Vůle

Rozbalit box

Obsah boxu

Vůle
Definice	Psychická vlastnost umožňující vědomé a záměrné jednání směřující k dosažení cíle, často spojená se sebekontrolou a překonáváním překážek.
Obor	Filozofie, Psychologie, Neurověda, Právo
Související pojmy	Svobodná vůle, Determinismus, Motivace, Sebekontrola, Rozhodování, Voluntarismus, Etika, Právo

Vůle je komplexní pojem, který se studuje v mnoha vědních oborech, včetně filozofie, psychologie, neurovědy a práva. Obecně se vůle chápe jako vědomé a záměrné úsilí směřující k dosažení určitého cíle, často spojené s sebekontrolou a překonáváním vnitřních či vnějších překážek. V psychologii je vůle definována jako záměrné, vědomé úsilí směřující k dosažení cíle, což umožňuje vědomou regulaci chování, známou jako volní akt.

🧠 Psychologické aspekty

Z psychologie je vůle klíčovou psychickou vlastností, která umožňuje člověku vědomě řídit své chování a jednat v souladu se svými cíli. Jedná se o motivované chování, které zahrnuje vědomé jednání, přeměnu fyziologické energie v kinetickou a kontrolu popudů. Psychologie také chápe vůli šířeji jako soubor vlastností osobnosti souvisejících se sebekontrolou.

Mezi klíčové aspekty vůle v psychologii patří:

• Schopnost sebekontroly: Umění sledovat aktuální kroky, odhalit odchylky od zvoleného cíle a korigovat akce (myšlení, jednání).
• Překonávání překážek: Vůle je nezbytná pro iniciaci a udržování činností, které nejsou příjemné, ale jsou nutné pro dosažení dlouhodobých cílů, například plnění povinností.
• Rozhodování: Vůle ovlivňuje lidské rozhodování a jednání ve směru takové volby, která by nemohla být přijata a uskutečňována pouze na základě její atraktivity.
• Volní vlastnosti: Patří sem vytrvalost, rozhodnost, samostatnost a sebeovládání. Vytrvalost je například schopnost vydržet pracovat tak dlouho, jak je potřeba, bez ohledu na překážky.
• Vývoj vůle: Vůle je výsledkem učení a socializace, přičemž její rozvoj závisí i na vrozených dispozicích a aktuálním kontextu.

Psychologické teorie rozlišují fáze volního procesu, které zahrnují rozhodovací fázi a realizační fázi. Pokud cíl volního aktu neodpovídá aktuálním potřebám, dochází k boji motivů a aktům výběru a volby.

🤔 Filozofické pohledy

Ve filozofii je vůle jedním z ústředních konceptů, zejména v souvislosti se svobodnou vůlí a morální odpovědností. Historicky se pojetí vůle značně vyvíjelo:

• Antičtí filozofové (např. Platón, Aristotelés): Vůle byla často ztotožňována s rozumovým snažením, v protikladu k žádostivosti.
• Středověk (např. Tomáš Akvinský, Augustin Aurelius): Tomáš Akvinský chápal vůli jako racionální snahu o dobro řízené intelektem. Augustin Aurelius považoval vůli za „jádro člověka“ a zdůrazňoval, že ačkoliv je člověk obdařen svobodnou vůlí, ta je po pádu oslabena a bez Boží milosti není schopen skutečně dobré volby.
• Novověk (např. René Descartes, Baruch Spinoza, Immanuel Kant): René Descartes odděloval myšlení od vůle, zatímco Baruch Spinoza tvrdil, že rozum a vůle jsou totéž. Immanuel Kant chápal vůli jako rozumové chtění – praktický rozum.
• Voluntarismus (např. Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche): Tento filozofický směr klade vůli na první místo z klasických složek duše (rozum, vůle, paměť). Arthur Schopenhauer považoval vůli za základ světa, „slepou vůli k životu“, přičemž intelekt je jen druhotnou výbavou. Friedrich Nietzsche tento koncept rozvinul ve svou „vůli k moci“, která představuje sebeprosazování a překonávání sebe sama.

Otázka svobodné vůle je ve filozofii stále živá a souvisí s determinismem (přesvědčením, že veškerý budoucí vývoj je dán předchozími stavy) a indeterminismem. Kompatibilismus tvrdí, že svobodná vůle je slučitelná s determinismem, zatímco inkompatibilismus je popírá.

⚖️ Vůle v právu a etice

V oblasti práva a etiky hraje vůle zásadní roli, zejména ve vztahu k odpovědnosti za jednání.

