistní tvorby a předznamenávají nástup romantismu.

💣 Revoluční Beethoven

Ludwig van Beethoven představuje klíčový předěl v historii symfonie. Rozšířil její délku, emocionální hloubku i velikost orchestru. Symfonie se v jeho pojetí stala nositelkou velkých humanistických myšlenek a osobního boje.

Symfonie č. 3 "Eroica" původně věnovaná Napoleonovi, je monumentální dílo oslavující hrdinství.
Symfonie č. 5 "Osudová" je proslulá svým úvodním motivem "ťukání osudu na dveře" a představuje dramatický přechod z temnoty ke světlu.
Symfonie č. 6 "Pastorální" je raným příkladem programní hudby, kde každá věta popisuje výjev z venkovského života.
Symfonie č. 9 "S Ódou na radost" byla revoluční tím, že ve finále poprvé v historii žánru zapojila sbor a sólisty zpívající text Schillerovy Ódy na radost, čímž vytvořila hymnus na bratrství lidstva.

❤️ Romantismus a národní školy

V 19. století se symfonie stala hlavním žánrem pro vyjádření osobních citů a národních ideálů. Franz Schubert ve své Nedokončené přinesl novou lyrickou a melancholickou náladu. Francouz Hector Berlioz ve své Fantastická symfonie vytvořil autobiografickou programní symfonii s ústřední myšlenkou (idée fixe).

V druhé polovině století se hlavními postavami stali Johannes Brahms, považovaný za Beethovenova nástupce, který usiloval o čistou, absolutní hudbu bez mimohudebních programů, a skladatelé tzv. národních škol. Mezi nimi vyniká Antonín Dvořák, jehož Symfonie č. 9 "Z Nového světa" se stala jednou z nejpopulárnějších symfonií vůbec, inspirovaná americkými a českými lidovými melodiemi. Dalšími významnými romantiky byli Petr Iljič Čajkovskij v Rusku nebo Jean Sibelius ve Finsku.

🎼 Pozdní romantismus a 20. století

Na přelomu 19. a 20. století dosáhla symfonie gigantických rozměrů v díle Antona Brucknera a zejména Gustava Mahlera. Mahlerovy symfonie jsou rozsáhlé filozofické světy, které často zahrnují lidský hlas a zabývají se otázkami života, smrti a víry. Jeho Symfonie č. 8 je přezdívána "Symfonie tisíců" kvůli obrovskému počtu účinkujících.

Ve 20. století se skladatelé k symfonické tradici stavěli různě. Někteří, jako Dmitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev v Sovětském svazu, na ni navázali a využívali ji k reflexi politických a společenských událostí (např. Šostakovičova Leningradská). Jiní, jako Igor Stravinskij, se obrátili k neoklasicismu a menším formám. I přes nástup avantgardních směrů zůstala symfonie živým a respektovaným žánrem až do současnosti.

⚙️ Struktura a forma

Klasická symfonie má ustálenou čtyřvětou strukturu, která se však v průběhu historie různě obměňovala.

1. věta: Rychlá (Allegro)

První věta je obvykle nejzávažnější a intelektuálně nejpropracovanější částí. Je psána v sonátové formě, která je založena na kontrastu dvou hlavních témat. Skládá se z:

Expozice: Představení hlavního a vedlejšího tématu.
Provedení: Tematická práce, kde skladatel motivy z expozice rozvíjí, kombinuje a moduluje do různých tónin.
Repríza: Návrat obou témat v základní tónině.

Často jí předchází pomalý úvod.

2. věta: Pomalá (Adagio/Andante)

Druhá věta je kontrastní k první. Je pomalá, zpěvná a lyrická. Nejčastěji bývá v třídílné písňové formě (A-B-A) nebo ve formě tématu s variacemi, kde je jednoduchá melodie postupně obměňována.

3. věta: Taneční (Menuet nebo Scherzo)

Třetí věta přináší odlehčení a má taneční charakter. V klasicismu to byl elegantní menuet v třídobém taktu. Beethoven jej nahradil rychlejším a energičtějším scherzem (italsky "žert"). Obě formy mají strukturu A-B-A, kde prostřední část B se nazývá trio.

4. věta: Finále (Allegro/Presto)

Závěrečná věta je opět rychlá, často virtuózní a má charakter velkolepého finále. Nejčastější formou je rondo (kde se hlavní téma několikrát vrací a je střídáno vedlejšími epizodami, např. A-B-A-C-A) nebo sonátová forma, případně jejich kombinace (sonátové rondo).

🎺 Symfonický orchestr

Symfonie je neoddělitelně spjata se symfonickým orchestrem. Jeho velikost a složení se v průběhu času měnily.

Klasicistní orchestr (doba Haydna a Mozarta): Menší obsazení, základ tvořily smyčcové nástroje, doplněné o dvojice dřevěných dechových nástrojů (flétna, hoboj, klarinet, fagot), žesťových nástrojů (lesní roh, trubka) a tympány.
Romantický orchestr (doba Beethovena, Brahmse, Dvořáka): Orchestr se rozrostl, zejména v sekci žesťů (přibyly pozouny, tuba) a bicích nástrojů.
Pozdně romantický a moderní orchestr (doba Mahlera, Šostakoviče): Orchestr dosáhl obrovských rozměrů, s velkým počtem smyčců, rozšířenou sekcí dřevěných i žesťových nástrojů a bohatou paletou bicích nástrojů, často doplněný o harfu, klavír nebo varhany.

🤔 Symfonie pro laiky

Představte si symfonii jako hudební román o čtyřech kapitolách. Každá kapitola (věta) má jinou náladu a tempo, ale všechny dohromady vyprávějí jeden velký příběh beze slov.

První věta je jako úvod do děje – je dramatická, představuje hlavní "postavy" (melodie) a rozehrává konflikt.
Druhá věta je klidnější, zamyšlená pasáž. Je to chvíle odpočinku, lásky nebo smutku.
Třetí věta je jako taneční scéna nebo veselá společenská událost, která přináší uvolnění.
Čtvrtá věta je velkolepé finále, kde se celý příběh uzavírá, obvykle v rychlém a energickém tempu, které vede k triumfálnímu závěru.

Poslouchat symfonii je jako vydat se na emocionální cestu, kterou pro vás skladatel připravil.

🌟 Příklady slavných symfonií

Šablona:Aktualizováno