• Právní jednání: V české civilní teorii se běžně mluví o vůli a jejím projevu. Aby právní jednání bylo platné, musí být projev vůle vážný, svobodný a prostý omylu. Pokud vůle jednající osoby chybí nebo není svobodná (například pod nátlakem), nejedná se o právní jednání.
• Morální odpovědnost: Přiznání svobodné vůle v etice znamená přiznání úplné odpovědnosti za své činy. Pokud není naše rozhodování svobodné, vyvstává otázka, zda můžeme být za své činy morálně odpovědni.
• Vůle zákonodárce: V právní filozofii je vůle chápána i jako nadindividuální charakter, který stanoví normy práva a zjednává jim platnost.

Současné debaty v právní filozofii se zabývají tím, jak poznatky z neurověd ovlivňují chápání vůle a svobodné vůle a jejich relevance pro právní systém.

🔬 Neurovědecký výzkum

Neurovědecký výzkum přináší nové poznatky o tom, jak vůle funguje na neurobiologické úrovni a jak souvisí s mozkovými procesy rozhodování a jednání.

• Libetovy experimenty: Ve 20. století Benjamin Libet svými experimenty naznačil, že v mozku dochází ke změnám elektrického náboje (tzv. readiness potential) dříve, než si člověk uvědomí svůj úmysl jednat. Tyto experimenty vyvolaly kontroverzní diskuze o existenci svobodné vůle.
• Veto fáze: Libet sám později připustil možnost tzv. „veto fáze“, tedy schopnost zdržet se již vzniklého úmyslu, což by mohlo ovlivnit konečný výsledek jednání.
• Kriteriální kauzalita: Profesor Peter Ulrich Tse navrhuje koncept kriteriální kauzality, který tvrdí, že neurony reagují pouze při splnění určitých kritérií, která jsou ovšem schopny rychle přeprogramovat, a tak ovlivnit budoucí rozhodování indeterministicky.
• Iluzornost svobodné vůle: Někteří neurovědci a biologové, jako například profesor Robert Sapolsky ze Stanfordovy univerzity, zastávají názor, že svobodná vůle je z velké části iluze, protože naše rozhodnutí jsou výsledkem složitého mixu genetiky, biologie, prostředí a zkušeností. Nicméně, i Sapolsky zdůrazňuje, že biologie není osud a člověk je schopen překonat genetické a environmentální vlivy, pokud porozumí tomu, co ho ovlivňuje.

📚 Historický vývoj konceptu

Koncept vůle se vyvíjel napříč dějinami filozofie a psychologie.

• Rané pojetí vůle je spojeno s náboženskými a mytologickými představami o osudu a Boží vůli. Například v křesťanství je vůle často spojována s Božími záměry a lidskou schopností se jim podřídit či vzepřít.
• V antické filozofii se vůle objevuje v kontextu rozumu a touhy, přičemž Platón a Aristotelés ji spojovali s racionálním snažením.
• Středověcí filozofové jako Augustin Aurelius a Tomáš Akvinský rozpracovali pojetí vůle v rámci teologie a etiky, zdůrazňovali její vztah k dobru a Boží milosti.
• Novověk přinesl individualismus a zdůraznění role jednotlivce, což vedlo k hlubšímu zkoumání svobodné vůle a jejího místa v deterministickém či indeterministickém světě. Myslitelé jako John Locke, David Hume a Immanuel Kant se zabývali otázkou, do jaké míry jsou naše rozhodnutí skutečně svobodná.
• V 19. a 20. století se objevily radikálnější pohledy, jako je voluntarismus Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho, kteří vůli považovali za primární sílu ve vesmíru a v člověku.
• Současný výzkum integruje filozofické úvahy s poznatky psychologie a neurovědy, snažící se pochopit biologické základy volního jednání a jeho vztah k vědomí a sebekontrole.

💡 Pro laiky

Představte si, že máte velkou chuť na čokoládu, ale zároveň víte, že byste měli jíst zdravě, abyste si udrželi kondici. To, co vám pomůže vybrat si jablko místo čokolády, je právě vaše vůle. Je to taková vnitřní síla, která vám umožňuje říct "ne" okamžitému pokušení a držet se svého dlouhodobého cíle.

Vůle není jen o tom, co chceme dělat, ale také o tom, co se rozhodneme nedělat. Je to jako mít v sobě malého kapitána, který řídí vaši loď. Někdy se objeví silné vlny (pokušení, lenost) a kapitán musí být silný a rozhodný, aby loď udržel na správném kurzu. Každý z nás má tuto sílu, a stejně jako sval ji můžeme trénovat. Čím více se budete rozhodovat pro to, co je pro vás dobré, i když je to těžké, tím silnější vaše vůle bude.

Někdy se mluví o „svobodné vůli“. To znamená, že si můžeme sami vybrat, jak budeme jednat, a nejsme jen loutky osudu. I když vědci stále debatují, do jaké míry je naše vůle skutečně svobodná, většina z nás cítí, že máme možnost volby a že jsme za svá rozhodnutí zodpovědní. Je to důležité, protože nám to dává pocit, že jsme pány svého života a můžeme ho aktivně utvářet.